Praha - Když se poslanci mezi sebou "pasují", kdo z nich sedí ve sněmovně nejdéle, můžou se i ti největší pamětníci chlubit maximálně tak devadesátými léty minulého století. Oproti nim zní datum příchodu profesora Jiřího Nováka do sněmovny jako z říše snů.
"Poprvé jsem přišel 6. prosince 1952 na pozici stenografa po vykonání státní zkoušky z komorního těsnopisu. A když je potřeba, chodím dodnes vypomáhat," sdělil Aktuálně.cz vzápětí poté, co opustil sněmovní jednací sál. Bylo na něm patrné dojetí, protože u příležitosti svých devadesátých narozenin se dočkal hodně dlouhého potlesku od poslanců a také oslavné řeči od předsedy sněmovny Jana Hamáčka.
"Měl tu čest stenografovat počínaje Antonínem Zápotockým všechny československé a české prezidenty, rovněž tak nespočet ministrů, poslanců a činí tak dodnes. I díky jeho práci jsou pro historii zaznamenány tisíce stran projevů nás politiků," uvedl Hamáček, který Nováka označil za noblesního pána se znalostí historie, filozofie, ekonomie a cizích jazyků.
Setkání s Masarykem i Benešem
Na Novákovi je skutečně znát, že patří do "staré školy", kdy chování i vzdělání bylo považováno za největší ctnost. Jeho předností bylo také to, že o politice se v jeho rodině hodně mluvilo. Jeho dědeček František Staněk byl dlouholetým poslancem a v letech 1932 až 1935 i předsedou Poslanecké sněmovny Národního shromáždění.
"Díky němu jsem se také setkal s panem prezidentem T. G. Masarykem při jeho návštěvě spisovatele Karla Čapka. Dědeček bydlel kousek od Čapků a jednou se stavil u nás," vypráví Jiří Novák, který v té době chodil do první třídy. Jednu větu, kterou mu Masaryk řekl, si pamatuje jakoby zazněla včera. "Chlapče, uč se," řekl mu.
O několik let později se setkal Novák také s dalším prezidentem Edvardem Benešem, a to poté, co se Novák účastnil pražského povstání. "Každému z nás podal ruku a poděkoval za účast v povstání," podotkl a v očích bylo vidět, jako moc pro něj tato chvíle - i po mnoha desítkách let - znamenala.
Po vysokoškolských studiích začal Jiří Novák po vzoru svých rodičů rovněž učit, ovšem s příchodem komunistické totality v roce 1948 musel toto povolání opustit. Shodou šťastných okolností se ale dostal do Státního ústavu těsnopiseckého, takže pod jeho "značkou" chodil do parlamentu zapisovat slova politiků a zároveň těsnopis vyučoval. Tady pracoval až do června 1991, kdy odešel do důchodu.
"Bylo to ale spíše formální odchod, už dva měsíce poté jsem učil až do roku 2008 na půl úvazku na jedné obchodní akademii. Ještě dnes navíc chodím občas do sněmovny. Když někdo vypadne, tak pan šéf zavolá, jestli bych nebyl ochoten přijít. A já rád přijdu a vypomůžu," říká doyen mezi stenografy, který má podle svých slov stále co dělat. Stará se totiž o dva domy, takže když je potřeba, obleče se do montérek a dělá práce zedníků či instalatérů.
