Benghází/Tobruk /Od našeho zvláštního zpravodaje/ - Dlouhá fronta stojí na chodníku v Benghází, hlavním městě libyjských rebelů. Je na chléb, který v Libyi připomíná naší veku, jen je víc dokulata.
Je však stále větší vzácností. Libyjci na východě země, zbaveném vlády Muammara Kaddáfího, začínají mít problémy se zásobováním.
V obavách z neplacení sem přestávají od zahraničních výrobců a dodavatelů proudit potraviny a některé suroviny včetně mouky, obchodníkům docházejí zásoby a to, co mají, musejí zdražovat.
"Chléb nemám, bohužel. Kde ho sehnat? Složité, velmi složité," říká lámanou angličtinou majitel samoobsluhy v centru Tobruku. Po Benghází druhém největším městě, které kontrolují rebelové.
Na pultech obchodů je dost cukrovinek, sardinek, oliv a jiných konzerv, ale čerstvého zboží málo. Výjimkou jsou vejce a rajčata, těch je stále dost.
Libye i za normálních okolností - tedy ještě před revolucí a válkou - dovážela tři čtvrtiny potravin ze zahraničí. Pokud export zkolabuje, nebude kde brát.
Ahmad Rašídí potvrzuje, že všechno se prudce zdražuje, ale na západě, kde ještě vládne Kaddáfí, jsou na tom prý lidé hůře. Tam stojí fronty i na benzín, což se na východě zatím neděje.
"Jakž takž to ještě jde, je co jíst, i když je všechno den ode dne dražší. Chléb, cukr, olej, všechno. Ale nevyměnil bych to za návrat Kaddáfího. Musíme vydržet, bude lépe," říká Rašídí.
Libyjská národní rada si půjčuje na výplaty, které dříve vyplácel stát, od Kataru a Kuvajtu. Tento průměrný plat je 200 libyjských dinárů, přibližně 2500 korun.
Hakím Ramadán z Benghází pracuje v aparátu Libyjské národní rady. Dočasné vlády na území ovládaném povstalci.
Vyjednává za radu často v cizině a často jezdí do Evropy, má několik měsíců platné schengenské vízum.
"Nepotřebujeme ani tak, aby nám Evropa posílala humanitární pomoc. Raději bychom uvítali, kdyby peníze, které zmrazila Kaddáfímu, uvolnila nám. My představujeme skutečnou Libyi, rebelem je už dnes Kaddáfí," říká Ramadán.
Nedostatek potravin podle něj už lidé začínají pociťovat. Chleba bývá jen v několika pekárnách a brzy ráno. A je ho málo.
"Všeho je málo, situace je vážná. Ale návrat před revoluci: To v žádném případě. Několik mých přátel zmizelo někde ve vězení nebo bůhvíkde, nic se o nich neví. Zřejmě jsou mrtví. To už nikdy nechci zažít."
Nadějí je přístav Marsa el Hariga v Tobruku. Tady končí jeden z ropovodů, který přivádí na pobřeží ropu z nalezišť hluboko na jihu.
Odsud už před třemi týdny vyrazil první tanker s téměř 600 tisíci barely ropy do Asie, s pomocí Kataru by tak mohla "svobodná Libye" dostat první peníze za prodanou ropu.
Na mezinárodním trhu ale panuje nejistota ohledně takových transakcí s ohledem na embargo, které Rada bezpečnosti OSN uvalila na Libyi.
Povstalci ale disponují jen malými zásobami ropy z těch, které se nalézají v Libyi. Drtivá většina - zhruba čtyři pětiny - je na území, které nyní kontroluje Kaddáfího režim.
"Skoro tomu nemůžeme uvěřit. Libye je jedna z nejbohatších zemí na ropu a přitom teď nemáme ani dost chleba," hořekuje Ahmad Rašídí.
Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že zásoby potravin vystačí na severovýchodě Libye maximálně na dva měsíce, nebude-li obnoven normální dovoz.
Vývozu ropy nebrání jen problém sankcí. Kaddáfího muži před dvěma týdny udeřili hluboko v týlu rebelů a v konvoji devíti vozidel napadli ropovod nedaleko Tobruku s cílem přerušit dodávky.
To se zřejmě nepodařilo, ale v Marsa el Hariga a nedalekém terminálu je vidět zpřísnění bezpečnostních opatření. Ozbrojené hlídky rebelů jezdí kolem v automobilech a rozmístily kontrolní hlídky kolem přístavu.
Problémy s obživou ale nezmenšují odpor Libyjců proti vládě Muammara Kaddáfího. Ve většině měst na východě se konají prakticky denně shromáždění, mává se vlajkami a volá se po smrti nenáviděného diktátora.
Na hlavním náměstí v Tobruku seřazené dívky ve školním věku recitují básně a demonstrují svoji solidaritu se svými vrstevnicemi v Misurátě, obklíčené a ostřelované Kaddáfího jednotkami už několik týdnů.
Ovšem ještě hůře než východní Libyjci jsou na tom migranti z Afriky, kteří kvůli bojům zemi opustili, ale protože nemají peníze na návrat domů, uvízli na egyptsko-libyjské hranici.
Někteří z nich tam trčí už přes dva měsíce, jejich stany jsou všude a Afričané se v prostoru celnice volně mísí s egyptskými pohraničníky a lidmi, kteří procházejí z Egypta do Libye a naopak.
Dokonce spí mezi přepážkami určenými normálně k pasovým prohlídkám.
Afričané si tu perou a vaří, prozpěvují si, zatímco egyptští celníci kvůli tomu prohlížejí pasy venku pod širým nebem.
Pracovníci světové zdravotnické organizace tady vybudovali i provizorní nemocnici.
"Ve spolupráci se zeměmi, ze kterých pocházejí, se lidé pomalu dostávají domů. Ale jde to opravdu pomalu, někteří tady ještě týdny zůstanou," říká na chodbě ve spěchu jedna ze zdravotnic, utíkající kamsi s injekční stříkačkou.
