Brno - Je před polednem, v jedné z dílen plzeňského družstva invalidů Obzor sedí šest zaměstnanců. Jeden má místo nohy protézu, další potíže se žaludkem, třetí psychické potíže.

Pro Obzor pracuje kolem 60 procent zdravotně postižených. Mohli by sedět doma a spoléhat na pomoc státu. Přesto mají obrovskou vůli pracovat.

Ještě před pár měsíci dělali odbornou práci, na kterou byli hrdí. Vyráběli bovdeny do automobilů věhlasných značek.

Jenže pak přišel strašák ekonomické krize. Automobilky zastavily zakázky. Obzor začal propouštět, některé zaměstnance po domluvě s úřadem práce poslal domů s 60 % platy. Těm šťastnějším dal zaměstnavatel alespoň náhradní práci. Teď například lepí papírové obálky.

"Co se dá dělat, když není jiná práce. Hlavně, že nemusím sedět doma," odpovídá jedna z "lepiček" na dotaz, jestli ji obálky nenudí. "Máme už tak dost problémů, tak proč si lámat hlavu ještě tímto," filozofuje.

Práci ztrácejí lidé v celé republice. Tady v Obzoru má ale propouštění ještě horší zvuk než v "obyčejných firmách".

Pro lidi se zdravotním postižením je práce v takzvaných družstvech invalidů nebo v chráněných dílnách jednou z mála možností, jak si připadat užitečným a jak se zařadit do společnosti. Jen v dílně zapomenou na svou nemoc.

90 % si jinou práci nenajde

Není to jen plzeňský Obzor, který se musel rozloučit se svými zaměstnanci i dlouholetými členy družstva. S obdobnými problémy se potýkají téměř všechna výrobní družstva invalidů, ač po dlouhá desetiletí fungovaly bez potíží a se zisky.

„Do konce letošního roku buď získáme nějakou perspektivu, nebo skončíme," ví už dnes například předseda pražské Dipry Petr Pálek.

Konec družstva s padesátiletou tradicí by znamenal ztrátu práce pro 120 lidí. Z toho tři čtvrtiny jsou zdravotně postižených. „Devadesát procent z nich pak práci nesežene. A to prosím v Praze. Stát budou stát minimálně třikrát nebo čtyřikrát více než dnes. A to nemluvím o jejich osobních složitostech," varuje Pálek.

Už v lednu Dipra propustila dvacet lidí. Dalších osm čeká doma s 80 % platu, jestli přece jen nebudou zakázky.

Ublížil jim export

"Globální krize paradoxně nejsilněji postihuje ty nejúspěšnější zaměstnavatele postižených, orientované na nadnárodní a zahraniční partnery," tvrdí Karel Rychtář ze Svazu českých a moravských družstev.

Plzeňský Obzor byl například mezi léty 2002 a 2006 neustále v zisku. O tom, jak se zisk rozdělí, rozhodovala členská schůze. Část zisku si družstevníci odkládali na horší časy, o část se rozdělili. Platy ve výrobě bovdenů v Obzoru nebyly nízké. Podle předsedy družstva Zdeňka Soboty se pohybovaly okolo patnácti tisíc korun.

Družstvům teď paradoxně ubližuje to, co ještě před pár lety naopak umožňovalo postiženým slušně si vydělat. Mnoho se jich specializovalo na  sériovou výrobu pro zahraniční automobilky a elektrotechniku. Ti teď přestali odebírat.

„Uškodilo nám, že ze čtyřiceti procent exportujeme do zemí Evropské unie, tržby se nám tak propadly asi o třetinu," uvedl například předseda Stylu Plzeň Miroslav Šrédl.

Obzor vyvážel až z devadesáti procent. Minulý rok tu ztrátu způsobil silný kurz koruny k euru. Krize už je jen další ranou v pořadí. Není pro koho vyrábět. Volkswagen či Škoda ořezali zakázky na kost. Některé dílny, kde dříve pracovalo i třicet lidí, dnes zejí prázdnotou.

Související

Tady pracovaly desítky postižených. Teď jim krize bere práci

8 fotografií

"Snažili jsme se pojistit tím, že jsme dodávali několika různým automobilkám. Koho by napadlo, že krize postihne všechny," odpovídá Sobota na dotaz, zda jednostranná orientace družstva nebyla riskantní.

Kdyby byl skutečný byznysmen, na výrobu v Česku by zřejmě rezignoval, přiznává. "S třetinovým nákladem bych mohl vyrábět bovdeny někde v Rumunsku nebo Bulharsku," tvrdí. "Jenže my pořád uvažujeme tak, že tu máme lidi, a ty musíme zaměstnat. Trochu staromódní, že?" říká napůl v žertu.

Částečně má pravdu. V západní Evropě družstva invalidů neznají. Zaměstnávání postižených je tam spíše otázkou charity.

Nejprve propouštějí zdravé

Česká družstva invalidů charitou rozhodně nejsou. Postižení si tu na sebe musí vydělat - proto dnes už málokde zaměstnávají lidi s mentálním postižením nebo na vozíku. Příspěvky od státu tvoří jen kolem deseti procent příjmů.

Přesto se v družstvech nemůžou soustředit jen na zisk. „Jsme družstvo invalidů, naším zájmem a cílem je zaměstnávat co nejvíc postižených," říká Sobota.

Lepení pytlíků? No co, hlavně že je práce. | Foto: Ludvík Hradilek

Sobota pracuje mezi postiženými už dvacet let. Jako zaměstnance by je neměnil. Oproti zdravým mají totiž jednu velkou výhodu - svou práci milují. Žijí díky ní normální život, můžou zapomenout na svůj hendikep.

Práce si ale váží i z jiného důvodu. "Zkuste jít na pohovor a říct, že kvůli potížím se zády nemůžete být celý den v jedné poloze. Nebo že si musíte během dne zajít na rehabilitaci. Budou na vás koukat jako na blázna," popisuje třiačtyřicetiletá Zdena, která po autohavárii musí chodit o berlích.

Podle úřadů práce patří zdravotně postižení mezi nejhůře zaměstnavatelné. Přijdou-li jednou o práci, můžou si být téměř jistí, že novou budou hledat i několik let. Ostatní jim závidí invalidní důchody a další státní podpory. Oni si ale nicnedělání a čekání na peníze od státu dobrovolně nevybrali. Zůstat doma znamená uznat, že jsou mrzáci, a ztratit významné sociální kontakty.

Ze začátku se proto v Obzoru i jinde snažili propouštět spíše zdravé zaměstnance. „Ti přece jen seženou práci alespoň o trochu snáze," shodují se předsedové družstev. Většina jich ale nakonec musela poslat domů nebo úplně propustit i postižené. A v budoucnu budou propouštět další. Celkem jich zatím musely odejít stovky, situace se nelepší.

Rozhodne prý to, jak bude současný ekonomický pokles trvat dlouho. S příjmy a úsporami, jaké mají problémová družstva teď, může většina přežít do konce roku.