Londýn/Praha - Kde se, proboha, stala chyba? Tahle otázka zřejmě běžela hlavami lékařů, kteří byli v roce 2006 u klinického testu do té doby velmi slibně vypadajícího léku.
Jejich lék pacienty neléčil, ale ničil.
"Ti muži (pacienti) padali jako domino. Začali ze sebe strhávat svršky, stěžovali si na horečky a někteří z nich křičeli, že jim vybuchnou hlavy. Poté začali omdlévat, zvracet a svíjet se na postelích," popisoval svůj otřesný zážitek Raste Khan.
Tehdy třiadvacetiletý Khan byl jedním ze dvou účastníků první fáze klinických testů látky zvané TGN1412.
Mladík byl však, ke svému štěstí, zařazený do kontrolní placebo skupiny, která "léčivo" nedostala. Jeho kolegové si oproti tomu prožili peklo, které za odměnu ve výši 2 330 liber určitě nestálo.
Jak probíhá klinické testování?
Fáze I - látka se testuje na malé skupině zdravých jedinců (20 až 80 lidí). Cílem této fáze je zjistit bezpečnost látky, použitelnou léčebnou dávku a možné vedlejší účinky.
Fáze II - tato fáze se uskutečňuje již na větším vzorku lidí (v řádu stovek) a zjišťuje se její účinnost a dále se potvrzuje / vyvrací bezpečnost této látky.
Fáze III - probíhá již na poměrně velké skupině lidí (jeden až tři tisíce). Hlavním cílem této fáze je porovnat účinnost nové látky s těmi, které jsou již používány. Kromě toho probíhá monitoring vedlejších účinků této látky a a shromažďují se údaje nutné k bezpečnému uvedení nového léčiva do oběhu.
Fáze IV - dlouhodobá fáze studie, probíhá sběr dalších údajů, zejména co se bezpečnosti, kladných účinků a optimálního použití týče.
Zdroj: ClinicalTrials.gov
U šesti testovaných osob totiž došlo během hodiny a půl po podání látky k masivní zánětlivé reakci a systémovému selhání vnitřních orgánů.
Následujících dvanáct až čtyřiadvacet hodin strávila šestice v kritickém stavu na přístrojích - bylo nutné jim uměle zajistit dýchací funkce, provést dialýzu, dát infúzi krevní plazmy a poskytnout další léčbu.
Ještě po dvou týdnech zůstali v nemocnici dva z mužů, jeden stále v intenzívní péči. Takovou reakci rozhodně pracovníci společnosti Parexel, která testování prováděla, nečekali.
Přitom: Testovaným lidem byla přesně podle protokolu podána látka v koncentraci pětsetkrát menší, než byla zjištěna jako bezpečná pro opice.
U žádného z testovaných zvířat však nebyly hlášeny žádné významnější vedlejší účinky. I proto se původně uvažovalo o možnosti, že došlo ke kontaminaci látky.
Přítomnost jiné než účinné látky však další zkoumání neprokázala, a možnost kontaminace tak byla vyloučena.
Protilátku nazvanou TGN1412 vyvinula společnost TeGenero z německého Würzburgu; samotné výroby léčiva se ujal jeden z farmaceutických gigantů Boehringer Ingelheim.
Tato protilátka se velmi silně váže na přijímač (receptor) na povrchu některých bílých krvinek zvaný CD28.
Navázáním protilátky na tento receptor se spouští signální dráha, která je zodpovědná za aktivaci a zároveň působí jako signál k růstu takzvaných regulačních T-buněk.
V preklinických testech vědci zjistili, že TGN1412 dokáže účinně vyvolat jak množení T-buněk, tak jejich aktivaci.
To z ní dělalo slibné léčivo proti onemocněním vyznačujícím se například nízkým počtem aktivovaných T- nebo B- buněk, jako jsou například některé druhy lymfomů (nádory odvozené od buněk lymfatického systému).
Její schopnost aktivovat regulační T-buňky z ní potom dělala ideální léčivo některých autoimunitních onemocnění, jako jsou třeba roztroušená skleróza nebo revmatoidní artritida.
Tyto naděje se však zhroutily jako domeček z karet poté, co proběhl zmíněný první test na lidech.
Co bylo důvodem? Významný český imunolog a ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR Václav Hořejší ve svém článku pro časopis Vesmír zmínil několik možností.
Podle profesora Hořejšího mohly být důvodem nečekané reakce rozdíly v síle vazby protilátky a receptoru CD28 mezi lidmi a makaky, vyšší reaktivita lidských T-buněk, nebo přítomnost CD28 i na jiných typech buněk než jen zmíněných T-buňkách.
