Chrudim - Armádní či policejní odstřelovači pustí do své "kuchyně" jen vzácně někoho cizího. V elitním 43. výsadkovém praporu sice tuto výjimku udělali, ale stejně vám to brzy dojde. Tahle práce je na tajnostech založena. Tajemství ji chrání a bez tajemství není úspěch. Udržet tajemství znamená důvěru a loajalitu. To je nepsaný zákon.
Však také snajpr, kterého elitní jednotka předložila novinářům, hned zkraje o své misi říká: "Nikdo z nás se tím nechlubí a je dost těžké o tom laikům vyprávět."
Když má pak podrobněji popsat, v jakých situacích se octl on či jeho kolegové v Afghánistánu, je třeba každé slovo páčit. "Každý se s touhle psychickou zátěží musí vyrovnat ve svém nitru sám," vysvětluje.
A když přijde otázka, zda se v zaměřovací šipce dalekohledu jeho pušky ocitl člověk, následuje dlouhý povzdech a odmlka: "Proč mám pořád pocit, že ze mne chcete vytáhnout víc, než je nutné?" ptá se nakvašeně. "Afghánistánem prošly desítky českých odstřelovacích týmů, některé se ocitly v situacích, kdy musely střílet na živou sílu. Jde o tajemství každého z nás."
Proč o tom mlčíme
Odstřelovač je dnes ve válečných situacích především jakýmsi senzorem či předsunutým tykadlem jednotky. Vyhledává si výhodná místa, odkud je dobře vidět na prostor nadcházející operace, a dalekohledem v něm slídí i po sebemenších detailech svědčících o přítomnosti protivníka.
"Neděláme nic jiného, než že ve dvojici chráníme svou jednotku. Samotný výstřel, který vás asi nejvíce zajímá, je až tou poslední a krajní variantou působení v terénu. Pokud už musím zmáčknout spoušť, vždy až po konzultaci s velitelem jednotky, kterou chráníme. Pak ovšem musím jednat rychle a hlavně přesně," shrnuje snajpr.
Podobná situace může nastat i při samotném boji, odstřelovač samostatně vyhledává cíle a ničí je. „ Plníme sice v boji úkol, zároveň jde ale - svým zvláštním způsobem - o soukromou věc každého odstřelovače," říká náš odstřelovač. "Já to prostě nechci veřejně rozebírat. Líčení detailů z boje by navíc mnozí lidé nepochopili."
Bojové zážitky si proto nechává zásadně jen pro sebe a probírá je výhradně jen s kolegy odstřelovači. A vždy přitom prý jde o věcnou analýzu toho, co se při akci povedlo, či ne.
A pak elitní střelec přece jen dodá: "Nejhorší je to poprvé. Tehdy si ale člověk uvědomí, že někomu pomohl, a snaží se pomáhat dál. Nikdo z nás takové situace nevyhledává. Všichni jsme prošli tvrdými zátěžovými testy i psychotesty, které vyřadí každého, kdo by mohl schopnosti odstřelovače zneužít."
Svědectví snajperské legendy
Abychom našeho muže rozmluvili, pomáháme si vzpomínkou odstřelovačské legendy druhé světové války Marie Ljalkové-Lastovecké, kterou prezident Václav Klaus vyznamenal Řádem bílého lva.
"Zabíjení je hrozná věc - i když to děláte ve válce. Proto o své kariéře odstřelovače mluvím jen velmi nerada," omluvila se v jednom rozhovoru žena, která přede dvěma lety zemřela. Po bitvě u ukrajinského Sokolova, kdy v roli snajperky zlikvidovala u řeky Mža kulometné hnízdo nacistů a s ním i pět vojáků wehrmachtu, jí bylo dvaadvacet. Její fotografie s puškou obletěla svět a její příběh popisovaly sovětské, britské a dokonce i americké tiskové agentury.
K odstřelovačům, kteří za světové války prošli podobným peklem, má chrudimský výsadkář velkou úctu. "Dnes už ale není odstřelovač osamělým lovcem jako tehdy, nýbrž týmovým hráčem. Kromě svého odstřelovačského partnera je ve spojení s velitelem jednotky a s družstvem střelců, kteří dvojici snajprů chrání. My se soustřeďujeme na pozorování bitevního pole a oni zase na nás," objasňuje výsadkář role v týmu.
V praxi to funguje tak, že odstřelovač objeví důležitý cíl, sdělí to radiostanicí veliteli a ten rozhodne, co dál. „Vždy je lepší důležitou osobu, od níž se můžeme něco dozvědět, zajmout než zlikvidovat. Realita je úplně jiná, než si lidé většinou představují - co výstřel, to jedna mrtvola už dávno neplatí. Víte, informace mají mnohem větší význam než mrtvá těla," vysvětluje výsadkář.
