Bitva u ukrajinského Zborova byla v rámci bojů na východní frontě první světové války jen drobnou epizodou. Pro meziválečné Československo ale bylo první samostatné bojové vystoupení legionářů jednou z nejdůležitějších událostí. Grafiku k stému výročí této události připravila redakce ve spolupráci s Československou obcí legionářskou.
Koncem června 1917 byli legionáři vysláni na frontu, kde převzali chabá opevnění po ruských jednotkách, a začali se připravovat na útok. Rozkaz k útoku byl vydán po nepříliš účinné dělostřelecké přípravě 2. července 1917 v devět hodin ráno a českoslovenští vojáci vyrazili proti mohutnému systému zákopů, kulometných hnízd a zátarasů. Nová taktika, při které se legionáři v malých skupinkách kryli za terénními nerovnostmi a pomocí granátů pronikali skrz zátarasy až do spojovacích zákopů protivníka, ale nakonec slavila úspěch.
Až během bitvy legionáři zjistili, že kromě maďarských a německých vojáků proti nim stojí také krajané, příslušníci jindřichohradeckého 75. pěšího pluku a známí „pětatřicátníci“ z Plzně. Ani to ale nesrazilo jejich morálku a do večera se jim podařilo postoupit tři až pět kilometrů, zajali na 3200 vojáků, ukořistili 15 děl a desítky kulometů. Zaplatili za to 185 životy a 800 zraněnými.
Zborovská bitva byla součástí tzv. Kerenského ofenzívy – poslední ruské ofenzívy první světové války, pojmenované po ministru války a pozdějším premiérovi Alexandru Kerenském. Demoralizovaná ruská armáda zasažená revolucí a bolševickou agitací ale už jen stěží plnila rozkazy. Na důležité úkoly proto velení nasazovalo dobrovolnické oddíly, mezi které patřily i tři pluky Československé střelecké brigády se zhruba 3500 vojáků.
Vítězství legií u Zborova se nakonec stalo jedním z mála úspěchů celé Kerenského letní ofenzívy. Postup ruské armády se zastavil po necelých dvou týdnech. Poté 19. července přešla rakouská a německá vojska do protiútoku. Centrálním mocnostem se rychle podařilo postoupit o téměř 250 kilometrů. Během ústupových bojů pak byli legionáři jako jedni z mála schopni klást účinný odpor.
Vojensky nevýznamné vítězství československých vojáků u Zborova mělo velký morální a politický význam. Podpořilo vytváření legií v Rusku - poté co prozatímní vláda zrušila omezení, se do československého vojska přihlásily desetitisíce mužů. Začátkem října 1917 byl z několika divizí zformován československý sbor v Rusku, ve kterém bylo koncem roku 1917 už 38 500 vojáků. Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku přes 60 000 mužů, poslední z nich se do vlasti dostali až dlouho po válce, na jaře 1921.
Příslušníky legionářských jednotek byli Češi a Slováci, kteří padli v 1. světové válce do spojeneckého zajetí nebo přeběhli, a rovněž krajané žijící v zahraničí. Koncem války měly tyto jednotky, které působily ve Francii, Itálii, Rusku či v Srbském sboru, přes 100 000 členů.
Nejpočetnější byly legie v Rusku. První československá vojenská jednotka – takzvaná Česká družina – vznikla se souhlasem carských úřadů již v srpnu 1914. Na frontě působili příslušníci české družiny v malých výzvědných skupinách jako součást třetí ruské carské armády s cílem získávat informace od zajatců a iniciovat přechod českých jednotek rakouské armády na ruskou stranu. Mezinárodní uznání si vydobyli v bitvě u Zborova v létě roku 1917.
Situace legionářů v Rusku se zkomplikovala poté, co v říjnu 1917 převzali moc bolševici. Zlom nastal po ruské kapitulaci a podepsání brestlitevského míru Ruska s Německem v březnu 1918. Tehdy se rozhodlo o přesunu legií přes Vladivostok do Francie, čímž začaly události známé jako „sibiřská anabáze“.
Bolševická vláda odsun Čechoslováků komplikovala. V otevřený střet mezi bolševiky a legiemi přerostl tzv. čeljabinský incident z května 1918. Při incidentu legionáři usmrtili údajně maďarského zajatce, který z projíždějícího vlaku těžce a úmyslně zranil železným předmětem jednoho legionáře. Původně nevelký spor přerostl v rozsáhlý konflikt, v jehož důsledku legionáři obsadili obrovské území podél Transsibiřské magistrály od Povolží až po jihosibiřský Irkutsk.
