Praha - "Sním o tom, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: 'Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.'
Sním o tom, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů schopni spolu zasednout u stolu bratrství.
Sním o tom, že jednoho dne i stát Mississippi, pouštní stát mořený horkem nespravedlnosti a útisku, se změní na oázu svobody a spravedlnosti.
Sním o tom, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru."
Tato slova pronesl 28. prosince 1963 bojovník za práva černochů Martin Luther King junior.
Stál tehdy před více než dvousettisícovým davem na schodech památníku Abrahama Lincolna, prezidenta, jenž vedl kampaň za zrušení otroctví, která zemi přivedla v šedesátých letech devatenáctého století do občanské války a zanechala po osobě 600 tisíc mrtvých.
Crow, King, Obama
V době Kingova projevu bylo už sice otroctví zrušeno, ale v jižanských státech stále platily segregační zákony, kterým se podle komediální postavičky černého otroka z první poloviny 19. století říkalo zákony Jima Crowa.
Teoreticky měly zajišťovat pouze oddělení ras, v praxi se však jednalo o diskriminaci černochů: měli v autobusech vyhrazeny zvláštní zóny a jejich děti chodily do škol horší kvality.
Jim Crow padl "zákonem o právech občanů" z roku 1964 zakazujícím rasovou segregaci na školách, ve veřejných budovách i na pracovištích. Muž, který se o jeho prosazení velkou měrou zasloužil, se z něj však dlouho neradoval.
Čtvrtého dubna 1968 v šest hodin večer byl King zastřelen, když stál na balkóně motelu v Memphisu.
A čtyřicet let po jeho smrti USA stále bojují s rasově rozdělenou společností: na ulicích je vidět jen málo smíšených párů, černoši navštěvují horší školy a obývají "své vlastní" čtvrti, ve kterých kvalita života nedosahuje takového stupně jako v těch bělošských.
Pro mnoho Afroameričanů však letošní rok znamenal stejně důležitý mezník jako rok 1968, tentokrát však radostný.
Před čtyřiceti lety byl zavražděn jeden z největších bojovníků za lidská práva černochů v USA, letos byl do Bílého domu, postaveného i rukama černých otroků, poprvé zvolen černošský kandidát.
Měnící se USA
Obamovi k vítězství nad Johnem McCainem pomohla řada okolností, které neměly s barvou jeho kůže nic společného. Spojené státy se nacházejí v největší ekonomické krizi od třicátých let, na Wall Streetu padala jedna banka za druhou a Američané navíc platí desítky miliard dolarů za nepopulární válku v Iráku.
Osudové osmičky
- Několik "osmiček" lze vystopovat hned na první tiskové konferenci po svém volebním triumfu.
- Vystoupil na pódiu vyzdobeném osmi americkými vlajkami.
- Kromě vážných vět utrousil i pár vtipů. Například na otázku, zda už je v kontaktu s bývalými prezidenty, odpověděl ano: "Se všemi, kdo jsou stále naživu. Nechci dělat spiritistické seance po vzoru Nancy Reaganové," řekl ve zjevné narážce na bývalou první dámu, která se stala terčem posměchu v roce 1988, kdy vyšlo najevo, že při plánování manželova programu pravidelně konzultuje astrologa.
Slovy konzervativního sloupkaře Washington Postu Charlese Krauthammera: situace v USA je taková, že by letošní volby musela vyhrát i italská komunistická strana, kdyby v nich mohla kandidovat.
Ani sám prezident Bush nemohl ve svém bilančním interview s televizí ABC přijít na to, jakým způsobem by byl schopen McCain Obamu ve volbách porazit.
"Jenom výjimečně dovolí američtí občané politické straně tři funkční období za sebou," prohlásil Bush. "Od druhé světové války to udělali jednou a stalo se to u mého drahého otce, čtyřicátého prvního prezidenta (George H. W. Bush kandidoval po dvou obdobích Ronalda Reagana - pozn. red.).
Toto vysvětlení však neozřejmí, jak je možné, že se Obama stal prvním černošským kandidátem velké strany v historii a že tento relativně neznámý senátor v primárkách porazil takové eso, jako je Hillary Clintonová.
