Byl to velký třesk. Ale co po něm vznikne, není dva dny po volbách jasné. Na to je ještě hodně brzy. Vždyť i k volební srážce a erupci změn, jaká v naší politické personalistice nemá obdoby, se schylovalo několik let.
Jak tedy číst výsledky voleb?
Paroubkovi pustili žilou
Především je potřeba odložit mýtus, že voliči se vydali doprava. To není pravda. Voliči jsou pořád, až je to při srovnávání letošních a starších výsledků komické, rozděleni na dva stejné tábory. Zase to byla remíza!
Nalevo je ČSSD, KSČM, Zemanovci a Suverenita. Dohromady 41 procent. Napravo stojí ODS, TOP 09 a lidovci. Dohromady, no ano, 41 procent.
Zelení propadli a zbytek hlasů šel k Věcem veřejným. „Pravice" je ale zatím jen jejich nálepka; čím skutečně budou a za co je měli voliči, není úplně zřejmé. Protože straně chybí kořeny.
K vítězství, o kterém se dá mluvit při pohledu na křesla ve sněmovně, pomohly pravici dvě věci. Zaprvé, volební aritmetika. Levicových hlasů propadlo víc, než pravicových. Zeman a Bobošíková pustili Paroubkovi žilou.
A zadruhé, špatná taktika sociální demokracie. Volební kampaň zamířená příliš doleva, pod hlavní proud středových voličů. A také znechucení z konfrontační éry Paroubek-Topolánek. Ti dva si byli souzeni, a když odešel jeden, voliči ve jménu změny zamávali i tomu druhému.
Paroubek se bez Topolánka unavil jako boxer, který rozdává údery, ale každou chvíli přitom máchne do prázdna.
Umazat se, to chce kuráž
V pátek před volbami jsme napsali, že bychom si měli zvolit politiky, kteří nás dokážou přesvědčit o nepříjemných pravdách; jakkoli se tomu budeme bránit. A pokusí se obnovit narušenou společenskou důvěru, především důvěru v politiku.
V tomto ohledu má čtveřice úspěšných (KSČM vyjměme hned na úvod) šanci obstát. Pohled na ni je zatím celkem povzbudivý. Jen Petr Nečas se začal až příliš ostře prodírat k premiérství - hodinám po oznámení nejhoršího výsledku v historii ODS by slušela zdrženlivost. Ale dá se říct, že všechny zvolené strany pochopily hlavní poselství: Voliči se zlobí.
Vypadá to, že politikům je tentokrát už opravdu jasné, že jsou odsouzeni k dohodě. Teď jde o to, jak moc jsou ochotni umazat se v jejím jménu kompromisy. To chce odvahu, protože ústupek se dá snadno vyložit jako známka slabosti.
Až si přijdou pro prebendy
Klíč ke změně spočívá v důvěře. „Koalici děláme tak, abychom věděli, že to ty čtyři roky vydržíme. Ne aby se to popralo v mezidobí." (Karel Schwarzenberg).
Důvěřovat musí i voliči (co jim také už teď zbývá). Především tomu, že mají před sebou autentické lídry, kteří rozhodují, inspirují ostatní, vedou, mají autoritu. A ne někoho, řízeného ze zákulisí mafií.
Trochu zneklidňuje, že dvě největší strany jsou momentálně bez předsedů a v obou je zaděláno na voliči těžko ovlivnitelný vnitrostranický boj. Nestabilita uvnitř ČSSD a ODS se může rozšířit ven, do politiky jako takové.
A kdybychom chtěli být nedůvěřiví, ne-li podezíraví, tak řekneme, že Schwarzenberg a John jsou vlastně jen populární lapače hlasů, a ne opravdoví šéfové. Ale protože důvěřujeme, víme, že pravda se teprve ukáže.
První test povolební věrohodnosti přijde brzy. To až všichni ti krásní noví politici poprvé nafasují plnou nůši poslaneckých prebend.
Odnesou si ji a zapadnou do kolektivu, jako jejich předchůdci? Budou měsíc co měsíc pobírat absurdní a neprůhledné příplatky? Nebo se začnou chovat jako normální smrtelníci, aby si zasloužili naši důvěru? Řeknou alespoň, že jim je to trapné?