Obsazení transsibiřské magistrály mělo dalekosáhlé vojenské a politické následky, protože mimo jiné umožnilo bělogvardějským vojskům svrhnout bolševickou nadvládu ve velké části Sibiře a zároveň posílilo prestiž československých exilových politiků v čele s Tomášem Garriguem Masarykem při vyjednávání o uznání samostatného Československa.
Z dálněvýchodního přístavu Vladivostok bylo od ledna 1919 do září 1920 vypraveno celkem 40 lodních transportů, které přepravily zhruba 68 000 osob, z toho přes 50 000 vojáků. V bojích v Rusku padlo přes 4000 legionářů.
28. června 1914
Atentátníci zabili v Sarajevu následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku. |
|
---|---|
28. července 1914
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku (Rakušané ho vinili z podílu na atentátu), které nevyhovělo ultimátu týkajícímu se vyšetřování útoku na následníka |
|
1. srpna 1914
Do války vstoupily Německo a Rusko, 3. srpna se zapojila Francie a den po ní i Velká Británie. |
|
11. září 1914
Po počátečním německém postupu zastavily francouzské jednotky Němce u řeky Marny. Koncem roku se válka na západní frontě změnila na poziční. |
|
Jaro 1915
Velká ofenzíva centrálních mocností na východní frontě. Němci a Rakušané obsadili Polsko a Litvu. Situace na frontě se příliš nezměnila až do léta 1917. |
|
24. dubna 1915
Začalo masové vyvražďování Arménů v Osmanské říši. Celkový počet obětí vraždění, které probíhalo až do roku 1923, se odhaduje na 1,5 milionu. |
|
25. dubna 1915
Na tureckém poloostrově Gallipoli se vylodil expediční anglo-francouzský sbor – největší výsadková operace námořních sil v první světové válce. Do prosince, kdy byla výsadková vojska evakuována, padlo na obou stranách na 300 000 vojáků. |
|
23. května 1915
Itálie, původně člen Trojspolku, vstoupila do války po boku dohodových mocností. |
|
Říjen 1915
Po neúspěších na srbské frontě z počátku války obsadily německé a rakouské jednotky velkou část srbského území včetně Bělehradu. Do války vstoupilo na straně centrálních mocností Bulharsko. |
|
21. února 1916
Začala bitva u Verdunu, ve které na obou stranách padlo téměř 900 000 mužů. Bitva, která skončila 18. prosince 1916, však prakticky nezměnila rozložení sil na západní frontě. |
|
1. července 1916
Začátek bitvy na Sommě na západní frontě. Britsko-francouzská ofenzíva neprolomila do listopadu frontu, v bitvě padlo na 1,3 milionu osob. |
|
15. března 1917
Ruský car Mikuláš II. se zřekl trůnu, byla jmenována prozatímní vláda. |
|
6. dubna 1917
Spojené státy americké vstoupily do války. Bezprostředním důvodem bylo potopení pěti amerických obchodních lodí německými ponorkami v březnu. |
|
2. července 1917
V bitvě u ukrajinského Zborova se poprvé zapojily do boje československé legie. Později bojovali legionáři i ve Francii a Itálii. |
|
7. listopadu 1917
V Rusku se dostali k moci bolševici. |
|
23. prosince 1917
Němci uzavřeli příměří se sovětskou vládou, což jim uvolnilo jednotky pro boj na západě. |
|
3. března 1918
V Brestu Litevském uzavřena mírová smlouva mezi Ruskem a Čtyřspolkem (Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem), což znamenalo konec války na východní frontě. |
|
13. června 1918
Začala druhá bitva na Piavě. Poslední rakousko-uherská ofenzíva byla po deseti dnech odražena. |
|
15. července 1918
V druhé bitvě na Marně začala poslední německá ofenzíva na západní frontě – odražena začátkem srpna. |
|
26. září 1918
Začala ofenzíva britských, francouzských a amerických sil na západě, která přinutila Němce k ústupu a jednání o příměří. |
|
28. října 1918
Po zprávách o tom, že vídeňská vláda přistoupila na mírové podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, byla v Praze vyhlášena Československá republika. |
|
3. listopadu 1918
Rakousko-Uhersko uzavřelo příměří s dohodovými mocnostmi. |
|
11. listopadu 1918
Po třídenním jednání uzavřelo příměří i Německo. Oficiální konec první světové války. |