Jen krátce po tom, co Italové ukázali v říjnu 1972 v Turíně nový Fiat 126, se 3054 mm dlouhý dvoudveřový model představil na jednom z hlavních varšavských náměstí. Zanedlouho se měl Polski Fiat 126p, jak znělo jeho polské jméno, stát nejběžnějším vozem tamních silnic. Všemu předcházela dohoda, kterou 29. října 1971 podepsal Fiat s polskou vládou.
Ta zahrnovala licenci na výrobu nového malého automobilu, za niž měli Poláci platit nikoliv penězi, ale dodávkami motorů, převodovek a dalších dílů pro italský originál. Výměnou za to získali polští inženýři přístup nejen k autu jako takovému, ale i ke kompletnímu know-how a celkově moderním technologiím, kterých bylo v socialistických zemích pomálu.
Výroba nového vozu se měla zpočátku odehrávat v továrně v Bílsku-Bělé, kde byla založena automobilka FSM, tedy Fabryka Samochodów Malolitražowych - v překladu závod na výrobu malých aut. V roce 1972 ale začala také výstavba nové továrny v jiném polském městě Tychy, kam se výroba částečně přesunula od září 1975.
To nicméně malinko předbíháme. První kusy Fiatu 126p sestavili v Polsku 6. června 1973 z dílů dovezených z Itálie, kde produkce 126 probíhala již od druhé poloviny roku 1972. Skutečná sériová produkce ale v Bílsku-Bělé začala 22. července 1973.
Od italského originálu se polské dvojče zase tolik neodlišovalo - na první pohled snad jen oranžovými kryty předních blinkrů místo čirých, upravenou mřížkou chlazení motoru a také vyšší světlou výškou. Našlo by se i několik dalších detailů, ale tyto byly, vyjma pozměněných znaků, nejviditelnější. Ve jméně se potom objevilo zmíněné malé "p", odkazující na původ vozu.
Technicky byly polské i italské 126 stejné. To znamená vzadu uložený řadový, vzduchem chlazený dvouválec o objemu 594 cm3, který měl výkon 17 kW, tedy 23 koní. Přes čtyřstupňovou manuální převodovku byla poháněna zadní kola.
Polski Fiat 126p jen s dvojicí dveří byl skutečně malý. K délce lehce přes tři metry je tak nutné připočíst rozvor o délce jen 1840 mm a šířku 1378 mm. Nelze se proto divit, že auto dostalo velmi rychle přezdívku maluch, tedy v překladu malý či také malé dítě nebo batole. I přesto se ale do auta dokázali poskládat čtyři dospělí (větší kapacitu auto nemělo) i s trochou nákladu pod přední kapotou.
Občas neměli příliš na výběr, Polski Fiat 126p byl totiž jedním z nejdostupnějších nových aut v zemi, takže se chtě nechtě stal mimořádně populárním. V době uvedení na trh v roce 1973 stál 69 tisíc zlotých, to je pro představu asi 20 tehdejších polských průměrných platů.
Na auto existovaly pořadníky, zájemci čekali i několik let, než na ně přišla řada (každoroční loterie alespoň potěšila několik tisíc lidí, kteří si vůz po doplacení mohli odvézt ihned). I kvůli enormnímu zájmu solidně rostl prodej mimo oficiální kanály, kde bylo nového malucha možné prodat třeba i za dvojnásobek kupní ceny.
Nástup výroby byl pozvolný. První rok státem vlastněná firma FSM vyrobila jen 1500 Fiatů 126p. O rok později to bylo lehce přes 10 tisíc aut a v roce 1975 přes 31 500 kusů malého vozu. To už se k závodu v Bílsku-Bělé přidala i nová továrna v Tychách s mnohem větší kapacitou produkce. Zároveň se také během tří let povedlo produkci lokalizovat, nebyla tak závislá na dovozu dílů z Itálie.
Už v roce 1977 výroba překročila 150 tisíc aut za rok a o dva roky později v Polsku vyrobili více než 200 tisíc maluchů. V roce 1980 vzniklo jen v Tychách za rok přes 182 tisíc kusů Fiatu 126p, více už žádný jiný rok v této továrně nevzniklo. O rok později FSM oslavila miliontý kus tohoto vozu.
To bylo už v době, kdy došlo k prvním úpravám malucha. Pohonná jednotka dostala v roce 1977 objem zvýšený na 652 cm3, přičemž výkon nepatrně vzrostl na necelých 18 kW, tedy 24 koní. Auto dostalo třeba i větší bubnové brzdy. Chvíli se vyráběly oba motory současně, v roce 1978 však původní jednotka skončila.
