Jen asi jedna třetina lidí s duševním onemocněním se léčí. Bojí se léčby, nepřipustí si, že léčbu potřebují, nebo máte jinou interpretaci?
Ta čísla jsou možná ještě horší. Já jsem porovnával data z Ústavu zdravotnických informací a statistiky o počtu ošetření a pak jsme se dívali na výsledky velké epidemiologické studie, kterou zpracoval Národní ústav duševního zdraví. A když jsme porovnali ta dvě čísla, tak nám vyšlo, že léčeno je jen asi 25 procent nemocných.
Na to navazuje další studie, která ukazovala něco, čemu se říká treatment gap, což je vlastně mezera v léčbě, diskrepance (nesoulad, pozn. red.) mezi počtem nemocných a počtem léčených. A tam jsou ta čísla ještě horší. Tam se ukazuje, že jen asi 18 procent pacientů se léčí. A zase se to liší diagnóza od diagnózy, největší je ta mezera u závislostí. Více než 93 procent lidí, kteří jsou závislí na alkoholu, se neléčí.
Máte pro to vysvětlení?
Jednak můžeme říct nějakou obecnou tezi, že se lidé bojí psychiatrie a nechtějí nálepku duševně nemocného, což by bylo jednoduché vysvětlení. Druhá věc je, že si nepřipustí to, že mají duševní onemocnění. To znamená, že si říkají, že nemají problém, to můžeme aplikovat právě na ty závislosti. A u některých duševních nemocí, jako je třeba schizofrenie, kde je absence náhledu, ten člověk vlastně sám nerozumí tomu, že je nemocný, to je součást té nemoci.
Zmínil jste neléčený alkoholismus, je to český unikát? A má to podle vás spojitost s tím, jak česká společnost nahlíží na konzumaci alkoholu?
Není to jen česká specialita, ale když jsme ta čísla srovnávali se světem, zjistili jsme, že jsou vyšší než evropský průměr. Naopak třeba u nás je zase nižší procento lidí, kteří mají diagnózu úzkostných nebo afektivních poruch, ale asi větší počet lidí, kteří mají problém s alkoholem. Ale ta procenta, která se léčí, jsou víceméně podobná.
Věk, ve kterém nejčastěji lidé onemocní duševní chorobou, se snižuje. Co by mohla mladá generace ve svém životním stylu změnit, aby tento trend zvrátila?
Ta otázka je vícevrstevná, jsou nemoci spojené s dětským věkem, začíná to u nějakých intelektových deficitů, dříve mentální retardace, které jsou vrozené a člověk s tím nic neudělá. Jsou nějaké vrozené duševní vady psychické, jako je třeba autismus, který se taky projeví v dětském věku. Tady nárůst může být. Hodně se hovořilo o tom, že máme epidemii autismu, a objevily se různé kontroverzní názory, že to souvisí s očkováním, což bylo opakovaně vyvráceno.
A pak jsou také onemocnění, například schizofrenie, která typicky začínají v mladém věku a jsou s adolescencí spojené, takže to je něco, s čím asi nic moc nezmůžeme, protože je to biologicky dané. Naším úkolem je snažit se předcházet tomu rozvoji, identifikovat riziko. Máme například program, kdy se snažíme chodit na střední školy a děláme se středoškoláky různé testy a snažíme se identifikovat, zda už mají nějaké potenciální problémy.
A co nemoci, které nejsou vrozené či biologicky dané?
Co se týče nějakých obecných doporučení prevence, děti a dospívající jsou ohroženi vznikem závislostí na informačních médiích, na počítačích, na různých on-line hrách, což se projevilo tím, že se objevila nová diagnostická kategorie gambling. Ale v mezinárodní klasifikaci už bude i závislost na on-line hrách a off-line hrách, takže bude zajímavé sledovat, jak se nám změní ta čísla. No a obecně jsou doporučení o tom, aby člověk měl bohatší životní styl, aby kompenzoval zátěž sedavého života nějakým pohybem, sportem.
Jakými prostředky se dá bojovat proti stigmatizaci duševních onemocnění a jak se to daří?
