Bratrům Mašínům se staral o zbraně. O odboji ale nikdy nemluvil
Technici a dělníci neratovické Spolany se v 60. letech minulého století chodili na svého kolegu Vladimíra Hradce dívat jako na "zvláštní úkaz". Někdejší člen skupiny bratrů Mašínů, jimž dělal zbrojíře, si totiž ještě před nástupem do Spolany odseděl v nejtěžších žalářích a pak i v uranových dolech na Jáchymovsku přes deset let.
"Chodili si mě tam jeden po druhém prohlížet," vzpomíná na působení v neratovické chemičce Vladimír Hradec.
Až do konce komunismu žil jako "státně nespolehlivý" občan, takže se raději držel od lidí stranou, aby k sobě po letech těžkého kriminálu nepřitahoval pozornost. S přáteli Ctiradem (1930-2011) a Josefem (1932) Mašínovými a Milanem Paumerem (1931-2010), pro něž po celou dobu jejich odbojových akcí připravoval zbraně, se znovu potkal až po pádu komunismu v roce 1989. Ostatní členy protikomunistické skupiny Zbyňka Janatu (1932-1955), Ctibora Nováka (1902-1955) a Václava Švédu (1921-1955) komunisté oběsili.
O činnosti skupiny bratrů Mašínů (synů legendárního protinacistického odbojáře Josefa Mašína, kterého nacisté popravili v roce 1942) nemá dodnes nejmenší pochybnosti. Časté výroky, podle nichž byli Mašínové "obyčejní vrazi", považuje za absurdní. Za skutečné vrahy má komunisty, kteří v 50. letech rozpoutali teror proti vlastnímu obyvatelstvu. "A tak jim Mašínové vyhlásili válku na život a na smrt," vysvětluje Hradec.
Skupina bratří Mašínů provedla několik odbojových akcí. V září 1951 přepadla dvě stanice Sboru národní bezpečnosti, aby si opatřila zbraně. Zabila však při tom dva policisty. V srpnu 1952 Josef Mašín a Václav Švéda přepadli automobil, který vezl výplaty. Chtěli si tak opatřit peníze na odboj. I při této akci zemřel ve rvačce ozbrojený pokladník. Dvacetiletí Mašínové plánovali i další činy, postupně v nich ale narůstalo přesvědčení, že sami proti komunistickému aparátu mnoho nezmohou. Očekávané národní povstání totiž stále nepřicházelo.
"Jednou za mnou přišel Radek a říká: 'Dnes utíkám, bude se mnou utíkat brácha a další osoby. Připravíme a vyčistíme si u tebe zbraně. Doplníš nám střelivo. Nepočítám s tím, že bys utíkal s námi. Jdou jen ti, kteří by byli (pokud by zůstali - pozn. red.) zaručeně popraveni.'," popisuje Hradec pro Paměť národa moment, kdy se bratři Mašínové rozhodli odejít na Západ, odkud chtěli pokračovat v odboji. Prostříleli se nakonec jen Ctirad s Josefem a Milanem Paumerem.
Studenta chemie Vladimíra Hradce sebrali po útěku Mašínů na tramvajové zastávce v Praze na Letné 25. listopadu 1953. Odsouzen byl na 22 let odnětí svobody, jeho rodiče na 18 let a bratr na 16 let za to, že ho neudali.
Život Hradcovi zachránil fakt, že o odbojových aktivitách skupiny bratří Mašínů nevěděl podrobnosti a přepadových akcí se nezúčastnil. Ctirad Mašín mu totiž řekl: "Když nic nevíš, nikomu nemůžeš nic povědět - to bylo pravidlo mého otce, a tak se na nic neptej."
"No a já to přijal a na nic jsem se neptal," vzpomíná Hradec. Vyšetřovatelům tedy nebyly nic platné ani brutálních výslechy. Z Vladimíra Hradce nic nevytloukli, protože o vlastní činnosti a plánech skupiny bratrů Mašínových opravdu nic nevěděl. Nemohl tedy nic prozradit a udat žádná "jména, jména, jména", jak na něj vyšetřovatelé při výsleších dotírali.
Na svobodu se dostal až v roce 1964. O své minulosti ale nikdy nemluvil. Dnes je v důchodu a příležitostně hrává v kostelích na varhany. Vladimír Hradec působí dojmem vyrovnaného muže, který dobře ví, proč žil. Umí proto odpustit i křivdy. Totalitnímu režimu, který podle něj pokřivil páteř národa na celá desetiletí, však jeho zločiny odpustit nedokáže.
