Zahraniční architekti, studenti umění, turisté, ti všichni přijíždějí do Brna obdivovat unikátní rezidenční vilu světoznámého autora.
Německý architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969) zde v letech 1929-1930 vystavěl luxusní funkcionalistickou stavbu, která dodnes udivuje svojí lehkostí, elegancí a moderností. Její jedinečnost dokládá i zápis v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Bílá vila, jedinečná ukázka meziválečného funkcionalismu a klíčová stavba moderny, se na první pohled jeví jako nebývale skromná. Z Černopolní ulice působí poněkud nenápadně - jako přízemní objekt, připomínající vše možné, jen ne rodinný dům.
Až při vstupu do interiéru či z pohledu od zahrady (který odhalí celkem tři různá podlaží) si uvědomíme originalitu stavby a genialita jejího tvůrce.
Dům šitý na míru
Stavbu, která vzbudila rozruch již v době svého vzniku, si nechali navrhnout a postavit manželé Grete a Fritz Tugendhatovi, kteří pocházeli z bohaté brněnské textilnické rodiny.
Paní Tugendhatová dostala od otce jako věno hodnotný pozemek s krásným výhledem na historické jádro města. Novomanželé dlouho přemýšleli, komu stavbu domu svěřit. Po návštěvě Berlína, kde byli okouzleni jedním starším autorovým objektem, se rozhodli pozvat Ludwiga Miese do Brna. Architektovi se zakázka ihned zalíbila a výzvu přijal.
Vypracoval projekt, který Tugendhatovým odevzdal na Silvestra roku 1928. Do dvou let se rodina stěhovala do nové rezidence.
Infobox
TOP 100 NA AKTUÁLNĚ.CZ
- Věhlas Česka v zahraničí mají šířit barevné bubliny - reklamní kampaň, kterou vybrala a odsouhlasila vláda. Jenže zatím jsou bubliny němé. Ve světě budou mluvit o tom, co do nich napíšete vy. ROZHODNĚTE O TOM, ČÍM se BUDE ČESKO CHLUBIT - PODROBNOSTI ZDE
Vila ihned vzbudila kontroverzní reakce - nikdo jí nemohl upřít kvalitu a preciznost, které architekt do svého díla vložil, ale v tehdejší společnosti, zmítané levicovými názory, působil dům plný přepychu jako červený hadr na býka. Vždyť za finanční částku, kterou rodina podnikatele za dům utratila, by se tehdy dalo postavit zhruba 20 běžných rodinných domků. Proto mnozí čeští architekti stavbu demonstrativně přehlíželi.
Rodina si však bydlení pochvalovala. Fritz Tugendhat se v roce 1931 nechal slyšet: "Když tyto prostory a všechno, co v nich je, nechám na sebe působit jako celek, potom shledávám zřetelně: toto je krása, toto je pravda. Každý, kdo zdejší prostory vidí, pozná dříve nebo později, že zde je opravdové umění."
Na tom, aby vila skutečně působila jako umělecký výtvor, si architekt dával vskutku záležet. V místnostech nevisí žádné obrazy, nenajdete v nich žádné umělecké dílo. Uměleckým dílem je stavba samotná, rozvržení jejich prostor, zařízení moderním nábytkem, zeleň, která skrze velká skleněná okna prostupuje ze zahrady do domu. Když manželé do obývacího pokoje postavili torzo sochy, setkali se s architektovou nelibostí.
Posedlý detaily
Brněnská vila je ztělesněním nadčasových hodnot. Stavba je jedinečná téměř v každém ohledu - prostorovým uspořádáním, architektonickým výrazem, konstrukčním pojetím.
Překvapuje však i precizností svých detailů, ať se jedná o dveře, kliky, kvalitní - často až exotický - materiál, či pro potřeby rodiny speciálně navržený nábytek. Architekt československým firmám příliš nedůvěřoval (nutno dodat že neoprávněně) a mnoho konkrétních prvků si nechával zhotovovat v Německu.
Jeho smysl pro detail šel tak daleko, že každý kus nábytku měl své přesně vymezené místo a polohu, která se musela dodržovat, aby nebyla narušena celková koncepce. Známý je příběh z 50. let, kdy architekt - tehdy již žijící ve Spojených státech - vystavěl letní vilku své milence. Nakonec se s ní pohádal a rozešel, protože nerespektovala jeho pojetí prostoru a s nábytkem po místnosti hýbala, čímž výsledný dojem interiéru "kazila".
