V Avastu jste již čtvrt století. Dokážete říct, jak jste se za tu dobu proměnil? Jaký byl Ondřej Vlček na letní brigádě v začínajícím start-upu a jaký je jako čerstvý generální ředitel?
Samotného mě ten rozdíl překvapuje (smích). Když jsem začínal, byl jsem dost podivín, zavřený v počítačové krabici. Moje zájmy byly redukované na to, co se děje uvnitř počítače. Včetně střední školy, kde jsem z předmětů, které mě nebavily, měl často povoleno odejít alespoň do počítačového kabinetu a tam programovat. Považovali mě za zvláštní případ, ale nějak to fungovalo. Takto jsem svůj život vedl dost dlouhou dobu a ve svém zápalu pro programování jsem okolní svět vnímal jen omezeně.
Přesto jste se nakonec stal úspěšným manažerem, který vede firmu se 1600 zaměstnanci. Co vás přimělo vystoupit z úzce zaměřené role programátora?
To přesně nevím, ale napadá mě, že prvním velkým impulzem z jiného světa pro mě bylo setkání s mojí budoucí ženou. Potkal jsem ji navíc v baru, což ke mně vlastně tehdy také moc nesedělo. Díky kamarádovi jsem se ale na ten večer octnul mimo svou komfortní zónu počítačové klávesnice a dopadlo to seznámením.
Každopádně si zpětně myslím, že jsem v sobě asi už tenkrát měl víc než jen schopnost dobře programovat a čekalo to na příležitost vylézt ven. Je skvělé, jaké nové možnosti přijdou, když se jim člověk otevře a hledá, kudy dál. Což ostatně platí i pro celý Avast, v jistém smyslu jsou naše cesty velmi podobné.
Jak si v nové funkci generálního ředitele vedete? Překvapila vás něčím?
Vlastně ani ne. Díky tomu, že jsem o nadcházející změně věděl několik měsíců předem, mohl jsem se na novou pozici připravit a promyslet si své priority. Svým způsobem by se dalo říct, že jsem se na ni připravoval celých 25 let, co v Avastu pracuji. Ne že bych se od začátku chystal ho řídit, ale vyrostli jsme spolu. Avast je moje srdeční záležitost.
Nicméně moje role je skutečně jiná než kdy předtím. Vyžaduje ode mě jiné klíčové dovednosti, než když jsem vedl produktovou nebo technickou divizi firmy.
Například?
Moje srdce vždycky tlouklo blízko produktu a technologiím. Měl jsem tendenci do nich mluvit a být hlavním impulzem toho, jak produkty Avastu budou vypadat. V roli ředitele se z toho musím vyvázat, dát prostor jiným, aby se realizovali a ukázali své schopnosti. Inspirovat a vést, ale nebrat druhým prostor. Vidím to jako jednu z nových důležitých věcí, které se v této roli postupně učím.
Také nyní potřebuji pracovat s lidmi ve větším formátu než doposud. Přestože jsem i dříve vedl kolem 1000 lidí, cítím velkou změnu. Můj tým je velice různorodý, plný samostatných osobností napříč obory, které nepotřebují říkat, co mají dělat. Mým úkolem je vést je k růstu, dát jim vizi, kde chceme být za pět let, a nechat na nich, jak se tam dostaneme.
Vy sám jste takovou podporu zažil od předchozího ředitele Vince Stecklera?
Rozhodně ano, jeho manažerský přístup mě velice ovlivnil. Vince byl mým šéfem na všech třech pozicích, kterými jsem v Avastu za posledních 10 let prošel. Působil navenek přísně a suverénně. Mně se však podařilo poznat ho zblízka a měli jsme spolu od začátku velmi blízký a uvolněný pracovní vztah. Dostal jsem od něj hodně autonomie a prostoru k realizaci, který mi umožnil postupně vyrůst. Byl výjimečně výrazná osobnost s reputací silného lídra.
Ondřej Vlček
- Jedenačtyřicetiletý Ondřej Vlček se stal CEO (generálním ředitelem) Avastu letos na jaře. Dosud působil jako prezident pro Avast nejdůležitější divize domácností.
