Zastřel mě, Sašo. Příběhy hrdinství a smrti 1943-2013

Jan Gazdík
10. 3. 2013 23:15
Reportáž z bitvy o Sokolovo. Co prožívali váleční hrdinové, jak vzpomínají pamětníci
Foto: Vojtěch Marek

Charkov (Od našeho zvláštního zpravodaje z Ukrajiny) - Pro jednotky wehrmachtu a SS to musel být přesně před sedmdesáti lety dokonalý šok.

Zprvu si totiž při útoku na vesnici Sokolovo nacisté mysleli, že stojí proti elitnímu britskému expedičnímu sboru (tak ohromující pro ně byl tvrdý odpor Čechoslováků oblečených do britských uniforem a typických talířovitých přileb), jehož přítomnost se podařilo velení Rudé armády dokonale utajit. Teprve v boji muže proti muži a také od zajatců se s překvapením dozvěděli, kdo jim vlastně tak úporně vzdoruje.

"Skvěle vycvičené, ale také velmi arogantní a sebevědomé vojáky wehrmachtu muselo tohle ´setkání´ dokonale ohromit," říká na místě tehdejších bojů v Sokolově ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.

Česká invaze

A ohromující bylo i víkendové uvítání 160 českých vojáků, rezervistů i členů historických klubů v nedalekém Charkově.

Bitva u Sokolova 1943

Sokolovo

Úkoly

Nacisté chtěli bleskovým dobytím Charkova odčinit porážku u Stalingradu a zároveň zvrátit nepříznivý vývoj na východní frontě. Německá 4. tanková armáda proto zahájila 22. února 1943 protiútok od jihu a zastavila sovětský postup.

Čechoslovákům byl svěřen k obraně desetikilometrový úsek na čáře řeka Mža - Timčenkov - Mirgorod Arťuchovka. Začleněni byli do 25. gardové střelecké divize 3. tankové Rybalkovovy armády. Čs. prapor měl zachytit německý útok přímo v Sokolově. Na vlastní žádost se úkolu ujal nadporučík Otakar Jaroš.

Charkov nacisté znovu obsadili do konce března a zatlačili Rudou armádu zpět na linii Bělgorod - Donec - Mius. Wehrmacht se ovšem při velkoryse naplánované ofenzivě natolik vyčerpal, že jeho plány zkrachovaly. Čechoslováci zničili 19 tanků a zlikvidovali 400 nacistů.

Oběti

V nezvykle krvavých bojích o Sokolovo padlo ve dnech 7. až 10. března 1943 šestaosmdesát Čechoslováků, 106 jich bylo zraněno, dalších jedenáct esesmani po dobytí Charkova zavraždili v nemocnici.

Téměř 30 čs. vojáků bylo prohlášeno za nezvěstné. V bojích u Sokolova padlo do německého zajetí asi 20 Čechoslováků. Jejich osudy byly kruté: pokud hitlerovci zjistili, že jsou mezi nimi Židé, umučili je. Několik zajatců se na čas stalo i tlumočníky pro potřeby wehrmachtu, anebo byli v Praze využiti K. H. Frankem k propagandě o rozkládající se čs. jednotce na východní frontě. Avšak ani jeden z nich válku nepřežil.

Jen několik vojáků čs. praporu, kteří se dostali do německých zajateckých táborů hned na území SSSR, se šťastnou shodou okolností dočkalo konce války.

"Naposledy tu byla taková ´invaze´ Čechů v polních uniformách, když vyháněli nacisty," srovnává v nadsázce Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. Češi dokonce rozbili ve středu města, kde před sedmdesáti lety sídlilo velení čs. polního praporu, polní tábor. Novodobý pochod do Sokolova odstartoval o víkendu právě odtud - stejnou trasou, jakou šli tehdy Čechoslováci. Nyní ovšem Čechy a Slováky doprovázelo až na kraj Charkova 300 nadšených Ukrajinců a jak jinak než s historickými vozidly a v dobových uniformách Rudé armády.

Jen máloco může na Ukrajině konkurovat osmému březnu a oslavám Mezinárodního dne žen. Přesto tentokrát Ukrajinci vybíhali ze zaplněných hospod a klubů, aby se zeptali, kdo že jim to vlastně huláká pod okny neznámé pochodové písně. "A když se dozvěděli, odkud jsme a proč jdeme do Sokolova, mávali nám na cestu a volali: ´Ať žijí Češi´," říká už v Sokolovu po padesátikilometrovém nočním přesunu stále ještě tak trochu v ohromení Radim Chrást z Čs. obce legionářské.

