Stockholm - Nobelovu cenu za chemii si letos odnese profesor Daniel Shechtman z Izraele, a to za objev krystalů.
Jeho poznatky, které mezi vědci zpočátku vyvolaly velkou kontroverzi, změnily způsob, jakým chemici nahlížejí na pevné látky.
Trnitá cesta k Nobelovi
Oceněný objev, na rozdíl od mnoha ostatních, lze naprosto přesně datovat - došlo k němu ráno osmého dubna 1982.
Z laického pohledu je na něm asi nejzajímavější cesta, kterou musel profesor Shechtman urazit od samotného pozorování až ke konečnému uznání mezi odbornou veřejností.
Během studia směsi hliníku a manganu pozoroval elektronovým mikroskopem strukturu, která byla uspořádaná, ale tak, že se tento vzor neopakoval. Získaný obraz ze všeho nejvíc připomínal středověké islámské mozaiky, které mimochodem výrazně přispěly ke konečnému pochopení oceněného objevu.
Sám Shechtman přitom na počátku nemohl uvěřit tomu, co vidí. Ze všech sil se snažil najít možné vysvětlení. To, co viděl, totiž odporovalo tehdejší představě o tom, jak takový krystal vypadá.
Směšný nápad
Mnoho vědců proto tehdy označovalo Shechtmanovu myšlenku "kvazikrystalu" za směšnou - šéf ho dokonce požádal o to, aby opustil jeho laboratoř.
Vystupoval proti němu dokonce i dvojnásobný laureát Nobelovy ceny, Linus Pauling. Postupně se však množily důkazy, že má Shechtman pravdu - mnozí dokonce ve svých "šuplících" nalezli podobná data.
Letošní Nobelova cena za chemii je tak zároveň i velkou lekcí vědcům, že ani ti nejlepší z nich nejsou neomylní a že je nutné po celý život zachovávat otevřenou mysl a neustále zpochybňovat i to, co pokládáme za nezvratné.
Využití kvazikrystalů
Kvazikrystaly jsou velmi tvrdé, ale křehké. Špatně vedou teplo a elektřinu a vytvářejí nepřilnavý povrch.
Využívají se proto jako takzvané "termoelektrické materiály", převádějící teplo v elektřinu.
Jejich vývoj je veden snahou zužitkovat odpadní teplo, které vzniká při provozu různých strojů, auty počínaje. Kvazikrystaly lze - díky nepřilnavému povrchu - využít i při výrobě pánví a dalšího kuchyňského náčiní.
S cenou za chemii je - kromě prestiže, kterou si "Nobelovky" z přírodních věd a medicíny drží už řadu desetiletí - spojena i peněžní odměna ve výši 10 milionů švédských korun (asi 27 milionů českých korun).
Cenu, podobně jako v případě fyziky, uděluje Švédská královská akademie věd. Jejími členy je na 350 švédských a 164 zahraničních vědců.
Od roku 1901 do roku 2010 bylo v tomto oboru uděleno celkem 102 cen. Jako první ji v roce 1901 získal Jacobus Henricus van 't Hoff za objev zákonů týkajících se chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích.
Nobelovu cenu za chemii získal v roce 1959 za "za objev a vývoj polarografických analytických metod" i Čech Jaroslav Heyrovský.