Zlu se má čelit odhodláním, říká skaut Miroslav Kopt
Zážitky z dětství ovlivní obvykle celý lidský život. Je to i příběh skauta Miroslava Kopta. S rodiči žil v pražských Kobylisích na dohled kobyliské střelnici, na které nacisté za války popravovali české vlastence. "Jednou jsme tam s maminkou míjeli kolonu nákladních aut a slyšeli zpívat 'Čechy krásné, Čechy mé'. Vezli je na popravu. To mi jako klukovi utkvělo," popsal Kopt Paměti národa jeden z přelomových životních okamžiků.
Po porážce hitlerovců vstoupil proto v roce 1947 jaksi automaticky do Junáka. S kamarády hltal foglarovky i časopis Vpřed, jehož byl Jaroslav Foglar redaktorem a přispíval do něj i malíř Zdeněk Burian (1905-1981) či spisovatel Zdeněk Karel Slabý (1930). "Jenomže si na mě kvůli tomu po komunistickém převratu v únoru 1948 zasedl ředitel základní školy Večeřa," vzpomíná Kopt. Šikanováním za skauting ale jeho protirežimní nasměrování jen zesílilo.
Miroslav Kopt se nedlouho poté poprvé zúčastnil nedovoleného skautského tábora na Březinách u Skutče, kde se připojil k uskupení Ostříž, které se připravovalo na pád totality. V roce 1950 byl sice Junák "z úřední moci" rozpuštěn, ostříži přesto chtěli udržet skauting při životě za každou cenu.
Postupně nicméně dospěl Miroslav Kopt k přesvědčení, že pro konečnou porážku komunismu se odboj musí vést mnohem profesionálněji. Pustil se proto do pečlivého studia válečné odbojové literatury. "Dostala se mi tak do ruky i instruktážní knížka sekce Komunistické internacionály pro výcvik jejích vlastních agentů," vzpomíná.
Odtud byl už jen krůček k založení vlastní odbojové skupiny s krycím názvem Tonda. Začátkem roku 1954 se však smyčka StB začala stahovat i kolem Miroslava Kopta. Krátce před útěkem do zahraničí ho zatkli v listopadu 1954 agenti StB. "Šel jsem do práce s neschopenkou, abych získal alespoň pár dní náskok. V kanceláři na mě skočilo pět chlapů a bylo vymalováno," popisuje.
Následovalo brutální vyšetřování - první výslech trval tři dny. Kopta falešně obvinili z vraždy a vyhrožovali mu trestem smrti. Došli si i pro jeho otce, jehož donutili podepsat spolupráci, jinak prý syna pověsí. Přiznání z Miroslava přesto nevymlátili. V procesu byl odsouzen k deseti letům za velezradu. Spolupráci s StB tím jeho otec ihned ukončil.
Devatenáctiletý mukl Kopt nastoupil jako horník na uran do lágrů Nikolaj a Rovnost na Jáchymovsku, kde zůstal do roku 1956. Potkal se tam s dalšími zajímavými mukly - skauty či válečnými odbojáři. "Byla to pro mě skvělá univerzita, ale také argument Západu v boji proti bolševismu."
I v nelidských podmínkách, které tehdy vládly v jáchymovských lágrech i uranových dolech, se zapojil do akcí skupiny, která se pokoušela o zpravodajskou činnost. Monitorovala například těžbu uranu. Na Nikolaji se dokonce podařilo sestrojit čtyři funkční rádiové přijímače. "Získali jsme tak prakticky úplný přepis Chruščovova slavného projevu na XX. sjezdu KSSS (v únoru 1956) o odhalení Stalinova kultu osobnosti, který vysílala Svobodná Evropa," říká. V táborech byly kromě toho organizovány i kurzy podzemní univerzity a s pomocí civilních zaměstnanců se do vězení pašovaly knihy.
Když byl pak Junák v letech 1968-1970 obnoven, Miroslav Kopt působil v jeho vedení. S nástupem normalizace ale odstoupil a soustředil se na organizování skautů, kteří nedělali kompromisy s režimem. Vedl tak například rovenský kmen, který vyjížděl pod hlavičkou Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou) do Německa, kde navázal kontakt s exilovými skauty, ale i Rádiem Svobodná Evropa. S pomocí exilových skautů pak organizoval výměnu zpravodajských či politických informací.
Po pádu totality před 30 lety byl krátce politicky činný jako poslanec Občanského fóra. V březnu 1990 nastoupil do Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie federálního ministerstva vnitra, kde se věnoval bezpečnostním prověrkám pracovníků II. správy StB. U kontrarozvědky pracoval do roku 1999.
Miroslav Kopt má jako málokdo právo varovat před vzrůstajícím radikalismem. "Všichni možní radikálové se spojují, aby hodnoty, za které miliony lidí obětovaly život, přišly vniveč. Věřím v Evropu. Zlu se má čelit se stoprocentním odhodláním. Howgh - domluvil jsem," uzavírá své bilancování pravověrný skaut.