2013: guláš před bitvou

A Ukrajinským klubem vojenské historie Červená hvězda velkoryse pojatá rekonstrukce bitvy (zúčastnili se jí i Češi a Slováci) až bere dech.

Bojovou premiéru na východní frontě 1. čs. polního praporu, jemuž tehdy velel plukovník Ludvík Svoboda, chápou Ukrajinci i s odstupem sedmdesáti let jako hrdinství Čechoslováků při osvobozování ukrajinských měst a obcí. A nijak výjimečný není názor, že Čechoslováci vlastně už tehdy nasazovali životy za nezávislost Ukrajiny.

Odtud tak spontánní reakce Ukrajinců na pochod sto šedesáti českých a slovenských vojáků, armádních rezervistů i členů historických klubů z Charkova do Sokolova. "Každá ukrajinská rodina při okupaci nacistů tehdy někoho ztratila, proto se nedivte, že se do Sokolova sjeli členové Červené hvězdy ze širokého okolí - dokonce až z Kyjeva," vysvětluje Martin Žour, předseda občanského sdružení Sokolovo, který s Ukrajinci rekonstrukci bitvy připravil.

Stopy po krutých bojích v charkovské oblasti byly ještě dlouho po válce tak citelné, že se utrpení lidí vtisklo podle Zoe Klusákové, dcery Ludvíka Svobody (rekonstrukci bitvy přihlížela), do genů Ukrajinců. "Proto ten vděk Čechům a Slovákům," míní Zoe Klusáková.

Český guláš lákal

Ještě než všechno začalo, rozbalil si v centru Sokolova Radek Konečný polní kuchyni. Vůni jeho českého guláše odolal ze sokolovských jen málokdo. Radek pracuje už několik let v charkovské pivovarnické a pohostinské firmě Stargorod, a když se ho ptám, na kolik ho jeho privátní gulášové gesto přišlo, odbývá mě mávnutím ruky: "Čím dále jsi od svého domu, tím více jsi Čechem. No řekni: není to hezké, když lidem, kteří sem přišli i v tom mrazu, chutná můj guláš?"

A pak už rekonstrukce bitvy začala: čtyři sta dobrovolníků vtáhlo tři tisícovky diváků v dobře zrežírovaném návratu o sedmdesát let zpět - do 8. března 1943. A dokonce i pamětníci s údivem uznávali: "Odehrává se před námi fiktivní bitva v roce 2013, či ta reálná z března 1943?"

Tehdy měl ovšem Svobodův prapor 968 mužů a žen a bránili patnáctikilometrový úsek na čáře: řeka Mža - Timčenkov - Mirgorod - Arťuchovka. Vesnici Sokolovo, jako nejdůležitější část obrany, hájila na vlastní žádost nadporučíka Otakara Jaroše jeho 1. zesílená rota. O tom, co se tehdy asi odehrávalo při obraně Sokolova, svědčí stručné věty z válečného deníku 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR o morálním stavu Čechoslováků:

     8. březen - morální stav velmi dobrý.

     9. březen - z počáteční tísně pod vlivem ztrát návrat k vážnému klidu.

     10. březen - vážný optimismus roste s přicházejícími vojáky ustupující Jarošovy roty.

     12. březen - zuby zaťaty!!

A z dalších útržků deníku:

"... do Sokolova vjelo po tvrdých bojích 60 německých tanků a 20 obrněných transportérů s pěchotou... silná nepřátelská palba z kanónů, kulometů a široké použití plamenometů na tancích. Okolo 20. 00 hod. hoří celý Sokolov. Všechny naše opěrné body zničeny. 21. 00 naše jednotky ustoupily ze Sokolova za řeku Mža. Nepřítel řeku nepřekročil."

1943: Svědectví o hrdinství a smrti

Zdravotnice předsunuté první roty Danuta Drnková byla zřejmě jedna z posledních, která viděla živého nadporučíka Otakara Jaroše (za statečnost při obraně Sokolova jej sovětská vláda ocenila prestižním titulem Hrdiny Sovětského svazu). Ani po letech se nemohla ubránit dojetí při vzpomínce na to, jak se zranění vojáci, které ošetřovala v sokolovském kostelíčku, zvedli na výzvu velitele samopalníků Antonína Sochora a obvázáni mokvajícími obinadly se vypotáceli bránit tuto poslední výspu, kterou nacisté v Sokolově ještě nedobyli. S osamocenými zdravotníky zůstalo jen pár těžce zraněných.