Realita akčního filmu
Představy lidí o práci odstřelovače prý bývají - i pod vlivem válečných filmů - hodně zkreslené. „Pokud jde o moderní bojiště, ještě jsem žádný důvěryhodný snímek neviděl. Žádný ani zdaleka nepopsal, co se ve skutečnosti odehrává třeba v Afghánistánu. I ty nejlépe natočené a místy docela zajímavé filmy tamější situaci i chování spojeneckých vojáků dost zkreslují," recenzuje výsadkář. Ve skutečnosti prý například neexistuje filmaři oblíbená scéna, kdy vojáci opouštějí po službě základnu a jdou se bavit v civilu do města.
Více bere náš snajpr na milost filmy o druhé světové válce. Špatný prý není americký snímek o Vasiliji Zajcevovi Nepřítel před branami, který líčí souboj sovětských a německých odstřelovačů v bitvě o Stalingrad. "O Zajcevovi jsem přečetl dvě zajímavé publikace (podle některý zdrojů zastřelil 225 vojáků wehrmachtu a 11 německých odstřelovačů - pozn. red.). Ale jak říkám - v dnešním, asymetrickém bojišti, kdy neexistují pevné frontové linie a válčící jednotky jsou často promíchány, vypadá činnost odstřelovače už zcela jinak."
Vzor však armádní odstřelovač má. S respektem se dívá na kanadské snajpry. "Jejich škola je na nejvyšší úrovni. A dokazuje to i působení Kanaďanů v zahraničí," říká.
S půlmetrákem výstroje
Česká odstřelovací puška vzor 99 Falcon, kterou chrudimský snajpr používá, váží patnáct kilogramů a munice do ní dalších dvanáct. K tomu navrch útočná puška, pistole Glock, munice, nezbytný dalekohled, zaměřovač, noční vidění, radiostanice, zásoby vody, jídla...
Jsme na padesáti kilogramech výstroje, se kterou se odstřelovač v terénu pohybuje mimo hlavní cesty. Zdolávat tedy musí velké výškové rozdíly, lézt přes skály... Snajpr se s patnáctikilogramovou snajperkou ohání jako s pírkem a na první pohled je ve skvělé fyzické kondici.
Jeho nejdelší snajperská mise byla tak trochu zvláštní - zajištění voleb v provincii Logár se protáhlo na pět dnů. "Střídali jsme se sice v jen těžko snesitelných vedrech po několika hodinách, celou tu dobu jsme ovšem museli být v absolutním střehu," vzpomíná.
Při budování a ochraně volebních míst to byly až šestnáctihodinové mise. Zvláštní prý byla tahle akce i v tom, že jindy "neviditelní" čeští snajpři se tu a tam přece jen ukázali, aby odstrašili případného atentátníka. A přítomnost snajprů v několika případech pomohla rozpoznat možná rizika.
Mezi dvěma muži
Při otázce na nejtěžší válečný okamžik znovu šlehne pohledem. Je ve střehu a zřejmě má - a ne poprvé při našem setkání - pocit, že z něj chceme vytáhnout odstřelovačské know-how nebo nějakou senzaci.
"Pro všechny, kdo do Afghánistánu přijedou z Evropy, je každý okamžik velmi těžký. Doma se tvrdě připravují a tam najednou zjistí, že se ocitli v podmínkách, které nejsou v ničem srovnatelné. A nejde jen o mimořádně drsné klimatické podmínky, ale i neustále vypětí," váží každé slovo odstřelovač.
Jakmile vojáci opustí bránu základny, musí počítat s ohrožením na životě. Někdo to snáší lépe, někdo hůř. Odstřelovací týmy v Afghánistánu prý vedly střelbu na živou sílu. Snajpr ale za touto informací ihned znovu říká: "Jsem především ´okem´ své jednotky a teprve v případě nutnosti či jejího ohrožení cíl zničím."
Mise odstřelovače je postavena na absolutní důvěře a loajalitě. "V akci jsme ve dvojici, a je to tedy jen mezi námi dvěma. Mimo nás nejde ven naprosto nic," říká snajpr. "Válečné zážitky zásadně nepřenášíme na ostatní. Tak to, prosím, respektujte. Rozebíráme tu lidsky složité a pro mnohé lidi, kteří se naštěstí nikdy neocitli ve válce, asi jen těžko pochopitelné situace."