A konečně v roce 1980 skončila výroba Fiatu 126 v rodné Itálii. Konstrukce s motorem vzadu a pohonem zadních kol se pro malé auto ukázala být začátkem 80. let poměrně zastaralá, Italové tak přišli s první Pandou, která měla již motor vpředu a pohon předních či případně všech kol. V Polsku ale produkce 126p, teď už exkluzivně pro celý svět, běžela dál. Fiat dokonce část aut odebíral, osadil je vlastními logy a prodával na západoevropských trzích skrz vlastní distribuční kanály.
Fiat 126 tak i po konci výroby v Itálii plnil roli základního stavebního kamene značky. Kupříkladu v roce 1987 ve Francii byl tento model o 7400 franků levnější než nejdostupnější Panda s výkonem 34 koní a až o 13 500 franků levnější než nejdostupnější třídveřové Uno s výkonem 45 koní.
Co je ale zajímavé, zároveň byl jen o 1400 franků levnější než Škoda 120 L a 550 franků levnější než Lada 1200 S. To přitom byla rovněž auta ze zemí východního bloku, ovšem výrazně prostornější a silnější. Maluch se však prodával jako Fiat čili měl navíc image západoevropské značky.
Řeč už je přitom o zmodernizovaném provedení, které se ukázalo na sklonku roku 1984 a k označení 126p dostalo ještě písmenka FL, značící facelift. Všechny verze tak dostaly plastové nárazníky, které do té doby měly jen vyšší výbavové stupně. Výrazně inovovaná byla palubní deska a došlo i na drobné technické změny.
Už v listopadu 1982 také Poláci uvedli variantu 650E, která značila ekonomičtější variantu s nižší spotřebou. To kvůli použití upraveného karburátoru a dalších detailů, které snížily spotřebu o sedm procent (přestože původní verze rozhodně nebyla nikterak žíznivá).
O pár měsíců později, v červnu 1983, přistoupili ve FSM na další úpravy včetně zvýšení kompresního poměru, což vedlo k dalším pětiprocentním úsporám paliva. Technici dokonce začátkem 80. let zkoušeli do malucha nainstalovat i naftový agregát, takové auto ale nepřekročilo fázi prototypu.
Polski Fiat 126p tak poměrně úspěšně proplul 80. lety, kdy například mezi roky 1986 a 1989 produkce v Bílsku-Bělé i Tychách vždy překročila dohromady hranici 200 tisíc vyrobených kusů.
V roce 1987 potom klasickou 126p doplnila druhá varianta Fiat 126 Bis, která vznikala exkluzivně v Tychách. Šlo o provedení určené primárně na vývoz, přičemž práce na něm začaly v květnu 1985 a mělo jít o celkovou výraznější modernizaci Fiatu 126p. Že šlo především o exportní model, dokazuje třeba fakt, že premiéru si odbyl na podzim roku 1987 na stánku Fiatu na frankfurtském autosalonu.
Vizuálně si byla obě provedení vlastně docela podobná, varianta Bis ale dostala vůbec poprvé výklopné zadní dveře, za nimiž byl prostor o objemu 110 litrů, případně až 480 litrů při sklopení zadních sedadel. Pokud se ptáte, jak zavazadlový prostor vůbec vznikl, tak to umožnila především výrazná změna motoru.
Ten byl nyní umístěn naležato, chlazení pak obstarávala kapalina, a ne vzduch. Došlo i na zvětšení objemu, dvouválec tak měl 704 cm3 a výkon 18,5 kW, tedy 25 koní. Auto dále dostalo jiná kola, nové nárazníky (které Bis mírně prodloužily na hranici přes 3,1 metru) a upravený interiér. Na druhou stranu se kvůli topení výrazně zmenšil zavazadelník vpředu.
Na západoněmeckém trhu stál v roce 1989 Fiat 126 Bis 9090 marek a šlo stále s náskokem o nejlevnější nový vůz italské automobilky. Nejlevnější Panda stála pro srovnání 10 390 marek. Ovšem jak už bylo naznačeno na příkladu francouzského trhu, i v Německu byla 126 dražší než některé jiné a podstatně prostornější modely socialistických automobilek.
Například základní Lada Nova (tedy model 2105) stála 8645 marek a její varianta kombi 9040 marek. Levnější byla i Škoda 120 L nejméně za 7798 marek. Naopak tehdy čerstvá novinka Škoda Favorit 135 L stála dle dobového autokatalogu 10 990 marek.
Přestože verze Bis nabídla oproti původnímu modelu řadu vylepšení, počty vyrobených kusů stále výrazně hovořily v jeho neprospěch. V roce 1991 skončila kariéra Fiatu 126 Bis a popularita 126p na západoevropských trzích pomalu upadala. Celkem vzniklo asi 190 tisíc kusů modelu Bis.
