Jan Paroulek se narodil do učitelské rodiny 20. července 1922 v malé vesnici Oseček, která leží necelých pět kilometrů od Poděbrad. Když mu bylo patnáct, v roce 1937, odjel studovat vojenské lyceum v jihofrancouzském městě Nîmes, kde ho o dva roky později zastihl začátek války. Neváhal se fašistické hrozbě postavit, a proto jako dobrovolník vstoupil do vznikající československé pěší divize ve francouzské armádě. V té bojoval až do kapitulace Francie, pak musel uprchnout do Velké Británie.
V pamětích, které předal v roce 2010 plukovník Václav Straka webu Historický kaleidoskop, Jan Paroulek o svém působení před kapitulací Francie napsal: "Měli jsme zpočátku přiděleno osm nábojů na pušku a mnozí se vyzbrojovali zbraněmi a střelivem od prchajících. Protitankové zbraně téměř nebyly. Vzpomínám, jak se lámaly kovové pásy k těžkým kulometům Hotchkis i jak jsme v jedné bedně s náboji měli pozdrav "Fichez la guerre, camarades. Vive la paix! (z francouzštiny: Přestaňte válčit, soudruzi. Ať žije mír!)."
Boj v československé jednotce francouzské armády měl svá specifika. "Nebyli jsme vycvičeni, měli jsme špatné zbraně. Nosil jsem uniformu s dírou od střepiny z první světové války," připustil v dřívějším rozhovoru.
Po ústupu do Velké Británie zjistil, že podobná míra odevzdanosti osudu zde nebují. "Anglie byla opakem demoralizované Francie: pořádek, klid a samozřejmé odhodlání se postavit proti Němcům, i když Velká Británie byla v boji osamocená a prakticky neozbrojená. Naše zdecimované jednotky, nesoucí stopy útrap ústupu a porážky, byly Angličany vítány jako pomoc proti invazi," vzpomínal Paroulek.
V Británii si dokončil maturitu, prošel několika odbornými kurzy a tankovým učilištěm v Bovingtonu. Přesto se on a jeho spolubojovníci snažili dostat na frontu a aktivně bojovat proti nepříteli. To jim ale Britové dlouho nedovolili.
Tak tomu bylo až do září roku 1944, kdy se jeho jednotka vylodila v Normandii. Ani tam se, již jako velitel tankové čety u Záložní tankové roty, v prvotní fázi nesetkal s odporem nepřítele. Změna nastala až po přesunu k francouzské námořní pevnosti Dunkerque, kde vojáci dostali za úkol "uzamknout" nepřítele v dosavadním postavení a donutit ho ke kapitulaci.
"Za zmínku stojí náš první větší útok, který jsme provedli s 2. tankovým praporem a motopraporem na počest 28. října na východním perimetru, při kterém byl zlikvidován celý německý prapor. Za cenu našich 12 padlých, nezvěstných a 36 raněných zůstalo na bojišti kolem 150 mrtvých Němců a 356 jich bylo zajato," popsal výsledek jedné z bitev Paroulek.
Postupně se však rozplynula původní představa, že bude nasazen při osvobozování vlasti, a až později podle svých slov zjistil, že úzkost z vyslání vojáků přes československé hranice pramenila z respektování nastolených operačních zón mezi západními a východními spojeneckými vojsky. Do země se tak dostal až 18. května, tedy deset dní po vítězství Spojenců. Vzpomíná, že československá brigáda směla 30. května provést slavnostní přehlídku v Praze, hned poté se ale musela vrátit do americké zóny.
Pomsta komunistů: deset let vězení
Jan Paroulek v roce 1947 působil jako československý zástupce v britském okupačním sektoru v Klagenfurtu v Rakousku. A také se staral o těžce nemocnou matku, která zemřela během dalšího roku. Po únoru 1948 se, podobně jako mnoho dalších legionářů, v komunisty vykonstruovaném procesu dočkal odsouzení za údajnou špionáž a velezradu. Dostal trest 12 let vězení. Na dalších 10 let se tak jeho novým domovem staly Jáchymovské doly. Z kriminálu se doslal až po amnestii prezidenta Antonína Novotného.
Po konci trestu se do armády, ze které byl čtyři roky po konci války vyhozen, vrátit nemohl. Dostal se tak ke zcela nové profesi. Stal se zedníkem. Po několika letech se vypracoval na stavebního technika, ale ani v této době ho myšlenky na svobodu neopustily. V roce 1986 spoluorganizoval vystoupení Sdružení zahraničních vojáků a účastnil se i revolučních akcí v roce 1989.
Po sametové revoluci byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Stál u zrodu nové Československé obce legionářské a stal se předsedou Nadace československých legií. Zároveň byl aktivním členem Českého svazu bojovníků za svobodu a předsedou přerovské organizace. Za své zásluhy se stal čestným občanem francouzského města Agde, v roce 2004 byl vyznamenán Řádem čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním, a o rok později byl povýšen tehdejším prezidentem Václavem Klausem do hodnosti brigádního generála.
Po dlouhé nemoci zemřel 29. ledna 2008. Měl vojenský pohřeb, na kterém se sešlo mnoho z jeho bývalých spolubojovníků. Mluvčí 23. základny vrtulníkového letectva v Bochoři Milan Kouřil o něm tehdy řekl: "Byl skvělý řečník a besedy s ním se nám navždy vryly do paměti. Nikdy nezapomeneme, když nám při jedné besedě řekl: Voják, který jednou přísahal své vlasti, zůstane vojákem navždy."