Jak se nám to daří, ukáže čas. Projekt Národního ústavu duševního zdraví Na rovinu je dlouhodobá kampaň, která cílí na několik skupin. Jedna z těch skupin jsou nemocní nebo pacienti, abychom destigmatizovali je samotné, jejich rodiny a blízké a také zdravotníky jiných profesí, protože psychiatrie je stigmatizovaná nejen ze strany veřejnosti ale také jiných zdravotníků.
Kampaň také směřuje k institucím, k médiím, takže jedním z těch výstupů byl například media guide, kde je návod, který vznikl na základě zahraničních zkušeností zejména z Velké Británie, jak by měla média optimálně referovat a přistupovat k duševně nemocným. Takže ten projekt se skládá z celé řady popularizačních akcí, například přednášek pro veřejnost. Jedním z dlouhodobých výstupů je zaměření na mladou generaci, začíná to už od středoškoláků, snažíme se je edukovat, protože i tato populace trpí samozřejmě problémy s duševním zdravím, takže také u nich se snažíme snížit tu míru stigmatizace vůči duševně nemocným.
Nesouvisí to vždy s duševní nemocí, ale přesto. V Česku denně spáchají sebevraždu tři až čtyři lidé, z toho muži asi čtyřikrát častěji než ženy. Čím si to vysvětlujete a dá se s tím něco dělat?
Muži častěji opravdu ukončí život sebevraždou, což je rozdíl. Zajímavost je, že častěji páchají sebevraždu ženy, mají víc sebevražedných pokusů, ale muži mají větší úspěšnost, to se pak projeví v těch statistikách, takže mají čtyřikrát větší počet úmrtí na sebevraždu.
Obecné vysvětlení, které se všude dočtete, je, že muži volí prostředky, které spíše vedou k tomu, že člověk zemře. Zatímco ženy typicky volí předávkování, což naštěstí často není úspěšné, muži volí skok z výšky, střelnou zbraň nebo oběšení, takže tam ta "úspěšnost" je mnohem vyšší.
Česká psychiatrická společnost před vznikem Strategie reformy psychiatrické péče v roce 2012 provedla mapování stavu psychiatrické péče, dají se nějak shrnout jeho hlavní zjištění?
Ta zjištění nám vlastně sloužila jako východisko k reformě, abychom si zjistili, kde jsou slabá místa a kde je nějaký prostor pro zlepšení. To, co tam vyplynulo, byl stav financování, kde zatím dosud není žádná zásadní změna ve srovnání s ostatními zeměmi a také s ostatními oblastmi zdravotní péče. Dále je to dostupnost zdravotní péče o duševní zdraví, protože je velmi nerovnoměrná, pokud jde o jednotlivé regiony, a to se týká jak lůžkové péče, ať už akutní, nebo následné, tak i té ambulantní. Týkalo se to také dostupnosti komoditních služeb a to jsou právě věci, na které se teď klade důraz v reformě, aby se situace narovnala a hlavně systémově zlepšila.
Česká psychiatrie nyní právě díky reformě zažívá velké změny. Jak byste veřejnosti popsal její hlavní podstatu, o co se snaží?
Ta hlavní podstata reformy je změna systému péče o duševně nemocné, změna přístupu v celé té filozofii a také je to větší angažovanost právě spotřebitelů péče, ať už jsou to duševně nemocní, nebo jejich rodiny a rodinní příslušníci.
Reforma stojí na takových třech pilířích. Je to důraz na ambulantní péči, pak je to důraz na akutní psychiatrickou péči, to znamená změna té dlouhodobé následné péče, která se dosud poskytuje v psychiatrických nemocnicích, dříve léčebnách. Teď je snaha lůžkovou péči spíše více směřovat do všeobecných nemocnic, tak jak je to v jiných zdravotnických nebo lékařských oborech.
A jak do toho zapadají nová centra duševního zdraví, která v posledních měsících vznikají po republice?
To je právě ten třetí pilíř a je možná nejviditelnější, protože je to v systému péče o duševně nemocné nový prvek. Jde o vytváření komunitních center, která se u nás nazývají centry duševního zdraví. Mají vlastně za úkol vytáhnout ty dlouhodobě nemocné do nějakého přirozeného komunitního prostředí, poskytnout jim péči v přirozeném prostředí, zaintegrovat je do společnosti a vlastně tu péči přiblížit lidem, aby nemuseli cestovat za službami dlouhé trasy, ale aby jim byly dostupnější.