Foto: Vojtěch Marek

"Osiřeli jsme a já už ty chlapce nikdy neviděla - zůstali tam do jednoho," vzpomínala Danuta Drnková. V té chvíli prý zvažovala sebevraždu, protože se nechtěla dostat do rukou esesáků, z nichž se mnozí při útoku posilňovali alkoholem: "Zkoušela jsem se zastřelit puškou delší než já... nešlo to, protože jsem nedosáhla na spoušť, když jsem si dala hlaveň pod bradu. Proč nám jen nedali pistoli, naříkala jsem si."

"Seber děvčata a odveď je na velitelství praporu," vykřikl na lékaře Armina Širokého velitel roty Otakar Jaroš, který seběhl z věže kostela, kde měl stanoviště. O chvíli později zahynul pod pásy obrněného transportéru, který plamenometem zapaloval vše, co ještě nehořelo. Zdravotníkům svým rozkazem zachránil život. Z obklíčeného kostela se nepozorovaně dostali roklinkou chráněnou keři.

K ledu přišpendleni palbou

V návrhu na vyznamenání se o Jarošovi píše: "V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, když byl dvakrát raněn (do hlavy a do prsou a krev řinula se mu z úst). Důmyslně řídil boj proti velké přesile po dobu pěti hodin a způsobil nepříteli veliké ztráty. Na bojišti zůstalo podbito nebo zapáleno 19 německých tanků, 400 pobitých německých automatčíků a 6 obrněných transportérů. Když se nepřítel zmocnil okrajů osady, zaujal Jaroš se zbytky posádky kruhovou obranu u kostela, kde pobíjel prodírající se automatčíky. Desítky hitlerovců padly pod ranami automatu a ručních granátů nadporučíka Jaroše."

Velitel praporu Svoboda poslal Jarošovi na pomoc tanky, pod nimiž se ale probořil led řeky Mža... a neuspěla ani pěchota. "Běželi jsme ze všech sil. Jaroš už bránil jen kostelík s pozorovatelnou. K ledu nás ale přišpendlila palba kulometů. Nacisté nás měli jako na dlani, slyšela jsem jen výkřiky našich vojáků. Led pod nimi rudl krví a my nemohli nic dělat. Od mé přilby jen odskakovaly jiskérky z odražených kulek," vzpomínala snajperka Marie Lastovecká (zemřela v roce 2011), kterou prezident Václav Klaus vyznamenal před třemi lety Řádem bílého lva vojenské skupiny.

Až když se setmělo, zapřela si do ramene odstřelovací pušku, a i když jen tušila, kde je kulometné hnízdo, pečlivě zamířila a vyprázdnila do tmy celý zásobník. Kulomet zmlkl a ona ztratila vysílením vědomí. Podchlazená a přimrzlá se probrala krátce před tím, než ji našli Čechoslováci. A stejně jako Danuta Drnková zvažovala sebevraždu, protože je zprvu považovala za nacisty.

Nahmátla spoušť... Až v poslední chvíli zaslechla češtinu. U roty se pak na Lastoveckou dívali jako na zjevení - u jejího jména měl totiž výkonný rotmistr křížek.

Sašo, zastřel mě!

"Co osud, to strhující příběh od Sokolova či později Charkova, který nacisté po tvrdých bojích znovu obsadili," říká historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.

O tom, že nejsou osudy hrdinů od Sokolova dodnes uzavřeny, svědčí i následující příběh.

Eva Vavrečková (emigrovala do USA) si před nedávnem v médiích přečetla zmínku Alexandra Beera (i jeho prezident Klaus vyznamenal v roce 2012 Řádem bílého lva) o smrti svého strýce Kurta Wolfa. Skončilo do té doby bezvýsledné pátrání po tom, za jakých okolností zahynul. "Věděli jsme, že padl u Sokolova a že se choval velmi statečně... ale to bylo vše," řekla Vavrečková.

Teprve od Alexandra Beera se dozvěděla, že i když byly linie československých obránců nacistickými tanky protrženy, kulometník Kurt Wolf střílel na postupující útočníky, jako by se ho smrt či hrozící zajetí netýkaly. A zajetí bylo tou horší variantou.

