Nejslavnější česká závodnice si autoškolu dělala potají. Elišce Junkové by bylo 120

Eliška Junková
Eliška Junková
Eliška Junková
Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR (vlevo) a syn Elišky Vladimír Junek.
Manželé Junkovi v Bugatti 32. Zobrazit 12 fotografií
Foto: ČTK
Eva Srpová Eva Srpová
16. 11. 2020 11:07
Eliška Junková byla bezesporu jednou z nejrychlejších žen 20. století. Česká závodnice se s vozem Bugatti prohnala Evropou a její sportovní kariéru předčasně ukončila tragická nehoda manžela Čeňka Junka, od té doby už Eliška nikdy nezávodila. Vloni dostala vyznamenání od prezidenta im memoriam. Dnes by jí bylo 120 let.

Nejslavnější česká automobilová závodnice. Tak se Eliška Junková zapsala do povědomí fanoušků motoristického sportu. Narodila se přesně před 120 lety 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová. Na vysvětlenou ke změně nejen příjmení z důvodu svatby, ale i jména - v zahraničí jí lidé říkali Elizabeth, zkratkou Eli, a proto se nakonec přejmenovala na Elišku. 

Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR (vlevo) a syn Elišky Vladimír Junek.
Jan Šťovíček, prezident Autoklubu ČR (vlevo) a syn Elišky Vladimír Junek. | Foto: Archiv Ladislava Samohýla

Skrytý talent závodnice
Eliška Pospíšilová byla třetím ze čtyř sourozenců. V šestnácti letech nastoupila do olomoucké pobočky Pražské úvěrní banky, kde se seznámila tehdy s dvaadvacetiletým Vincencem Junkem. Vzali se 24. června 1922.

Vášeň pro motoristický sport spolu sdíleli, i když se závoděním začal nejdříve Čeněk. Brzy se páru začalo přezdívat "Nejrychlejší česká domácnost". Ačkoli amatéři, do motorsportu investovali značné jmění. Využívali nejlepší a nejrychlejší auta tehdejší doby - Bugatti.

První Bugatku Čeněk koupil v říjnu 1922 přímo od Ettoreho Bugattiho na francouzském autosalonu za 60 tisíc franků a v dubnu následujícího roku s ním vyrazil na první závod Zbraslav-Jíloviště s Eliškou jako spolujezdkyní. Během šesti let si pořídili celkem osm závodních Bugatek, starší typy vyměňovali v Molsheimu na protiúčet. Byli bezesporu váženými klienty.

Eliška měla ohromný talent, neopomíjela ale ani píli. Systematicky se připravovala jak na domácí závody, tak na ty zahraniční. Zúčastnila se celkem čtyř nejprestižnějších za hranicemi, konkrétně závodu do vrchu Klausenpass, dvakrát jela Targu Florio a jednou závod na okruhu Nürburgring.

Například Targu Florio si před závodem pečlivě projela a měla připravený kompletní rozpis trati. Dnes jde o naprosto běžný proces a závodníci se bez něj neobejdou, tehdy se ale tak pečlivě nikdo ještě nepřipravoval. Eliška se dokonce kvůli závodu Targa Florio naučila italsky. Vedle ohromného řidičského talentu totiž těžila z jazykové vybavenosti, uměla špičkově francouzsky, anglicky, německy, rusky i španělsky. Vrhnout se na další jazyk jí tedy nečinilo potíže.

Na Targu Florio Eliška trénovala v roce 1927 s Bugatti 37 a velmi těžkou trať s pěti koly dlouhými 108 km prý ujela padesátkrát, než se postavila na start ostrého závodu. Profily zatáček si předtím pečlivě malovala a učila se je nazpaměť. Pamětníci vyprávěli, že Eliška jela stejně děsivě rychle jako nejlepší mužští závodníci té doby, avšak z krajnice to vypadlo, jak když se elegantně nese krajinou…

Právě Targa Florio, avšak konaná o rok později - 6. května 1928 - je považovaná za Eliščin vrchol kariéry, s vozem Bugatti 35B skončila celkem pátá a první mezi soukromými, tedy netovárními jezdci, a to navzdory technickým problémům s vozem. Ve druhém kole závod vedla, ve čtvrtém byla druhá a v pátém se kvůli poruše posunula na pátou pozici. I přesto jde o jeden z nejlepších úspěchů v dějinách ženského závodění.

