Praha - Jaký je obsah 400 beden v trezoru pražské centrály, nevěděli dlouho ani sami zaměstnanci Státní banky československé. Tajemná zásilka, které ve druhé polovině roku 1992 přiletěla do Prahy, našla využití po několika měsících.
V bednách bylo 160 milionů nalepovacích kolků. České ministerstvo financí objednalo jejich výrobu kvůli utajení u britské společnosti Thomas De La Rue. Ta je vytiskla v kolumbijské Bogotě, kde měla tiskárnu specializovanou na známky.
Už v létě 1992 bylo jasné, že společná měna po tehdy čerstvě dohodnutém zániku Československa dlouho nevydrží. Právě kolky měly pomoci v případě, že bude potřeba korunu rychle rozdělit.
Nástupnické státy - Česká a Slovenská republika - vznikly 1. ledna 1993, nadále se v nich však platilo společnou československou korunou. Měnová unie měla podle původních plánů vydržet až do poloviny roku.
Hned po vzniku samostatných států ale sílil tlak na to, aby Slováci měli slabší měnu. Vedle hospodářských rozdílů k tomu vedla také nedůvěra zahraničních investorů, kteří z obou zemí stahovali krátkodobý kapitál a devizové rezervy kvůli tomu prudce poklesly. Nepomáhala samozřejmě ani existence dvou samostatných centrálních bank s vlastními představami o měnové politice.
Na konci ledna se zástupci obou států dohodli na rozdělení koruny a informovali o tom občany. Konec měnové unie mezi státy bývalé federace pak čeští poslanci potvrdili 2. února.
Ve čtvrtek 4. února 1993 začali pracovníci České pošty a České spořitelny vyměňovat lidem československé koruny za novou měnu. Zpátky dostali prakticky shodně vypadající bankovky, obsahující navíc jen kolek. Samotné kolkování prováděla vedle ČNB i Komerční banka. Podnikatelé a právnické osoby si peníze vyměňovali v bance, u níž měli své účty.
Takzvaná měnová odluka, tedy oficiální rozdělení měny, proběhla v noci na 8. února. V praxi tak vznikly česká a slovenská koruna (s českou korunou jako peněžní jednotkou počítal už zákon o České národní bance účinný od 1. ledna 1993).
Maximálně 4000 Kčs na osobu
Přípravu na rozdělení měny se centrální banka snažila do poslední chvíle tajit. Kromě snahy zabránit spekulacím či padělkům nechtěla také vzbudit paniku - zejména mezi staršími lidmi hrozily špatné vzpomínky na komunistickou měnovou reformu z roku 1953.
Díky tomu, že se peníze v obou státech měnily v poměru 1.1, lidé o nic nepřišli a samotná odluka proběhla bez problémů.
"Výměna federálních bankovek proběhla nečekaně klidně. Případné ranní fronty v první den výměny během dopoledne zmizely. O víkendu výměnná místa zela prakticky prázdnotou," vzpomíná Ladislav Prokop, autor knihy o průběhu odluky.
Dospělí občané České republiky si mohli vyměnit maximálně 4000 československých korun na osobu, lidé mladší 18 let pak jen 1000 Kčs. Pro srovnání: Průměrná mzda tehdy dosahovala zhruba 4650 korun měsíčně, takže jako dočasná hotovost na pár dnů (než se okolkují další bankovky nebo vytisknou zcela nové) to lidem mělo stačit.
Od 4. do 7. února mohli lidé přinášet bankovky v hodnotě 1000, 500 a 100 Kčs. Dostali zpět okolkované bankovky. U malé části tisícikorun byl kolek rovnou vytištěný, současně se do oběhu začaly uvádět také zcela nové české bankovky v hodnotě 200 korun. Výměnu bankovek vyznačili lidem pracovníci pošty nebo spořitelny v občanském průkazu - tehdy to byla "knížka", ne kartička jako dnes.
Bankovky nižších hodnot (tehdy 10, 20 a 50 korun) se nekolkovaly a zůstaly ještě po přechodnou dobu společné v obou státech, stejně jako mince.
Po dobu výměny byl zastaven platební styk, tedy převody peněz. Bezhotovostní platby zdaleka nebyly tak rozšířené jako nyní, internetové bankovnictví zatím neexistovalo. Zákon o 14 dnů prodloužil běh všech lhůt spojených s pohledávkami splatných během výměny, které nelze uhradit bezhotovostně.
Lidé často k výměně nevyužili ani maximální limit. Zástupci České národní banky později konstatovali, že povolené množství se ukázalo jako naprosto dostatečné. Pokud by stát lidem umožnil, aby si hned v první fázi mohli vyměnit víc, znamenalo by to více práce s kolkováním bankovek.
To by podle tehdejšího viceguvernéra centrální banky Pavla Kysilky, který vedl komisi pro přípravu a realizaci odluky v Česku, bylo organizačně i technicky náročné. Navíc by se po republice musely přepravovat větší objemy peněz, což znamenalo bezpečnostní riziko.
Běžní lidé si mohli měnit peníze na zhruba 4000 pobočkách České spořitelny a České pošty po celé republice. "Cílem bylo zapojit do celé akce co nejmenší počet institucí, aby nevázlo řízení a koordinace," vysvětluje Kysilka.
Nicméně každý zájemce si mohl vyměnit bankovky kdekoliv po republice - což znamenalo komplikaci, neboť předem netušili, kolik bude na které pobočce třeba peněz. Občané tak ale podle Kysilky nebyli zbytečně ve stresu. Bankovky se mezi výměnnými stanovišti převážely tam, kde zrovna chyběly. Akci přálo i počasí - kromě náledí v jeden den bylo v ostatní dny slunečno.
Peníze nad limit 4000 Kčs si lidé museli uložit v bance nebo utratit. Po 8. únoru si pak vybírali z účtů (nebo formou poštovní poukázky) už jen okolkované či zcela nové bankovky.
Klidné rozdělení bylo inspirací i pro zahraničí, kam si poté zvali Čechy jako poradce. "Osobně jsem se podílel na předávání zkušeností třeba v Moldávii, byl jsem v pobaltských zemích, ale třeba i v království Lesotho, na Mauriciu, v Etiopii či ve Rwandě," říká Tomáš Hládek, který v roce 1993 řídil v centrální bance oddělení starající se o platební styk.
Brunovský měl smůlu
Při výměně někteří lidé poprvé poznali zcela novou bankovku s dosud nezvyklou hodnotou 200 korun, později měly úplnou premiéru i hodnoty 2000 Kč a 5000 Kč.
Během pár měsíců nahradila okolkované bankovky (a peníze nižších hodnot) kompletní řada nových bankovek navržená grafikem Oldřichem Kulhánkem. Ten nahradil původní slovenské motivy ženami - Anežkou Přemyslovnou, Boženou Němcovou a Emmou Destinovou.
Sadu mincí doplnila i dosud nepoznaná dvacetikoruna s hranatými okraji a také dvoubarevná padesátikoruna.
Češi a Slováci si přitom na začátku 90. let teprve zvykali na novou sadu bankovek navržených slovenským malířem Albínem Brunovským. Ta se začala objevovat ještě za socialismu a zaujala tehdy nezvyklou barevností. Nová pětistovka se dokonce ani nestačila dostat do oběhu. Součástí série byla i stokoruna s motivem Klementa Gottwalda, kterou lidé už na konci 80. let odmítali.
Text vznikl s přispěním Terezy Holanové.
