Anastasia Chobotoková měsíc po svém odchodu z Ukrajiny pomáhala matce s úklidem školky nedaleko Prahy a přitom prožívala depresi kvůli situaci ve své rodné zemi i tomu, že marně hledala smysl života v exilu. Právě v tomto rozpoložení ji napadlo, že zkusí založit skupinu, ve které by učila ukrajinské děti herectví. To ještě netušila, jak moc dětí dokáže během pár měsíců získat.
"Nebyla jsem na tom psychicky dobře. Předtím jsem žila šťastně na Ukrajině, studovala jsem v Kyjevě herectví a měla mnoho kamarádů a kamarádek. To všechno se najednou změnilo," vypráví Anastasia v jedné z budov kousek od pražského náměstí I. P. Pavlova, kde sídlí její umělecké kreativní centrum s názvem UAkidsSchool. Právě tady si nedávno pronajala prostory, kam chodí přibližně sedmdesát ukrajinských dětí. Všude kolem ní je pořádný frmol, protože provoz běží hned v několika místnostech.
"Moc jsem chtěla vytvořit skupinku pro ukrajinské děti. Když přijely, tak neměly kamarády, nemohly dělat to, co mají rády, například tancovat nebo malovat. Půjčila jsem si tedy od maminky peníze a pronajala si malý sál," popisuje začátky a usmívá se, když vzpomíná, jak měla nejdříve ve skupince pouhé tři děti.
"Ale bylo krásné, jak chodily další a další. Moc jsem chtěla ukázat, že děti z Ukrajiny jsou mnohdy velmi talentované a univerzální. Snažím se, aby se v Česku co nejlépe adaptovaly, protože vím, že řada dětí tady chce zůstat," říká.
Její umělecká škola je zcela závislá na příspěvcích rodičů, protože Anastasia zatím umí česky jen částečně a netroufá si proto na to, aby se pokusila vyplnit různorodé žádosti o granty. Její škola se přitom dál rozrůstá, kromě tance, divadla či kreslení nabízí také gymnastiku a akrobacii.
Na školu ovšem není sama, má tři talentované kamarádky, které se profesionálně věnují herectví, tanci a výtvarnému umění. Jednou z nich je Diana Komisarenková, herečka z Charkova, která nyní hostuje v Divadle ABC a Divadle pod Palmovkou.
"Přišla jsem do Prahy, když začala válka. Jsem moc ráda, že můžu vyučovat děti z Ukrajiny a zároveň hrát v divadle. UAKidsSchool není ani tak škola jako spíše ostrov, na který můžou děti přijít a cítit se tady jako doma," říká Diana, která připravovala mimo jiné scénku, se kterou děti slavily velký úspěch na ministerstvu zahraničí.
Jejich vystoupení působilo velmi citlivě a silně. Znázorňovalo touhu po míru. Sama herečka přiznává, že na svou zem často myslí. "Jsem si jistá, že naše Ukrajina vyhraje. Napadení Ukrajiny Ruskem bylo hloupé a strašné rozhodnutí," říká.
Mezi tančícími dětmi byla také dvojice žáků osmé třídy, kteří odešli z Ukrajiny loni na jaře. Velké životní plány jim ale zůstaly. "Jsou tady dobří učitelé a mám spoustu kamarádů. Chci studovat u vás a potom chci do Ameriky. Budu tam hercem v Hollywoodu," prohlašuje sebejistým hlasem a slušnou češtinou Boris.
Sofie je z Dnětropetrovského kraje, z města Nikopol, odkud přijela s matkou po ruském útoku na Ukrajinu. Také Sofie má velké plány. "Moc se mi líbí malování, dělání make-upu i herectví. Chtěla bych být buď herečka, ať už na Ukrajině či v Česku, nebo vizážistka. Herectví se mi moc líbí," vysvětluje.
"Líbí se mi, že se nás Diana a další snaží kromě výuky také psychicky podporovat, abychom se mimo jiné víc otevřeli lidem a zároveň se stali opravdickými herci," říká Sofie.
Když má naopak jmenovat něco, k čemu by v Česku měla kritickou připomínku, vzpomene možná nečekaně architekturu. "Mám pocit, že je tady všechno stejné. Ulice jsou v některých čtvrtích podobné a na mě nepříliš moderní. Když jsem byla například na Praze 18, ztratila jsem se tam. Připadalo mi to stejné jako na Praze 8, kde bydlím," usmívá se.
Najít v umělecké škole klidné místo k povídání není jednoduché. Každý kousek prostoru je maximálně využitý, v každé místnosti se něco děje a na chodbě je neustálý cvrkot, protože často někdo přichází i odchází. Ukrajinci sem prostě chodí rádi.
"Mám velkou radost, že jsme s kamarádkami vytvořily toto dílo. Moc chci, aby se tady děti mohly realizovat, byly otevřené, mírumilovné a spokojené. Je důležité, že mají kam dát svou energii. A to, co dělají, dělají rády," svěřuje se.
Její veselý výraz ve tváři se ovšem mění, když přijde řeč na válku na Ukrajině. Na toto téma se jí mluví těžko. "Jsem šťastná, co se nám tady podařilo, ale byla bych šťastnější, kdyby to bylo v mírových podmínkách. Přála bych si konec války," prohlašuje a sama od sebe začne se smutkem mluvit o postojích některých Čechů.
"Mnoho lidí si myslí, že viníkem jejich problémů jsme my Ukrajinci. Tvrdí, že za vysoké ceny i další věci můžeme my. Ale není to Ukrajina, to Rusko přišlo k nám domů. Oni nás napadli, oni sebrali rodičům děti a hodně lidem zabrali domov. Chceme se vrátit a žít své životy," loučí se Anastasia.
