Pražských kostelů je celá řada, ale jmenovat ty, které bývaly o bohoslužbách skutečně zaplněné, nedá až takovou práci. Na přelomu minulého a nynějšího století k nim zcela jistě patřil kostel U Salvátora, vzdálený jen pár desítek metrů od Staroměstského náměstí. Právě sem, do farního sboru Českobratrské církve evangelické, přišel Svatopluk Karásek kázat od roku 1997. Brzy bylo jasné, že bude pro věřící i nevěřící "tahákem".
"Biblické slovo, které dnes může rozjasnit naši duši, naši mysl i naši tvář, je zapsáno," začínal Karásek svá kázání, na která chodilo skutečně velké množství lidí různorodého věku a postavení. Kostel byl plný, stejně jako herna, kam rodiče dávali malé děti. Mnohé návštěvníky znal Karásek osobně, když bohoslužba končila, postavil se u východu a každému podal ruku, s některými se zastavil na kus řeči.
Karásek mluvil velmi srozumitelně, často vzpomínal nutnost zajímat se o veřejné dění, v jeho kázáních mnohdy nechyběla starost o vězněné a pronásledované po celém světě.
"Přátelé v Kristu, jistěže existují naši spoluobčané i křesťané, kterým může být naše současná společnost ukradená. Otrávenost a skepse k veřejným věcem se rodí z beznaděje, že by člověk, jedinec, měl možnost svým osobním přispěním cokoliv změnit. Dlouhotrvající předchozí režim v nás politickou beznaděj dlouho pěstoval, až ji v nás vypěstoval" říkal Karásek v jednom ze svých proslovů, aby následně všechny burcoval k aktivitě.
Nešlo ale jen o slova, on mnohé z toho, o čem mluvil, mohl dokumentovat na svém vlastním osudu a vlastních činech. Když přišel k Salvátorovi, bylo mu už 55 let a patřil k nejznámějším tvářím undergroundové hudby a lidem, kteří se nikdy komunistickému režimu nepoddali. Po vystudování bohoslovecké fakulty začal působit v roce 1968 ve Hvozdnici u Prahy, jenže komunisté mu o tři roky vzali souhlas k duchovenské činnosti - jako mnoha dalším.
Našel si ale způsob, jak dál Boží slovo hlásat, a to v kombinaci s hudbou. Jeho zpívaná kázání se stala v sedmdesátých letech legendárními, kromě toho začal vystupovat také na festivalech. Pohyboval se také kolem legendární kapely The Plastic People of the Universe. "Tenkrát jsme mysleli, že bolševik tu bude napořád, a tak jsme chtěli žít aspoň jako svobodní v nesvobodném státě," vysvětloval později.
S členy této kapely usedl v roce 1976 na lavici obžalovaných v procesu a za údajné výtržnosti a nemravné písně jej soud poslal na osm měsíců do vězení. Po podzimu Charty 77 musel čelit stále větší perzekuci, takže se nakonec rozhodl odejít společně s manželkou a třemi dětmi do Švýcarska. Vrátil se ke své pastorační službě a dokázal si získat sympatie mnoha obyvatel Curychu, kde působil.
S příchodem svobody se začal vracet domů a ve zmiňovaném roce 1997 se stal farářem největšího pražského evangelického sboru U Salvátora. Vypadalo to, že u kázání a muziky zůstane, k překvapení řady lidí se ale tehdy rozhodl zkusit politiku.
Byla to léta opoziční smlouvy ODS a ČSSD, kterou její kritici, mezi nimiž byl například Karáskovi blízký prezident Václav Havel, označovali za velké ohrožení mladé demokracie. Karásek proto svůj vstup do politiky vnímal opět jako službu veřejnosti. Nejdříve jako nezávislý kývl na nabídku, aby v roce 2002 kandidoval za koalici Unie svobody do Poslanecké sněmovny.
Dominující ODS a ČSSD volby vyhrály, ale koalice stran získala třetí místo a Karásek byl zvolen do parlamentu. O jeho oblibě svědčil i výsledek hlasování, podle počtu preferenčních hlasů byl v koalici třetí, za lídryní pražské kandidátky Hanou Marvanovou a herečkou Taťánou Fischerovou. Zklamaně tehdy pozorovali, jak koalice čtyř stran zažívá řadu problémů a rozpadá se. Karásek se cítil lépe na postu vládního zmocněnce pro lidská práva.
"Vítám to, že po dvou letech v Poslanecké sněmovně se mohu specializovat na něco, co mi je celý život blízké a co, co mě nějak oslovovalo vždycky," reagoval na tehdejší jmenování a ujišťoval, že netouží po nějaké osobní moci. "Byl bych rád, kdyby právě lidská práva měla určitou moc, aby se mohla prosazovat v našem životě, a mám takovou obavu, jestli se zase nejedná o moc bezmocných, jestli jsou tato lidská práva vymahatelná nějakým způsobem v naší zemi, v Evropě a v celém světě. Mám trochu obavu, abych nežil opět tu moc bezmocných jako zmocněnec," říkal.
Jako by tušil, co ho čeká. Ve své funkci narážel na řadu předsudků, snažil se zastávat například Romů a ne vždy to bylo jednoduché. V politice nakonec dlouho nepobyl, po odchodu z postu vládního zmocněnce a poslance se po roce 2006 pokusil dvakrát kandidovat do Senátu, ale ani jednou neuspěl.
V roce 2010 utrpěl mozkovou příhodu a musel se dlouho zdravotně zotavovat. Jeho přátelé a příznivci na něj ale nikdy nezapomněli, ať se objevil kdekoliv, vždycky se k němu mnozí hlásili. A kostel U Salvátora, místo jeho kázání i hraní na kytaru, dál vítá věřící i nevěřící. Jen je jich o mnoho méně než za časů Svatopluka Karáska.
