O úmrtí ve středu informoval Stinglův syn Tomáš. Rozloučení s jedním z nejvydávanějších českých autorů v zahraničí se uskuteční s ohledem na restriktivní opatření v době koronaviru a na přání pozůstalých v užším rodinném kruhu.
Při jeho cestách po všech kontinentech ho zajímali především místní obyvatelé a jejich kultura, k ostatním národům se snažil přistupovat s pokorou. Ačkoliv byl doktorem práv i filozofie, osudem se mu stali Indiáni. Domluvil se 17 jazyky, asi nejexotičtější z nich je jazyk papuánského kmene Kumů.
"Nechci vyzdvihovat, ale největší láskou jsou Indiáni. Jsou ohromně upřímní. Otevření světu. Když něco řeknou, tak to splní. U nich platí, že slovo dělá muže," řekl jednou otec tří dětí, díky němuž mají Češi povědomí o exotických krajích. Stingl se zasloužil i o propagaci České republiky v zahraničí například publikací o českých lázeňských městech nebo zapojením do projektu "Co je v Evropě nejkrásnější". Při svých pobytech působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech.
Zeměpis hltal odmalička
Narodil se v Bílině 19. prosince 1930, měl v matce i otci - horníkovi velkou podporu. Vyrůstal v Karlových Varech, odmalička hltal zeměpis. Už jako osmiletý chlapec nakreslil atlas a v něm si vyznačil cestu kolem světa. Čtvrt století nato ji prvně uskutečnil. Ve třetí třídě si založil knihovničku, jež prý vedle cestopisů obsahovala i etnografické spisy vědeckého rázu.
"Saint-Exupéry napsal: přicházím ze svého dětství. Jak vidíte, to platí také o mně. Na indiánskou stezku jsem se vydal velmi brzy," vyprávěl Stingl. Zálibou mu byla i literatura. "V osmi jsem psal básničky, v deseti začal publikovat a ve třinácti rozhlas vysílal mou první hru. Až do maturity byl ve mně 'dvou lásek spor'. Chtěl jsem psát i cestovat. Nakonec se mi podařilo obě lásky spojit." Vhod mu přišel jazykový talent: už ve dvaceti letech uměl deset řečí, nakonec jich ovládal již zmíněných 17.
Stingl vystudoval na Právnické fakultě UK mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV, od roku 1972 se věnoval literární tvorbě. Publikovat začal v 60. letech, napsal mimo jiné knihy Angatar, tvůj kamarád z Grónska, Indiáni bez tomahavků, Indiáni na válečné stezce, Za poklady mayských měst, Ostrovy lidojedů, Poslední ráj, Neznámou Mikronésií, Očarovaná Havaj, Války rudého muže, Černí bohové Ameriky či Vládcové jižních moří.
Již v 50. letech vyjel do kavkazských republik tehdejšího SSSR. V 60. letech se vypravil do Mexika, poté následovala premiérová cesta napříč světadíly. "Zabýval jsem se mimoevropskými národy, čili mi komunisté nemohli vyčítat, že musím cestovat," říkal. Místo deviz, které knihy vydělaly v zahraničí, dostával 70 procent honorářů s podmínkou, že je využije jen na cestování. "Myslím si, že mě tehdejší ouřady měly za takového neškodného blázna."
Nevyvyšovat se, dodržovat zvyky
Stingl navštívil mnoho míst v Americe, Asii i Oceánii, kde hlavně Papua-Nová Guinea skýtala málo probádanou oblast. Hlavním krédem etnografa bylo všude se chovat jako místní - nevyvyšovat se, dodržovat zvyky, neporušovat tabu, smát se vtipům, jíst stejnou stravu a třeba i neuměle tančit.
Díky svým postojům se stal dokonce čestným náčelníkem kmene Kikapů, čímž se u jiných Indiánů mohou pochlubit i antropologové Zdeněk Salzmann či Mnislav Zelený. "Mé jméno je Okima. Ten, který vede. Bylo to kuriózní, protože jejich zástupci přijeli do Prahy, aby mi předali jmenování napsané na bizoní kůži a náčelnickou čelenku."
Stingl spolupracoval s odbornými institucemi a univerzitami například ve Spojených státech amerických nebo na Kubě. Zaměřoval se na studium Eskymáků, na původní obyvatele Ameriky či na Polynésany. Severoamerický indiánský kmen Kikapů mu udělil čestný titul náčelníka včetně náčelnické čelenky a indiánského jména Okima (neboli ten, který vede).
V posledních letech Miloslav Stingl kvůli zdravotním omezením již necestoval za hranice České republiky, nadále se ale intenzivně věnoval přednáškové činnosti v tuzemsku. Jako základ svého přístupu k cestování a etnografickému výzkumu i jako životní krédo si zvolil havajské přísloví "nade všechny národy je lidství".
Můj bestseller? Sex v pěti dílech světa, říkával
Podle Adama Chrousta, který v roce 2016 vydal knihu s názvem Stingl Miloslav - Biografie cestovatelské legendy, indiánský náčelník Stingl napsal 42 knih ve 240 vydáních. Stingl, který se domluvil 17 jazyky, mimo jiné jazykem papuánského kmene Kumů, působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech.
"Editoři chystané knihy chtějí po mně, abych hodnotil Tvé spisovatelské dílo. Bylo by to nošením dříví do lesa. Dávno je zhodnotily miliony Tvých čtenářů, svědčí o tom i neuvěřitelný výčet nákladů a jazyků, do nichž byly Tvé knihy přeloženy," napsal v předmluvě knihy cestovatel Miroslav Zikmund. Právě spolu s dvojicí Jiří Hanzelka a Zikmund patří Stingl mezi nejslavnější české autory cestovatelské literatury.
"Jsem podle České knihy rekordů nejpřekládanější tuzemský autor. Nechci se srovnávat, ale vyšlo mi více překladů než Karlu Čapkovi, který je mimochodem mým milovaným autorem," uvedl před lety v rozhovoru s ČTK Stingl, který za svůj největší bestseller považuje knihu Sex v pěti dílech světa.
"Když napíši knihu o pyramidách, tak si ji koupí dva důchodci. Sex v pěti dílech světa čtou všichni. Tak jako lidé na různých kontinentech mluví jiným jazykem, tak mají i jiné sexuální praktiky. Ale psal jsem to bez snahy o nějaké senzace," podotkl s nadsázkou Stingl, který napsal i několik knih pro děti, například Ukradený totem nebo Poklady piráta Morgana. "Děti jsou nejlepší čtenáři, protože vám poctivě řeknou, zda se jim to líbí, nebo nelíbí," konstatoval.