- Se zakladateli Avastu Eduardem Kučerou a Pavlem Baudišem se Vlček seznámil v polovině 90. let, když dokončil první ročník na Jaderné fakultě ČVUT a do Avastu nastoupil jako programátor na brigádu. Postupně se propracoval do vedení, kde zastával roli technického ředitele. Firma je jedním z průkopníků a zároveň globálně největších hráčů v oboru počítačového zabezpečení. V roce 2016 Avast koupil konkurenční českou antivirovou firmu AVG.
- Avast, který má centrálu v Praze a významnou pobočku v Brně, je podle tržeb druhou největší antivirovou firmou na světě za společností Symantec. Produkty Avastu využívá přes 400 milionů uživatelů, z velké části jejich bezplatné verze.
- Vlček je podle časopisu Forbes zástupcem z velmi malé skupinky lidí, kterým se v Česku podařilo stát miliardáři z pozice zaměstnance. Vlček za to vděčí hlavně manažerským akciovým podílům, které získal, zhodnotil a zčásti prodal při loňském vstupu firmy na burzu.
Jakou reputaci byste chtěl mít v Avastu vy?
Vizionáře, inspirátora a motivátora.
Jak se u nás liší podnikatelské prostředí od doby, kdy jste v Avastu začínal?
Upřímně moc nevím, jaké bylo tehdy v Česku podnikatelské prostředí. Byl jsem naplno pohlcený programováním a příliš jsem to neřešil. Co ale v naší době vnímám silně, je možnost být úspěšný za poctivých podmínek. Když se podívám na sto nejbohatších Čechů, se kterými se ocitám na žebříčku, tak mi dochází, že většinu uvedených jmen nemohu respektovat. Jsou to lidé, kteří zbohatli v 90. letech netransparentním způsobem a původ jejich peněz je nejasný. V tom vidím největší rozdíl. Věřím, že dnes žijeme v době, která je mnohem víc než 90. léta nakloněna poctivému podnikání. Z toho mám dobrý pocit.
Mimochodem, přemýšlel jste někdy o tom, proč obor kybernetické bezpečnosti ovládly ve světě firmy z Československa? Je něco, co Avast, AVG (nyní součást Avastu) a slovenský Eset na začátku spojovalo?
Mám na to svou teorii. Problém počítačové bezpečnosti začal být palčivý právě na přelomu 80. a 90. let, kdy vznikaly ve střední a východní Evropě stovky nových firem. Trh kyberbezpečnosti se rodil právě v době, kdy naše země byly skvělým podhoubím pro zakládání nových projektů. V té době u nás byla celá řada antivirových značek, stejně jako na Slovensku, v Rumunsku nebo například na Ukrajině. A že se lídrem stal právě Avast? Jsem přesvědčený, že to bylo díky výjimečným osobnostem jeho zakladatelů - Eduarda Kučery a Pavla Baudiše.
Připouštíte si pocit osobní zodpovědnosti, který máte jako hlavní tvář světového lídra v oboru kyberbezpečnosti?
Celkově se neberu moc vážně, vidím kolem sebe, jak snadné je dostat se do pasti vlastní důležitosti. Kdybych na sebe chtěl brát zodpovědnost za světovou kyberbezpečnost, byla by v tom obrovská tíha, která by mě svazovala a bránila mi v rozletu.
Na druhou stranu vnímám, že hlas úspěšné firmy je na veřejnosti slyšet. Tvoříme s kolegy plán, jak současný úspěch využít pro věci, které chceme ve společnosti měnit k lepšímu. Fascinuje mě představa, jak se Avast proměnil za posledních 10 let a čím vším může být za dalších 10 let. Potenciál je obrovský. V tomto směru zodpovědnost cítím a vnímám ji pozitivně.
Avast působí jako otevřená firma s uvolněnou atmosférou. Jak hledáte fungující míru svobody, kterou můžete lidem dát, aby tak velká organizace držela pohromadě?
Pojmy svoboda v práci nebo štěstí v práci se v posledních letech staly tak trochu módou. Vnímám tato témata s jistou mírou ostražitosti. Záleží totiž, jak si je kdo vykládá.
Pro mě je nesmírně zajímavé zkoumat, kde leží hranice mezi svobodou jednotlivce a potřebou firmy fungovat ziskově. Zvlášť křehké je to ve firmě plné kreativních lidí, kteří pracují hlavou a srdcem a bez velké míry vnitřní svobody by nemohli být tak dobří, jak jsou. V IT oborech pracujeme s vysoce vzdělanými ambiciózními talenty schopnými řídit sami sebe, což považuji pro sebe za luxus. Náš růst stojí na jejich nápadech a inovacích. Vést takové týmy zkrátka není jako řídit výrobní továrnu.
