Praha - Finanční krize přímo postihuje také oblast kultury. Dochází ke krácení veřejných rozpočtů, ministerstvo kultury plánuje příští rok snížit dotační programy na podporu umění o 23 procent. Méně peněz budou na kulturu vydávat i obce a kraje.
Pro všechny, kdo byli na této podpoře doposud závislí, to znamená více šetřit a reorganizovat, ale taky se více snažit o získávání peněz z jiných zdrojů - především z podnikové sféry. A právě na firemní dárcovství se zaměřil projekt, který centrum ProCulture připravilo za podpory Amerického velvyslanectví v Praze.
"Oslovili jsme Amerikou obchodní komoru s žádostí o spolupráci, protože přispět na kulturu je součástí amerických tradic, ve vyspělých zemích to patří k určitému společenskému statusu a Američané mají v téhle sféře bohaté zkušenosti," říká Marta Smolíková, ředitelka centra ProCulture.
"U nás naopak zatím přetrvává představa, že zodpovědnost za kulturu nese stát. Přitom to jsou dnes města a obce, které na kulturu vynakládají víc peněz než stát i kraje dohromady. Kulturu si ale vytváříme sami, je především na nás, jaká je a bude," dodává.
V rámci projektu jste zjišťovali, jaké má kultura postavení ve společenské odpovědnosti českých firem. Jaký je výsledek?
Obecně firemní filantropii rozvíjí v Česku řada společností, zejména nadnárodních. Dárcovské programy jsou zpravidla součástí oddělení marketingu a nezřídka jsou kombinovány se sponzorstvím. Přesto je potřeba říct, že u nás, pokud jde o dárcovství, dominuje oblast sociální a charitativní, případně environmentální. Až potom přichází na řadu kultura. Koncept společenské zodpovědnosti firem také v české praxi kulturu nezahrnuje. Není tomu tak všude, například v sousedním Rakousku podporuje Erste Bank či Vienna Insurance Group oblast umění a kultury, právě proto, že si uvědomuje, jak kultura ovlivňuje kvalitu společnosti.
Pokud se již u nás firmy rozhodnou kulturu podporovat, podle čeho si vybírají?
Většina dotázaných firem má jak pro dárcovství, tak pro sponzoring interní pravidla a dvě třetiny z nich dokonce formalizovaná kritéria. A převažují dlouhodobě utvářené vztahy. Znamená to, že jednotlivé firmy dlouhodobě spolupracují s kulturními organizacemi a tento vztah se oboustranně vyvíjí. Vedle toho jsou podporovány spíše ad hoc projekty, než že by podpora firem byla opakovaná. Pokud firmy podporují kulturu, většinou jim záleží na tom, aby se kulturní aktivity děly v místě, respektive ve městě, kde podnik působí. Hledají i návaznost na činnost firmy, respektive její klienty a zákazníky. Až na třetím místě je zajímají projekty, kterých se mohou účastnit i jejich zaměstnanci.
A do jakých oblastí míří největší část podpory?
Do divadel, divadelních představení a festivalů, které podporují čtyři pětiny respondentů. Má to svou logiku, v Česku je velká sít kamenných divadel, která poskytují reprezentativní prostory ke společenskému setkávání jak klientů a zákazníků, tak zaměstnanců firem. Téměř tři čtvrtiny dotázaných také podporují výtvarné umění - za zmínku stojí, že některé z finančních institucí (banky, pojišťovny) také utváří firemní sbírky, které jsou pro něj tradičně velmi důležitým způsobem podpory. Tyto sbírky ale většinou nejsou zaměřené na nákup současných mladých umělců, ale již etablovaných uměleckých děl. Přesto podporu mladým umělcům některé z těchto institucí řeší třeba nákupy v rámci dobročinných aukcí. Více než polovina dotázaných pak podporuje vážnou hudbu (koncerty, festivaly) a nebo také současnou hudbu (nikoli klasickou). Odhadem pouhá třetina firem podporuje experimentální umění a mladé umělce.
Váš průzkum se snažil i odhalit slabá místa ve vztazích mezi firmami a kulturními organizacemi. Dovede si už „kultura" u nás říkat správně o peníze, nebo s tím má pořád ještě problémy?
České organizace se to pořád ještě učí. Nejčastějším problémem bývá neadresné rozesílání projektů s žádostí o podporu, aniž by si žadatelé dali práci zjistit, co vlastně firma dělá, koho již podporuje a proč. Ušetřili by tak čas nejen sobě. S tím jde ruku v ruce podceňování dlouhodobého utváření vztahů a spolupráce, která uspokojí obě strany. Právě kulturní organizace, které potřebují peníze, by měly umět navrhnout, co taková spolupráce firmě přinese. I firma totiž potřebuje umět své dary obhájit nejen před majiteli, ale také před svými zaměstnanci, o to víc v době krize, kdy nezřídka dochází ke krácení výdajů i uvnitř společností.
Co tedy mohou kulturní instituce udělat pro to, aby došlo k většímu rozvoji firemního dárcovství v této oblasti?
Zvláštní pozornost bude potřeba věnovat právě komunikaci. Světy byznysu a umění jsou rozdílné a najít společnou řeč a formulovat společné zájmy není samozřejmé ani jednoduché. Je ale potřeba taky přiznat, že i management kulturních organizací má jiný charakter ve srovnání s firmami řízenými profesionálními manažery, kteří pracují často těmi nejmodernějšími metodami. Takže vedle vyložených nedostatků v managementu to může být i odlišný jazyk obou skupin, který na jedné straně u kulturních organizací může působit neprofesionálně a u byznysu naopak může vzbuzovat nepochopení.
A ještě jednu věc je důležité zmínit - posílení dárcovství by jistě pomohla větší politická podpora a společenská prestiž těch, kdo darují. Již dnes dárci podporují státní, městské i neziskové kulturní organizace a podílejí se tak na financování veřejných kulturních služeb, přičemž pro tyto firmy neexistuje ocenění na národní úrovni a příliš si jich nevšímají ani média. Přitom právě o těchto dobrých příkladech by bylo potřeba víc psát. Koneckonců kultura je naše věc, ne něco, o co se postará stát nebo obce. A není to ani luxus, který si můžeme dovolit, když na to máme. Tuto představu už musíme konečně opustit, jinak bude naše země upadat nejen kulturně, ale i ekonomicky a sociálně.