V Tychách pak Fiat 126p v roce 1991 nahradilo nové Cinquecento s motorem vpředu a pohonem předních kol. Produkce už notně zastaralého modelu s koncepcí vše vzadu se opět přesunula výhradně do Bílska-Bělé. A nezastavil ji ani 28. květen 1992, kdy vznikl Fiat Auto Poland, dceřiná společnost italského Fiatu, který odkoupil 90 procent původní automobilky FSM.
Ba naopak, v roce 1993 dokonce v Bílsku-Bělé zažili rekordní rok, když vyrobili přes 69,5 tisíce kusů malucha. V květnu téhož roku zároveň vznikl kus s pořadovým číslem tři miliony. A Fiat ani svůj základní model nenechal úplně bez povšimnutí. Už v roce 1990 dostal vůz třeba nový karburátor a řadu dalších technických vylepšení.
V dubnu 1994 došlo na některé prvky z modernějšího Cinquecenta (včetně zrcátek či volantu) a především použití elektrického zapalování. Odtud také označení 126 el. Na konci roku 1996 přišel ke slovu katalyzátor spolu s dalšími prvky, tak aby i 126 vyhověla přísnějšími emisním předpisům. Vůz také dostal jméno 126 elx. A ke jménu ještě jednou, protože Fiat už v lednu 1997 použil přezdívku vozu jako jeho nové oficiální označení. Auto se tak jmenovalo 126 elx Maluch. A poslední změna z podzimu 1998 zavedla opěrky hlav pro zadní cestující.
Produkce Fiatu 126p skončila před dvaceti lety, 22. září 2000 v poledne. To továrnu v Bílsku-Bělé opustil poslední kus z limitované série Happy End. Ta čítala tisíc kusů - 500 v červené a 500 ve žluté barvě. Právě žlutý lak dostal i poslední vyrobený kus, který je ve sbírkách Fiatu.
Celkem v Polsku vzniklo 3 318 674 kusů Fiatu 126p, z toho 2 166 349 kusů v Tychách a 1 152 325 kusů v Bílsku-Bělé. V Itálii do roku 1980 vzniklo 1 352 912 Fiatů 126, tedy více než dvojnásobně nižší počet než v Polsku. Tam si auto vybudovalo kultovní pozici a výrazně přispělo k motorizaci země - bylo totiž levné a na rozdíl třeba od modelu Syrena i moderní, protože celé pocházelo z vývoje západoevropské automobilky.
Zajímavé je, že se Fiaty 126p z továren FSM podívaly i do světa. V letech 1985 až 1989 jich bylo asi 23 tisíc vyvezeno do Číny a jen ve městě Wen-čou sloužilo pět tisíc maluchů jako taxíky. Mezi lety 1989 a 1992 se vůz jako FSM Niki vyvážel i do Austrálie a poněkud nepřekvapivě byl maluch prodejně úspěšný i na Kubě.
A ačkoliv je dnes Polski Fiat 126p výlučně braný jako hatchback, v Polsku vyvíjeli i další karosářské verze. Nejdále to dotáhl kabriolet. V polovině roku 1991 totiž započala malosériová výroba provedení Bosmal (jméno dostalo auto podle někdejšího Výzkumného a vývojového střediska malých automobilů v Bílsku-Bělé, kde vzniklo) s výrazným bezpečnostním obloukem a plátěnou stahovací střechou.
Do roku 1995 vzniklo lehce přes 500 kusů tohoto modelu, většina šla na vývoz. V malých sériích vznikl i kabriolet POP, který postrádal bezpečnostní oblouk a měl například upravené dveře. Existovala snaha postavit kabriolet i na základě pozdější specifikace el, vznikl ale jen jeden prototyp.
Další karosářské verze skončily už v prototypové fázi. Tu tak nepřekročil například malý užitkový pick-up Bombel z roku 1974, který dostal nástavbu v zadní části karoserie s objemem tisíc litrů. Vzniklo údajně 16 kusů. V roce 1977 vznikl prototyp s karoserií kombi, který měl prodloužený rozvor a výklopné víko kufru s objemem 500 litrů.
Také hatchback dostal rozvor prodloužený o 10 cm, a to dokonce hned v roce 1975. I přes nespornou výhodu většího prostoru pro cestující vzadu však, podobně jako později kombi, do výroby neprošel. Stejný osud potkal i snahy z druhé poloviny 70. let o výraznou modernizaci malucha a jeho konverzi na auto s pohonem předních kol a motorem vpředu. Na základech 126p také vzniklo 16 prototypů třínápravového vojenského speciálu LPT, a dokonce prototyp s pásy místo kol.