Nicméně v plánu ještě bylo, že společně pojedou závod Velké ceny Německa na okruhu Nürburgring konaný v červenci téhož roku s tím, že v jeho průběhu se za volantem vystřídají. V šestém kole závodu dne 15. 7. 1928 dostal Čeněk smyk a sjel do příkopu. Hlavou narazil do skály, o kterou si rozrazil lebku a na místě zahynul.

Nešťastnou náhodou, která se na tak tragickém konci podepsala, bylo i to, že Čeněk neměl na hlavně ochrannou přilbu - nedorazila totiž včas před závodem. Vůz, ve kterém Čeněk jel, je ve sbírkách francouzského muzea v Mulhouse.

Konec kariéry
Eliška po smrti muže okamžitě oznámila konec závodní kariéry. O motoristický sport ale nikdy nepřestala mít zájem a velmi se snažila podporovat československé jezdce a také motoristický sport v Československu obecně. Například spoluorganizovala dnes už legendární závod 1000 mil československých a zasadila se i o vznik Masarykova okruhu v Brně.

Díky své ohromné jazykové vybavenosti, diplomatickému talentu a kontaktům v zahraničí na nejlepší závodní jezdce a obchodníky se jí také podařilo přilákat na brněnskou trať ty největší esa - přijel například Louis Chiron nebo Enzo Ferrari. Eliška byla sportovní komisařskou a také tlumočnicí při těchto závodech.

Na počátku 30. let nastoupila k Baťovi do Zlína, kde měla na starost prodej pneumatik, a dnes bychom řekli, že také marketingové a PR aktivity. Tomáš Baťa vycítil v Elišce diplomatické vlohy a schopnost si podmanit mužský svět. V obchodu s pneumatikami pokračovala i po znárodnění firmy. V roce 1947 se podruhé vdala za redaktora Lidových novin Ladislava Kháse.

Když se po válce vydala vůbec poprvé do zahraničí, vyjela v roce 1964 Nürburgring, aby uctila památku svého zesnulého manžela. V květnu 1966 se také vrátila na závod Targa Florio, i když jen při příležitosti konání vzpomínkové jízdy, ve společnosti s Aloisem Samohýlem.

Medaile pro Elišku
K cennostem, které jsou s nejslavnější českou závodnicí spojeny, vloni přibyla medaile za zásluhy v oblasti sportu. Cenu od prezidenta převzal 28. října 2019 Eliščin syn Vladimír Junek. "Určitě by jí to udělalo radost a zároveň by to přijímala s velkou pokorou. Když ji někdo obdivoval, tak nad tím mávala rukou a říkala s jí vlastní skromností, že jsou mnozí, kteří jsou lepší, jen mají tu smůlu, že se o nich neví," vzpomenul Vladimír Junek.

Grafické logo Googlu při příležitosti výročí 120 let od narození Elišky Junkové.
Grafické logo Googlu při příležitosti výročí 120 let od narození Elišky Junkové. | Foto: Google,

V posledních letech se o výjimečné ženě, která si ve 20. letech podmanila motoristický svět, mluví po zásluze čím dál víc. V roce 1972 vyšla kniha Má vzpomínka je Bugatti, která se v roce 2016 dočkala druhého vydání. Dokonce jí vyšla kuchařka a také vzpomínky spolu s dopisy a poznámkami, které dal dohromady její syn.

V plánu je dostat Elišku dostat na plátna. Scenárista, publicista a spisovatel Pavel Kosatík napsal pro produkční společnost Filmové ateliéry Zlín čtyřdílné filmové drama o jejím životě a příběhu fenomenální závodnice. "Nechtěla závodit jako všichni ti muži okolo, chtěla přijít na to, jestli se jim vyrovná právě jako žena. A přišla na to," řekl před třemi lety v rozhovoru pro Aktuálně.cz scenárista Pavel Kosatík.

Na letošní výročí 120 let od narození světový vyhledávač Google zveřejnil 16. listopadu na své domovské stránce v Česku, v Německu, Itálii, Kanadě, Řecku a na Slovensku logo, které vytvořil ilustrátor Gerben Steenks podle portrétu Elišky Junkové. Na grafice spolupracoval také její syn Vladimír Junek.

"Byla to úžasná žena. Když přestala závodit, pomáhala ostatním. Říkala jim: "Musíte mít vůli zvítězit; je mnohem důležitější bojovat dobře, když se věci nedaří, než když se daří." I přes všechno, čím si v životě prošla, se uměla radovat a svět jí připadal do poslední chvíle krásný," vzpomíná na svou tetu, a po smrti obou rodičů i adoptivní maminku, Vladimír Junek.

 

Právě se děje

Další zprávy