Povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí nastává až v roce následujícím po tom, kdy se lidé zapsáním do katastru nemovitostí stali jejich vlastníky.
Zároveň podávají daňová přiznání i majitelé domu či bytu, u kterých bylo vydáno stavební povolení nebo se začalo s výstavbou či došlo ke kolaudaci. Nejzazší termín pro podání daňového přiznání je vždy do 31. ledna.
"Přiznání se podává finančnímu úřadu podle adresy nemovitosti. Takže pokud vlastníte nemovitosti ve více krajích, musíte podat více přiznání a každé odevzdat každému kraji zvlášť," upozorňuje Jana Jáčová, šéfka firmy UOL Účetnictví.
Ideální je podat daňové přiznání elektronicky na portálu Mojedane.cz. Je možné si vyzvednout i papírový formulář na finančním úřadu a tam ho také podat.
"U nemovitostí ve společném jmění manželů plní daňové povinnosti jeden z manželů, neboť v takových případech se jedná o solidární daňovou povinnost," připomíná daňová expertka Gabriela Ivanco ze společnosti Mazars.
Daň se platí do konce května
Samotná daň z nemovitosti, kterou ovšem musí platí už všichni majitelé nemovitostí i některých pozemků, je splatná do konce května. Informaci o výši daně většinou lidé dostanou od finančního úřadu, a to buď složenkou, nebo do datových schránek, pokud ji mají zřízenou.
"Vypočtená částka daně z nemovitých věcí závisí na více parametrech, zejména na druhu nemovitosti, velikosti dané nemovitosti a příslušných koeficientech měst a obcí," dodává Ivanco.
Koeficienty si města a obce mohou upravovat. Zpravidla ale platí, že ve větších obcích je daň vyšší, nejvyšší je pak na území hlavního města. Například za byt o výměře 50 metrů čtverečních se v jedné části Prahy platí na dani 610 korun, v jiné městské části 1220 korun.
Jana Jáčová připomíná, že u běžných nemovitostí k bydlení se většinou platí jen několik set, nejvýš několik tisíc korun. "Oproti tomu podnikatelské komplexy mohou na této dani zaplatit i statisícové částky," říká expertka.
Kdo má roční daň vyšší než pět tisíc, ten může daň z nemovitých věcí zaplatit ve dvou splátkách, do konce května a do konce listopadu.
Co když má jedna nemovitost více majitelů? "Mohou si vybrat ze dvou možností. Buď daň přizná a zaplatí jeden spoluvlastník za všechny, nebo každý podá přiznání sám za sebe a zaplatí každý zvlášť," vysvětluje Jáčová a dodává: "Jestliže máte družstevní byt, nemusíte si dělat starosti, daň musí zaplatit družstvo coby majitel."
Ačkoli v naprosté většině musí daň zaplatit vlastník, například u pozemků zatížených právem stavby platí daň stavebník, v určitých případech uživatel, nájemce nebo takzvaný pachtýř, typicky subjekt, který si pronajímá a obdělává zemědělskou půdu pro zisk.
"Pokud vlastníte určitý typ lesů nebo vodní plochu, ve které nechováte ryby, pak se vás tato daň netýká. Stejně tak jsou od ní osvobozeny nemovitosti sloužící neziskovým organizacím, školy, muzea, knihovny, zdravotnická a sociální zařízení a další typy nemovitého majetku," připomíná dále Jáčová.
Oproti ostatním státům platí Češi málo
Výnos z daně z nemovitých věcí tvoří v České republice něco málo přes jedno procento z celkového výnosu všech daní, což v absolutní hodnotě představuje něco kolem 10 miliard korun.
"V porovnání se zeměmi Evropské unie je podíl výnosu daně z nemovitých věcí na celkových daňových výnosech jeden z nejnižších. V roce 2019 činil 0,5 procenta, zatímco v EU tento podíl činil tři procenta," upozorňuje Jan Jelínek z V4 Group.
Podle něj je pochopitelné, že v době, kdy stát hospodaří s vysokým schodkem státního rozpočtu, bude hledat možnosti zvýšení příjmové části státního rozpočtu a nabízí se právě myšlenka zvýšení daně z nemovitých věcí.
"Nemusí jít ale nutně o změny zákona o dani z nemovitých věcí. Postačilo by využívání pravomocí obcí při stanovení koeficientů s ohledem na to, že výnos daně z nemovitých věcí je příjem obecních rozpočtů," navrhuje daňový odborník.
V případě, že by obce využily možnosti koeficient posunout na maximální možnou výši, mohlo by podle Jelínka dojít k navýšení daně z nemovitých věcí až na 43,6 miliardy korun, což by představovalo 4,6 procenta na celkových daňových výnosech.
Připomíná, že obce mají možnost ovlivnit výši daně prostřednictvím
koeficientu, který je daný počtem obyvatel, koeficientem, který je stanovený na hodnotu 1,5, a takzvaným místním koeficientem, který může obec stanovit v rozsahu hodnot 1,1 až 5. "Například v roce 2019 z celkového počtu 6258 obcí stanovilo nebo upravilo alespoň jeden koeficient pouze 1988 obcí, tedy 31,8 procenta," uzavírá Jelínek.
