K identifikačním národním dílům patří filmy Jiřího Menzela, který předevčírem zemřel ve věku 82 let. Kdykoliv si lidé chtějí připomenout, jak je v Česku krásně, pustí si Menzelův film, malebné dílo plné lidského pochopení a laskavého vhledu, v němž se najde i trocha moudrého poučení o životě.
Pět let po kritizovaném otevření hranic uprchlíkům je náš západní soused navzdory všem problémům silnější, než se na první pohled může zdát.
Už 120 let nepatří německý filozof mezi živé. Jeho postřehy ale sedí na horkou současnost tak přesně, jako by je psal dnes.
V Německu už začala výuka. V přímém přenosu tak můžeme u sousedů sledovat, co od září bude v horší podobě čekat na školách i nás: nervozita a zlá krev.
Sebedojetí a nadšení z návštěvy Mika Pompea bylo možná tolik i proto, že si mnozí uvědomovali: tento blesk naděje zhasne s ministrovým odjezdem.
„Při tichém čtení jde o působivou poetickou událost, ale na jevišti, kde se vypovídá mnoha různými hlasy, text ztrácí nesmělou sílu a působí, jako by byl vytažen ze své skrýše a vržen do křiklavého světla reflektorů,“ napsal po premiéře nové divadelní hry Petera Handkeho na Salcburském festivalu spisovatel a novinář Simon Strauß v německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Dohoda na reformě školství, která by probíhala deset let, to už je v českém politickém prostředí, myslícím jen v dimenzích jednoho volebního období, někde na úrovni zázraku.
Umělec je ten, kdo rozevírá prostor a čas. Kdo rozšiřuje výhled. Kdo cítí, vidí a myslí jinak. Ale jinak než kdo? Jinak než většinová společnost, která si ve výkladu umění vystačí s pojmy jako krása či příběh, které lze variovat podle zkušenostních či umělých schémat, jež na lidi působí a přinášejí libé pocity.
Kultura vymazávání a mizení. Nebo spíš mizení kultury? O co vlastně bojujeme, když se společnost zuřivě pere o výklad nedávných dějin? Těch, z kterých se rodily ty současné, jež se píšou právě teď v divokých identitárních přestřelkách? A jak daleko, od čeho a od koho se vlastně ještě vůbec můžeme emancipovat?
Je to takový notorický pražský vtip. Na dovolené potká obyvatel hlavního města Brňana, který mu spěchá vylíčit, jak špatnou pověst matka měst v jihomoravské metropoli má. A hned se živě zajímá, co se v Praze pro změnu říká o Brně. Vůbec nic. Podobně je na tom Česko v Evropě.
Pravice se u nás nedokáže vzchopit, protože se přestala starat o sociální spravedlnost. Jedinou hodnotu, kterou většina naší společnosti opravdu vyznává.
Desítky vlivných intelektuálů a spisovatelů se pustily do boje proti kulturním válkám. V úterním vydání Harper's magazínu zveřejnily text, v němž místo zákopů nabízejí "neshodu v dobré víře".
Když se nedaří vyhrávat bitvy dneška, ukájíme se vítězstvími z minulosti. Rituálně je opakovat je jistě příjemné. K čemu je to ale dobré?
O románových prvotinách, které získají pozornost a mluví se o nich od televize přes kavárnu po módní časopisy, kritici často uvažují jako o slibném začátku s nejistým pokračováním. Jaká bude ta druhá kniha, potvrdí příslib talentu?
Paradox matematiky asi nejpřesněji shrnul Albert Einstein: odkazují-li její zákony k realitě, jsou nepřesné. A když jsou přesné, neodkazují zase k realitě. Jak ukazuje celý spor o maturity, spočívá v tom její největší síla i prokletí.
Odešel filozof a chartista, který varoval, že demokracie bez demokratů a politicky gramotných lidí svět nezachrání.
Rozčilení německé kancléřky nad tím, že lidé diskutují, i když už "je rozhodnuto", odhaluje limity nouzového stavu.
Kdo chce pochopit, co se děje dnes a bude se dít zítra, měl by sáhnout po knize staré skoro tři čtvrtě století - Camusově Moru. Sotva lze najít přiléhavější popis toho, co právě prožíváme.
Epidemiologův příběh ukazuje, jak nešťastně se u nás v posledních dnech začala proplétat role odborníka a politika.
Je to otázka stará jako sama sociologie: podléháme ve vytváření svých sociálních a osobních já více tomu, co nám bylo dáno do vínku narozením, nebo se z těchto společenských daností dokážeme vymanit a svobodně se stát, kým chceme?