Když vezmeme v potaz i to, že na svou stranu získal tradiční republikánské státy jako Virgínie, Indiana a Severní Karolína, mají mnozí jasno: ve Spojených státech došlo od šedesátých let k výraznému posunu.
| Nepřehlédněte: Speciální rubrika o amerických volbách |
Bílý černoch
Zaprvé se ukázalo, že mladí bílí voliči jasně preferovali Obamu. Zatímco tak běloši úhrnem podle průzkumů CNN z volebních místností volili McCaina poměrem 55 procent ku 43, ti osmnácti až devětadvacetiletí se poměrem 54:44 rozhodli pro Obamu. Nejvíce prorepublikánští byli naopak bílí voliči starší pětašedesáti let (58:43 pro McCaina).
Změna je však cítit i v samotné demografii, kde rychle rostě počet hispánců a ti stejně jako ostatní rasy (kromě bílé) volili Obamu. Vítězství mezi minoritami by mu však samo o sobě nepomohlo.
Běloši, kterých je ve Spojených státech sedmdesát čtyři procent, jsou totiž stále zdaleka nejdůležitější skupinou voličů a illinoiský senátor musel nabídnout něco i jim.
Kromě obecného požadavku změny a přenastavení kormidla, které bylo osm let v rukách republikánů, to byl také černošský kandidát, který se během své kandidatury neustále snažil své černošství potlačit ve prospěch univerzálního amerikanismu zdůrazněného druhým velkým Obamovým heslem - jednotou (tím prvním byla změna).
Byl snem liberálního bílého voliče: Afroameričanem, který mu nepřipomíná příkoří spáchaná na černé rase, ale dává mu příležitost dojmout se nad tím, že Spojené státy zvolí prvního černošského prezidenta v dějinách.
"Nekandiduje pro to, aby se stal součástí historie," řekl BBC ještě před volbami Douglas Wilder, první zvolený americký černošský guvernér. "Nikdy nezmiňuje rasu jako takovou, pouze v oné řeči (týkající se skandálu s pastorem Jeremiahem Wrightem na jaře - pozn. red.), kdy odvedl skvělou práci."
Klíčový moment: Jeremiah Wright
A sám Wilder o tom, že bývalo pro černocha těžké získat si přízeň bílých voličů, něco ví. Ačkoliv mu předvolební průzkumy v guvernérských volbách roku 1989 přisuzovaly náskok devíti procent, nakonec se ve volebních místnostech ztenčil na méně než polovinu procentního bodu.
Tento "Wilderův efekt" (nebo také "Bradleyho efekt") byl vysvětlován tím, že běloši sice navenek tvrdí, že budou volit černého kandidáta, ale o samotě za volební plentou vhodí hlas raději bělochovi.
Wilder sám prý před rokem Obamovi poradil, aby se profiloval jako univerzální kandidát, nehovořil o rasových otázkách a vyhýbal se spojení s prominentními figurami boje za lidská práva černochů jako byli Jesse Jackson a Al Sharpton.
Oba tito muži kandidovali na amerického prezidenta v minulosti a jejich hlavním tématem bylo zlepšení statutu černošské menšiny. Zřejmě právě kvůli tomu se jim však nepodařilo přitáhnout dostatečnou část bílé populace.
Co psali o Obamovi Švejnar, Veis a další blogeři na Aktuálně.cz
| Co znamená (a přinese) jeho zvolení |
Do "předvolební propasti" rasové otázky se pokoušel Obamu během primárek zatáhnout i tým Hillary Clintonové poukazem na protibělošská kázání Obamova dlouholetého pastora Jeremiaha Wrighta.
Jednalo se o klíčový moment kampaně, kdy černošskému kandiátovi reálně hrozilo, že definitivně přijde o podporu velké části bílého voličstva.
Naše společná Amerika
Místo propadu se však jednalo o Obamův triumf a jeho řeč „ zmíněna výše Wilderem a pronesená v březnu ve Filadelfii, byla jednak voláním po rasové rovnoprávnosti menšin, jednak přihlášením se k základním kamenům Spojených států položených generací "otců zakladatelů", bojovníků za svobodu USA a tvůrců americké ústavy v čele s Georgem Washingtonem.
Řeč byla považována za tak dobrou, že ji Obamovi poradci nechali velmi reprezentativně vytisknout a rozdat veřejnosti.
Mezi černochy pomohla zmírnit debaty, zda je Obama "dostatečně černý" a bělochům přinesla důkaz, že je nejen propagátorem změny, ale také dědicem bílé americké historie, kterou nehodlá bořit.
Čtvrtého listopadu 2008 si tak Spojené státy zvolily prvního černošského prezidenta a mnozí afroameričané společně s jednou černošskou ženou citovanou stanicí DemocracyNow! vydechli:"Teď cítím, že to je i moje Amerika."