Foto: Vojtěch Marek

Žida, který měl tolik drzosti, že vstoupil do Československého polního praporu, by totiž nacisté ještě před popravou mučili. Wolf bojoval až do chvíle, kdy ho smrtelně zranil výstřel z německého tanku.

"Měl strašnou ránu v břiše, uniforma mu mokvala krví, a když si rozerval blůzu, odhalila se mu střeva. Prosil mě, abych ho zastřelil, že jako lékař moc dobře ví, že je s ním konec, a že v žádném případě nechce, aby ho zajali nacisté," vzpomíná Beer.

Kamaráda táhl přes zamrzlou řeku. Po ledě se za nimi vinula krvavá šmouha, přičemž Wolf na Beera neustále naléhal - zastřel mě. Beer prožíval strašlivé dilema: sám byl už na konci sil, ale nechtěl opustit umírajícího kamaráda. Dodnes si vyčítá, že nakonec vyslyšel Wolfovy prosby, aby ho opustil a sám přežil. Kurtovi nakonec nechal pušku a se zraněnou nohou se belhal na druhý břeh. Udělal sotva pár kroků, když zaslechl výstřel. Jeho kamarád se střelil do úst. "Byl jen o dva roky starší a mnohem schopnější než já. A větší úspěchy měl také u děvčat," vypráví Beer.

Když pak Eva Vavrečková slyšela Beerovo svědectví o statečném chování a posledních chvílích strýce, musela několikrát Beerovo vyprávění v slzách přerušit.

Zaživa upáleni

Bez pohnutí nelze číst ani dobová svědectví o tom, jak nacisté po dobytí Sokolova týrali, ukřižovávali a zaživa v hořících chalupách upalovali čs. vojáky (zvláště Židy), které zajali. Jejich nářek a volání o pomoc dodnes trýzní všechny, kteří je z druhého břehu řeky Mža slyšeli, avšak - často svým kamarádům - už pomoci nemohli.

Bez šancí zůstalo podle historika Miroslava Brože i jedenáct zraněných Čechoslováků, kteří byli po bojích operováni či ošetřeni v Charkovské nemocnici.

Foto: Vojtěch Marek

Desátník Erich Freschll byl probodnut bodákem.

Praporčík František Foltýn, a spolu s ním zřejmě i další Čechoslováci, ukončil raději svůj život sám výstřelem z pistole. Když do nemocnice esesmani po dobytí města 13. března 1943 vtrhli, postříleli či upálili za živa 800 těžce zraněných rudoarmějců.

Měla vůbec "potyčka" Čechoslováků, kdy na jiných důležitějších úsecích východní fronty hynuly tisíce rudoarmějců, nějaký větší smysl?

Historik Miroslav Brož z Čs. obce legionářské o tom ani na chvíli nepochybuje: "Čechoslováci sice Sokolovo pod drtivým úderem německých tanků vyklidili, ale obrannou linii drželi až do třináctého března. Tisíce již obklíčených vojáků Rudé armády, ale i civilistů tak dostalo šanci z téhle pasti uniknout a zachránit se. A stačilo jim k tomu právě sokolovské, byť jen desetikilometrové ´hrdlo´."

Dnes žije už jen patnáct Čechů, kteří bojovali u Sokolova. Nehrozí tedy, že s jejich odchodem bude Sokolovo zapomenuto?

Spontánní projevy Ukrajinců při víkendových oslavách, ale i velká účast Čechů na nich dokazují podle náměstka ministra obrany Vlastimila Picka pravý opak.

 

Právě se děje

před 58 minutami

Zarco se oficiálně stal nástupcem Abrahama v týmu Avintia

Francouzský motocyklista Johann Zarco bude definitivně od příštího roku jezdit v seriálu MotoGP za stáj Reale Avintia Racing, v níž po této sezoně skončil český jezdec Karel Abraham. Bývalý dvojnásobný mistr světa v kategorii Moto2 ukončil dosavadní spekulace oznámením, že se s týmem dohodl na roční spolupráci.

Devětadvacetiletý Zarco letošní sezonu v seriálu mistrovství světa začal v továrním týmu Red Bull KTM, v posledních třech závodech ale startoval za stáj LCR Honda Idemitsu. Příští rok vytvoří dvojici s Titem Rabatem.

Jediný český zástupce v královské třídě MotoGP Abraham v Avintii skončil, přestože měl ještě na příští rok platnou smlouvu. Vedení stáje mu ale na konci listopadu kontrakt nečekaně vypovědělo.

Další zprávy