Pro mě je výzva nastavit procesy a kontrolní mechanismy tak, aby je lidé vnímali jako přirozenou součást práce a vítali je jako podporu. Potřebuji hledat rovnováhu mezi tím, abych lidi neomezoval a oni cítili svou autonomii, a zároveň aby Avast zůstal místem, kde se tvrdě pracuje. Bez zodpovědnosti a disciplíny se nikam nedostaneme, pro mě jsou to naprosto klíčové hodnoty.
Kolik času denně pracujete?
Nedokážu dělit život na práci a nepráci, vnímám to propojeně. Problémy a otázky, které řeším, mi v hlavě zůstávají pořád. I když hraju s dětmi fotbal nebo jsem na dovolené. Často na ně najdu odpověď právě v okamžiku "mimo práci". Třeba na výletě. Samozřejmě, že si čas s rodinou naplno užiju, ale neumím fungovat tak, že bych práci odstřihnul. Ani nechci.
Mimochodem právě při pohybu a mimo kancelář dostávám často ty nejlepší nápady, které jsou impulzem k inovacím nebo úspěšným projektům. Jen si je v tu chvíli musím rychle poznamenat, jinak je 100% zapomínám.
O co opíráte svou vizi Avastu za pět či sedm let?
Říká se, že náš úkol je jít tam, kam jede puk. "Go were the puck is skating". Zabývat se intenzivně tím, co se děje kolem a kam směřuje vývoj. I když vím, že puk nikdy nedoženu, tak nesmím slevit z rychlosti a postřehu. V našem oboru se prostředí mění velice rychle a je těžké odhadnout, kde budeme za tři roky, natož za pět let.
Vycházím z toho, že žijeme v době, kdy je vlivem technologií a umělé inteligence spousta oblastí lidské činnosti nepředvídatelných. Řada lidských činností brzy zanikne a nové vzniknou. Klíčová otázka pro mě zní, jakou roli Avast může v budoucím světě plném umělé inteligence hrát. Řešíme vlastně dopředu problémy, které ještě ani neznáme, ale musíme na ně být připraveni. V tom je složitost a zároveň krása našeho oboru. Obrovské riziko a obrovská příležitost.
Nevěřím však na náhody a na štěstí. Do značné míry se dá exaktně maximalizovat pravděpodobnost, že budeme ve správnou chvíli na správném místě. Sázím na kombinaci intuice, matematiky a zkušeností.
Při nástupu do nové funkce jste oznámil, že se na dobu neurčitou vzdáváte svého platu včetně odměn. Zároveň jste vlastníkem 2 % akcií Avastu a podle časopisu Forbes 79. nejbohatším Čechem. Co pro vás představuje bohatství a v čem změnilo váš život?
Nevím, nepřemýšlím o tom. Je moc fajn mít příjemný životní standard a moci si dovolit věci, které mám rád. Koho by to nebavilo. Zároveň to příliš neřeším. S penězi to funguje jako v matematice - představuji si užitek z bohatství jako logaritmickou křivku. Je velký rozdíl mezi autem za dvě stě tisíc a za milion, ale od milionu výš už je to skoro jedno. Stejně tak je to s koňakem nebo čímkoli jiným. V matematice se tomu říká inflexní bod logaritmické křivky. Udává moment, kdy další nárůst hodnoty, v tomto případě peněz, vám přinese jen minimální přidanou hodnotu, tedy užitek. Když tento bod pro různé věci najdete, nemusíte už pak řešit, kolik peněz máte navíc.
Bohatí lidé, kterých si vážím a kteří mě inspirují, berou často peníze jako hru. Zkrátka je lepší mít dvě stě milionů než sto milionů. A to je přístup, který se mi líbí. Nic víc v tom nehledám, protože na můj každodenní život ten rozdíl v cifrách stejně nemá dopad.
Životní skóre totiž stejně nejde vyjádřit penězi, alespoň to moje ne.
Čím tedy své životní skóre měříte?
