Zahalená tvář se stala univerzálním symbolem boje. Znakem příslušnosti ke kmeni, který je ve válce s virem. A každé narušení jednoty dnes vyvolává strach a chuť trestat i ty, kdo nikoho neohrožují.
Patnáct let se dirigent Václav Luks a jeho barokní orchestr Collegium 1704 nezastavili. Šli od koncertu ke koncertu, od úspěchu k úspěchu. Pandemie koronaviru tento hudební stroj zarazila. A tak je čas na bilancování i úvahy o budoucnosti.
Tak jako v krizi, jakou je dnes ta kolem nového koronaviru, poznáváme, jak složitý a propojený je náš svět, jak málo stačí k tomu, aby systém vypnul, nacházíme také sebe jakožto společnosti volného času.
Koronavirus posílí tendence reversalismu. Především výzvy k soběstačnosti výroby potravin a pak reshoring, vracení výrob z rozvojových zemí do nejvyspělejších.
Ne, toto není text o koronaviru. Je o problému, který nám zadělává na chroničtější problémy než nemoc, jež momentálně ovládla mysli většiny lidí. Jak neveselá budoucnost nás může čekat, připomněl na sklonku minulého týdne evropský report o stavu Česka.
Poláci brání svou národní hrdost a víru, Maďaři národní výlučnost, Češi svůj konzum a drancující, utilitární vztah k přírodě.
Zatímco u nás planou vášně kvůli obsazení několika míst v malých mediálních radách, britský premiér chystá rovnou vysílací revoluci. Chce si došlápnout na dosud "nedotknutelnou" veřejnoprávní BBC. Plánuje změny, jejichž charakter lze shrnout třemi slovy: ořezat, omezit, zmáčknout.
Návrat k malbě? K barvě? Už zase? Kolik takových návratů už moderní umění zažilo, kolikrát už se obrátilo k věčně preferovanému malířskému výrazu, aby si nejenom odpočinulo od nových médií a experimentálních forem, ale také aby oživilo inspiraci, našlo samo sebe?
Co dělat, když vítězí Kolja? ptal se před skoro čtvrtstoletím básník a kritik Andrej Stankovič. Z osobních důvodů se elegantně vyhýbal tomu, aby kriticky rozebíral dílo režiséra Jana Svěráka, pozdějšího vítěze Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Lubomír Zaorálek sliboval odborně podloženou vládu nad kulturním resortem. V případě Památníku Lidice se ale projevil jako klasický technolog moci.
O zesnulém předsedovi Senátu bylo v posledních dnech napsáno už mnoho. Hodně toho však zůstalo i nereflektováno. A reflexi si zaslouží.
"Autor, který vám říká, že pravda neexistuje nebo že všechny pravdy jsou pouze relativní, vás žádá, abyste mu nevěřili. Tak mu nevěřte," varoval zesnulý myslitel před postmodernou.
Logika médií je neúprosná: jdou po senzaci, po něčem, co zaujme a padne do oka, čemu každý rozumí – hned, bez přemýšlení, jako lusknutím prstů. Nejděsivější je to ve chvílích smrti, kdy pro stručnost a efekt místo lidí v titulcích umírají Trautenberkové, majorové Zemanové, zpěváci Včelky Máji nebo přímo filmové Babičky.
Nebývá zvykem, aby se sportovní trenér po neúspěchu svého týmu pouštěl do sociologického rozboru společnosti. Buďme rádi, že to Filip Pešán udělal.
K poznávacím znamením básníka patří, že ať do ruky vezme cokoliv, stane se z toho obraz, který v sobě nese možnost básně. Jako by v každé věci byl skrytý zámotek, z něhož se rozvíjí samostatný svět: růže, motýl, bavlněné vlákno, oblak světla. Básník je tím, kdo se na tajemství umí naladit a jako kouzelník jej vytáhnout z každého chuchvalce, voluty, z každého záhybu světa.
Nepotřebujeme slyšet, jak skvěle na tom jsme. Potřebujeme změny, které nám pomohou, abychom se zase nemuseli dívat, jak nás sousedé předbíhají. Potřebujeme, aby se do Česka vrátila politika.
Národní investiční plán sice nedává smysl, vezměme ale premiéra vážně. Jeho obrat v pohledu na budoucnost nabízí šanci, již by bylo škoda propást.
Měla by to být samozřejmost, ale pořád není. A tak je každé uvedení soudobé hudby velkým konzervativním tělesem, jako je Česká filharmonie, spojeno s otázkou, proč se tvorba dneška nehraje víc. Případně kde a jak se to má dít, jsme-li srozuměni s tím, že masové publikum, na něž velká tělesa míří, chce svoji tradiční klasiku od baroka po romantiky.
Už je to tady! Prosinec - měsíc bilancí a ohlédnutí. Čas soutěží a žebříčků, které nám řeknou, co se povedlo a co ne. Naznačí, kde zaostáváme, kdo se stal hvězdou a kdo propadl. Česká filmová bilance má doposud tři hlavní taháky: Nabarvené ptáče, Staříky a Vlastníky. Co tyto tři filmy, které letos vyvolaly největší mediální pozornost, říkají o současném Česku?
Německá CDU je něco jako ohrožený druh. V Evropě je poslední klasickou velkou stranou, které se daří stát u vládního kormidla. Víkendový sjezd v Lipsku ale potvrdil, že udržet politický střed mezi zelenými progresivisty a pravicovými populisty z Alternativy pro Německo bude pro křesťanské demokraty stále těžší.