Věřil, že dobro dělá člověka šťastným, a přežil komunistické lágry
"Proč jsi vlastně skautem?" zeptal se před časem bojovník proti nacismu a komunismu Eduard Marek malého devítiletého skautíka. A on mu odpověděl: "Abych konal dobro."
"A tím je řečeno vše. Činit dobro, to člověka dělá šťastným. Šťastný nemůže být člověk, který někomu ubližuje," svěřil se veterán-odbojář Paměti národa.
Za druhé světové války byl odsouzen kvůli pomoci Židům, především ale příteli F. Reitmanovi, majiteli realitní kanceláře, pro něhož vyřizoval pochůzky, protože on se jako Žid nemohl volně pohybovat po ulicích kvůli povinnému nošení žluté židovské hvězdy. Mezi Židy měl ale Marek i další přátele: "Pak zatkli jednu paní, kterou donutili k přiznání, že jsem pomáhal Židům. Advokát mi řekl, že jsou za to dva roky koncentráku."
Gestapo Marka zatklo začátkem května 1942. Výslechy se ještě obešly bez násilí. Naštěstí si pro něj přišli pár týdnů před atentátem na jednoho z nejmocnějších mužů nacistické říše Reinharda Heydricha. U soudu Marka zachránilo vysvětlení, že s Reitmanem jen obchodoval. I tak byl ale odsouzen ke třem měsícům, které si odpykal na Pankráci a na statku v Jihlavě.
Marek se od mládí věnoval skautingu a tato vášeň jej provázela celý život. Ve svých sedmnácti letech vstoupil do skautského katolického sboru Legio Angelica. O rok později složil skautský slib a ujal se vedení sborové družiny Čápů.
Eduard Marek se skautingu nehodlal vzdát ani v těžkých dobách války, třebaže Junáka nacisté zakázali. Vedl tedy mládež nelegálně v žižkovské Dělnické tělovýchovné jednotě. Junáky kryl dokonce tehdejší pověřenec kuratoria pro výchovu mládeže Josef Langhammer.
Jako spojka mezi policií v Karlíně a povstaleckým ústředím generála Karla Kutlvašra se v květnu 1945 zapojil do Pražského povstání. Podílel se i na vyzbrojování bojovníků a organizování jejich odvozu na pomoc Českému rozhlasu. Po válce založil na Žižkově spolu s kamarádem Aloisem Vlachem středisko Junáka "Pochodeň" a brzy byl jmenován okrskovým velitelem Junáka v Praze-Karlíně.
Netrvalo to ale dlouho. Po únoru 1948 přišla další totalita. Marek dostal od režimu nabídku, aby i se svým oddílem přešel do pionýrské organizace. Odmítl, takže mu zakázali práci s mládeží. Se skautskými přáteli se proto zapojil do protikomunistické odbojové činnosti založením skupiny "Dr. Edvard Beneš". Pomáhali pronásledovaným i jejich rodinám, organizovali přechody přes hranice.
Jenomže právě spojení na mosteckou skupinu převaděče Slacha, která byla v kontaktu s francouzskou tajnou službou, se stalo Eduardu Markovi a jeho přátelům osudným. Prozrazením Richarda Lederera (Marek ho znal ještě jako kluk ze Žižkova) před jeho příjezdem z Francie se tajná policie dostala k jejich skupině. V roce 1950 byl odsouzen a poslán do uranových dolů na Jáchymovsko.
V lágru Mariánská potkal další junáky, s nimiž v utajení pokračoval ve skautské práci. Dokonce se skládaly i sliby nováčků. Řeklo by se maličkost. I tohle ale pomáhalo muklům přežít, nevzdávat se víry v lidství, nepropadat zoufalství. Aby mohli skauti nováčci slib složit na vlajku, ušili si ji ze spodního prádla. "Když jsme přecházeli z Mariánské na důl Eva, chodilo se malým lesíkem. Tam jsme dokonce zapálili ohníček, u kterého se slib skládal," vzpomíná na nejtěžší období svého života Eduard Marek, známý pod skautskou přezdívkou Hroznýš. Z československého koncentráku byl propuštěn v roce 1956.
Ani celoživotní pronásledování však Eduardu Markovi nevzalo víru v mladé lidi. Po obnově činnosti Junáka v prosinci 1989 byl znovu zvolen do funkce předsedy obvodní rady Junáka Prahy 2. Stal se členem čestného Svojsíkova oddílu a oddílu Velena Fanderlika. Angažoval se i v Konfederaci politických vězňů. Oceněn byl mnoha skautskými vyznamenáními a medailemi.
VIDEO: Zeman ztrácí bez nepřítele půdu pod nohama, je bezpečnostním rizikem, říká Fedor Gál
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře členů Klubu přátel Paměti národa. Podpořit ji můžete i vy na www.postbellum.cz/klub.