Pro mě je to harmonie plynoucí z pocitu, že se věci daří. Že jsem dobrý v tom, co dělám, a že to má pozitivní odezvu. Že jsem obklopen lidmi, které mám rád, v osobním i pracovním životě, a mám svobodu dělat, co mě naplňuje.
Jak vnímají materiální bohatství vaši synové?
Myslím, že je rozhodně nerozmazlujeme. Po materiální stránce žijí v běžném standardu, ale rád se s nimi bavím o tom, co dělám a jaký to má smysl. O tom, že jsem prý 79. nejbohatší Čech, se moje děti ostatně dozvěděly od kamarádů. Často ve vtipných souvislostech - prostřední syn například přišel ze školy s otázkou od spolužáka, proč má tak špatný a rozbitý mobil, když má tátu v žebříčku. Jestli by nemohl dostat nový. Ujistil jsem ho, že nemohl.
Dokážete říct, jak vedete své děti k tomu, aby byly v životě úspěšné?
Věřím, že to nejlepší, co pro své děti můžeme udělat, je podporovat jedinečnost každého z nich. Vytyčit jim mantinely, ve kterých se mohou pohybovat, a dát jim důvěru a svobodu. Zbytek je na nich. Podle mě neexistuje univerzální návod na výchovu úspěšných dětí, každý má svou vlastní cestu.
Vy sám jste vyrostl v prostředí dost vzdáleném od technologií. Váš otec byl skoro 50 let hercem Národního divadla.
Možná, že mě paradoxně nejvíc ovlivnil právě tím, co se i já snažím udělat pro své děti. Nechal mě být tím, čím jsem být chtěl. Bylo jasné, že jsem jablko spadlé daleko od stromu, ale rodiče mě naštěstí netlačili do svých představ. Nezlomili nade mnou hůl ani v letech, kdy jsem téměř nevylézal z pokoje od počítače, příliš nekomunikoval a nikdo v rodině nechápal, co a proč dělám. Věřili mi.
Svých ročních odměn z působení v představenstvu jste se vzdal ve prospěch dětského hospice Demelza ve Velké Británii. Ovlivnila vás v tomto rozhodnutí vaše žena, která je lékařkou mobilního hospice Cesta domů?
Rozhodně ano. Naším záměrem je pomoci zlepšit dětskou hospicovou péči v Česku. Moje odměny sice plynou britskému dětskému hospicu, protože se jedná o poplatky odváděné ve Velké Británii, ale mým cílem je vytvořit most mezi tímto zařízením a našimi českými hospici. Chceme pomoci se vzděláváním, sdílením zkušeností a know-how. Pomůže nám v tom i Nadační fond Avast, který se mimo jiné zaměřuje na paliativní medicínu. Jedná se o dlouhodobý záměr, který je teprve v začátcích. Považuji za nesmírně důležité, aby se o tomto tématu více mluvilo a také aby byla v Česku kvalitní paliativní péče dostupná každému dítěti, které ji potřebuje.
Kromě toho jste společně se svou ženou zakladatelem a mecenášem nadace Zlatá rybka. Co je jejím posláním?
Zlatou rybku jsme založili proto, aby plnila malá i velká přání vážně nemocným dětem. Naší vizí je, aby každé dítě, které splňuje určitá kritéria, mohlo vyslovit své přání, ať je jakékoliv. Když říkáme každé, myslíme to vážně. Dáváme stovkám dětí příležitost zažít radost a vykročit na chvíli z náročného stereotypu dlouhodobé léčby. Jsme moc rádi, že postupně přibývají nemocnice a lékaři, kteří s námi na plnění dětských přání spolupracují a aktivně Zlatou rybku využívají.
Jaká přání děti mívají?
Nejrůznější. Pro někoho je životním zážitkem cesta s rodinou za polární kruh nebo na zápas NHL, pro jiného setkání s Valentinem Rossim. Někomu udělá největší radost zdánlivě obyčejná návštěva Pata a Mata u něj v pokoji nebo dárek pro maminku. Děti pak z takových zážitků čerpají povzbuzení a sílu pro další měsíce náročné léčby. I když je samotná realizace vzhledem k diagnózám dětí často velmi náročná, daří se nám plnit rok od roku stále více dětských přání. Mně osobně to přináší obrovskou radost a také možnost potkat se se silnými příběhy druhých lidí.