V čem vidíte hlavní pozitiva center duševního zdraví oproti dosavadní péči v psychiatrických nemocnicích pro koncového uživatele, tedy pacienta?
Je to právě v tom, že by měla umožnit, aby zůstali ve svém přirozeném prostředí, a jestliže vyžadují přece jen nějakou intenzivní péči, tak nemusí být poskytována nutně na lůžkách, která jsou v celém tom systému nejdražší, ale péče jde za nimi, to znamená do jejich blízkosti, to je jeden z přínosů.
Dále je to individualizace péče, která jim může být ušita na míru, tam, kde budou fungovat interdisciplinární týmy, se jim může program uzpůsobit podle jednotlivých potřeb uživatelů. A netýká se to jen dlouhodobě nemocných, centra duševního zdraví mohou a měla by fungovat také jako nízkoprahová zařízení 24/7. Když bude mít někdo nějaký problém, nemusí se bát, že by musel cestovat někam daleko do psychiatrické léčebny, kde ho zavřou a neví, co se tam s ním bude dít. Centra by měla sloužit také jako místa prevence, záchytu a detekce lidí, kteří jsou v riziku onemocnění nebo kteří už mají nějaké počáteční problémy, a poskytnout jim péči.
Péče v centrech je určena i pro lidi s těžkými psychickými nemocemi. Setkal jste se s názorem, že takoví lidé mohou být svému okolí nebezpeční, pokud nejsou hospitalizováni? Jak byste na něj reagoval?
To je jeden z takových těch klasických předsudků, že když je člověk duševně nemocný, automaticky se dává rovnítko k člověku nebezpečnému pro okolí, což samozřejmě pravda není, ale člověk se s tím může setkat a je to součástí těch stigmatizačních postojů veřejnosti, a nejen veřejnosti, taky médií.
Může se stát, že člověk, který je akutně nemocný, může představovat nějaké riziko, ale častěji pro sebe než pro své okolí, navíc je tam předpoklad, že když má člověk akutní problém, tak nebude v režimu centra duševního zdraví, ale bude hospitalizován. Stejně bych se ale asi bál víc agresivních řidičů na silnici, nebo když člověk večer potká nějakou skupinku opilců, možná mu hrozí větší nebezpečí, než když potká klienty center duševního zdraví.
Druhá výzva ministerstva a dotace z Evropského sociálního fondu byla vypsána na 16 nových center, někteří potenciální zřizovatelé ale nesplnili podmínky. Dlouhodobá vize je taková, že by mělo vzniknout jedno centrum na sto tisíc obyvatel, je to podle vás reálné?
Samozřejmě optimistická odpověď je, že tomu tak bude, děláme všechno pro to, aby se tak stalo, aby se to naplnilo. Ale problém, na který jsme teď narazili při druhé výzvě Podpory vzniku Center duševního zdraví II, je personální obsazení. Protože tak, jak jsou definována ta kritéria, se nedaří je vždy personálně naplnit, to znamená, že jedním z těch velkých úkolů reformace je vychovat nové odborníky, kteří se tomu budou věnovat. Začíná to od psychiatrických sester a končí to u absolventů lékařských fakult, abychom dokázali prodat psychiatrii jako zajímavý, atraktivní, moderní obor, o který budou mít zájem. Je to problém, kterého jsme si vědomi, a je to něco, na co se teď také bude klást velký důraz.
Když potkáváme v běžném životě v kruhu své rodiny či přátel duševně nemocné lidi, jak bychom se k nim měli co nejlépe chovat, abychom je podporovali a napomáhali jejich uzdravení?
Tím, že jim vyjádříte podporu, že budete empatičtí a že budete nabízet jakoukoliv podporu, jakou budou potřebovat. Ale je to velmi individuální, protože každý má jiné potřeby a každá nemoc má jiné podoby. Někdy má člověk tendenci, týká se to třeba rodin, stát se hyperprotektivním, ale ten člověk není invalidní tělesně, dokáže si obstarat svoje základní věci, potřebuje nějakou určitou míru autonomie a svobody. Není potřeba nad ním stát a kontrolovat třikrát denně, jestli si vzal léky, budujme nějakou důvěru. Ale v podstatě buďme otevření, buďme tolerantní a hlavně dávejme najevo, že jsme tady vždycky pro ně, ochotní jim zajistit pomoc, když budou potřebovat.
