Brno – Ani po jedenácti letech nekončí soudní spor o odškodnění za pracovní úraz, který se zaměstnanci stal cestou na záchod. Na první pohled kuriózní případ zkomplikoval fakt, že šéfmontér firmy nevyužil toalety v budově poblíž svého pracovního místa, ale v pracovní době opustil halu. Podle Nejvyššího soudu, který nyní případ vrátil prakticky znovu na začátek, to ale automaticky neznamená, že by mu firma nemusela platit odškodné.
Pro zaměstnavatele jde o důležitý vzkaz, aby nepodceňovali pokyny týkající se bezpečnosti práce. Jejich předání zaměstnancům, byť třeba jen v ústní formě, musí mít dobře zdokumentováno, jinak je dokazování obtížné. Současně by firmy neměly zapomínat i na takové detaily jako využívání toalet či určení místa pro kouření – obecně na vstup do dalších prostor v areálu. Soud totiž nemusí vycházet jen z obecných pravidel či zvyklostí.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu je pro odškodnění i za podobná zranění rozhodující, zda firma dostatečně seznámila zaměstnance s bezpečnostními předpisy a důsledně kontrolovala jejich dodržování.
Osudná malá potřeba
Šéfmontér strojírenské firmy ve Žďáru nad Sázavou pracoval na odloučeném pracovišti společnosti v areálu středního odborného učiliště. V únoru roku 2003 uklouzl u zadního vchodu haly na neposypané přístupové cestě, když šel „vykonat malou osobní potřebu“.
Úraz byl bohužel vážný – rozlomení kloubní chrupavky levého kolene. Muž zůstal měsíc a půl v pracovní neschopnosti, do listopadu pak absolvoval operace a rehabilitaci. Od června 2004 jej pak lékaři uznali jako občana s trvale změněnou pracovní schopností.
Firma sice uznala, že šlo o pracovní úraz, protože i cesta na záchod během pracovní doby obecně přímo souvisí s plnění pracovních úkolů. Odmítla však muži zaplatit požadované odškodnění, protože „k osobní potřebě, kterou před úrazem vykonal, nepoužil sociální zařízení v budově, ale místo venku za halou“. Tím porušil bezpečností pokyny, podle nichž mohli pracovníci z haly odejít pouze při vykládání zboží.
Montér se nevzdal a obrátil se na soud. Požadoval 78 898 korun na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 17 400 na bolestném a 264 000 korun na náhradě za ztížení společenského uplatnění.
Čtyři soudy nestačily
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dal nejdříve za pravdu firmě. Podle něj se zcela zprostila odpovědnosti za pracovní úraz, neboť muž porušil pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. V hale byly volně přístupné dvoje toalety, které měl používat, a „byl k tomu svým nadřízeným instruován“. Pokud „svévolně vykonal potřebu za vraty haly, porušil tak pokyny svého zaměstnavatele ohledně využívání hygienického zařízení“ a také porušil zákaz vstupu za zadní vrata haly v době, kdy nebyl navážen materiál.
Odpovědnost za pracovní úraz podle zákoníku práce
Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla:
- tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
- v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit,
a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla:
- pokud výše uvedené skutečnosti byly jednou z příčin škody, nebo
- proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.
Odvolací Krajský soud v Brně pak ale případ vrátil zpátky do Žďáru. Z verdiktu okresních soudců totiž podle něj nebylo jasné, na základě jakých konkrétních důkazů rozhodovali a jak se vypořádali s tvrzením montéra, že ohledně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebyl řádně proškolen. Okresní soud se má v dalším řízení zabývat tím, zda k této situaci existoval konkrétní pokyn, zda s ním byl muž seznámen a zda bylo zřejmé, že mu porozuměl, a také jestli znalost a dodržování pokynu bylo firmou soustavně vyžadováno a kontrolováno.
Okresní soud poté rozhodl, že takový konkrétní pokyn splňující uvedené náležitosti neexistoval. Firma se tedy nemůže zcela zprostit odpovědnosti. Ze své pojistky má zaplatit 156 298 korun i s úroky.
„Porušení pokynu všeobecného charakteru, kterým bezpochyby je instrukce zaměstnancům, kde mají vykonávat potřebu, nemůže mít za následek zproštění se odpovědnosti za škodu. Nelze se dovolávat všeobecných zásad v tom směru, že používání WC je obecným pravidlem a všichni by takovéto pravidlo měli znát,“ uvedl okresní soud.
Krajský soud, k němuž se pak pro změnu odvolal zaměstnavatel, ale rozhodl jinak. Firma není za škodu odpovědná, protože úraz zavinilo porušení pracovních předpisů. Z toho, že při cestě na záchod mimo halu uklouzl muž mimo pracoviště na zledovatělé cestě, nelze vinit zaměstnavatele.
Soud přitom vycházel z výpovědí montérových kolegů. Podle nich byl stejně jako ostatní zaměstnanci seznámen s umístěním toalet na odloučeném pracovišti a s možností je využívat. Současně bylo zakázáno vstupovat za vrata v jiných případech než při doplňování materiálu. Také montérovo tvrzení, že na WC byla cedulka omezující užívání toalety pouze na žáky učiliště, svědci vyvrátili tím, že sociální zařízení vzdálené od montérova pracoviště ne více než 50 metrů všichni běžně využívali a že vrata u montážní jámy se otevírala pouze z důvodů dovozu materiálu.
Šlo o bezpečnost, nebo obecný pokyn?
Muž ale trval na svém a obrátil se na Nejvyšší soud. Tvrdil, že pro jeho pracovní místo nikdy neexistoval žádný pokyn týkající se bezpečnosti práce, a proto jej ani nemohl porušit. Svědci podle něj vypovídali účelově, neboť jsou stále v zaměstnaneckém poměru. Současně tvrdí, že „nikdo a nikdy fakticky nevydal zákaz vstupovat za vrata ani nestanovil pravidla k využívání těchto prostor“.
Nejvyšší soud nyní nařídil nové projednání případu. Podle zákoníku práce se zaměstnavatelé mohou odškodnění zcela vyhnout pouze v případě, kde se jednoznačně prokáže, že zaměstnanec porušil bezpečností předpisy a nařízení. A samozřejmě také v případě, kdy byl pod vlivem alkoholu nebo drog a současně šlo o jedinou příčinu škody.
Rozhodující tedy bude zjištění, zda pokyn, který měl zaměstnanec porušit, byl určen k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jen taková kategorie pokynů totiž firmu může zcela zbavit odpovědnosti. Nejvyšší soud nicméně připomněl, že takové pokyny nemusí nadřízení zaměstnanci předávat vždy jen písemnou formou, ale mohou i ústně, bez ohledu na jejich případnou expresívnost. Důležitá je však jejich konkrétnost.
V tomto případě přichází v úvahu i paragraf, podle něhož se firma může odpovědnosti zbavit pouze částečně (maximálně ze dvou třetin), pokud škoda vznikla proto, že si zaměstnanec „počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování“. Musí při tom být zřejmé, že „ač neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně a musel si přitom být vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem vědom, že si může přivodit újmu na zdraví“. Podle zákoníku práce však za lehkomyslné jednání nelze považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Nejvyšší soud také poukázal na jinou důležitou okolnost. Pohyb v prostoru za vraty montážní haly firma od zaměstnanců vyžadovala v době navážení materiálu bez ohledu na neudržovaný povrch.
Krajský soud nyní musí znovu prověřit, jak přesně firma pro zaměstnance upravovala činnost a pohyb za vraty montážní haly. A také to, zda znalost a dodržování pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví byly ve firmě soustavně vyžadovány a kontrolovány.