Na interiéru si Mies van der Rohe nechával záležet i v Brně. Dům nemá klasické místnosti, ale prostor druhého podlaží je rozdělen na několik funkčně odlišných částí pouze volně stojícími dělícími příčkami.
Fritzovu pracovnu tak od místa určeného k společenskému sezení dělí unikátní onyxová stěna (při západu slunce měnící barvu), sestavená z pěti desek tlustých 7 cm - všechny byly vyřezány z jediného kusu tohoto vzácného kamene a přivezeny až z daleké Afriky. Jen za tuto stěnu by se postavil jeden celý dům. Jídelní kout zase odděluje půloblouk z červenohnědého makassarského ebenu.
O vysokém řemeslném provedení svědčí i to, že když stavba procházela rekonstrukcí v 80. letech, byl často problém znovu vyrobit některé chybějící prvky. Například zaoblené mléčné sklo nad vstupním schodištěm, které vzalo za své v poválečných letech, nebylo dosud uvedeno do původního stavu - nahradily ho jen provizorní skleněné tabule.
Na svoji dobu obsahovala stavba i mnoho technických vymožeností - vytápěna byla teplým vzduchem, ohromná skleněná okna (sahající od podlahy ke stropu) se na stisknutí tlačítka zasouvala do suterénních prostor a propojovala tak zahradu s interiérem vily. Dům byl zabezpečen elektronickým systémem a plně klimatizován, v tehdejší době se přitom klimatizací mohly pochlubit jen zhruba tři další stavby v Československu.
Kanceláře, stáj pro koně i tělocvična
Rodina Tugendhatových si však své sídlo mnoho neužila - obývala jej jen do roku 1938, kdy byla nucena před nacistickým nebezpečím uprchnout do Švýcarska a posléze do Venezuely. Dům byl během válečných let zabaven gestapem a upraven na technické kanceláře Messerschmidtových leteckých závodů.
Po osvobození obsadila vilu Rudá armáda, která zde ustájila své koně a zdemolovala, co se dalo. Co nestihli zničit vojáci, rozkradli obyvatelé okolních domů a tak z původního mobiliáře pochází jen pár kusů.
Stavba posléze podléhala národní správě, v 50. letech v ní byla provozována škola rytmiky. Snahy rodiny získat majetek zpět se setkaly s nezdarem a vila se tak natrvalo stala majetkem státu.
Nadějná šedesátá léta pak znamenala obrat k lepšímu, když byl dům na nátlak veřejného mínění zapsán do Státního seznamu nemovitých kulturních památek a byl vypracován návrh na jeho důstojnější využití.
Normalizace však zase vše zbrzdila, takže plánovaná renovace objektu (který se mezitím od roku 1980 stal majetkem města Brna) proběhla až v letech osmdesátých. Odbornými kruhy však byla rekonstrukce vnímána s rozpaky.
Až rok 1989 plně zpřístupnil stavbu veřejnosti. Budova, která je nyní spravována Muzeem města Brna, slouží nejen jako atraktivní turistické místo, ale i jako prostor pro významná setkání. Jednání premiérů Klause a Mečiara o rozdělení československého státu probíhala v roce 1992 právě v prostorách vily a v přilehlé zahradě, čímž se stavba dostala více do povědomí širší veřejnosti.
V seznamu UNESCO je tento jedinečný projekt významného architekta zapsán od roku 2001.
Rekonstrukce za dveřmi
Požitek z návštěvy vily tak návštěvníkům kazí jen stále se zhoršující technický stav památky. Dožilé izolace, trhliny na fasádách, závady v elektroinstalaci a topném systému, to vše vyžaduje komplexní restaurátorský zásah, který by zároveň odstranil i nejkřiklavější nepovedené úpravy z osmdesátých let.
Rekonstrukce vily se proto připravuje již od roku 1994 a v průběhu let byla diskuze mezi vlastníkem (město Brno) a odborníky (památkáři a architekty) často velice napjatá a dramatická.
Jak ale přiznává náměstek ředitele Národního muzea Karel Ksandr, který se památkovou obnovou vily zabývá (je místopředsedou poradního sboru Rady zastupitelstva města Brna), situace je nyní stabilizovaná: "Bylo vydáno stavební povolení, je zpracován definitivní projekt na realizaci a na podzim proběhne výběrové řízení na zhotovitele rekonstrukce."
Architektonickou stránkou památkové obnovy bylo pověřeno Sdružení pro vilu Tugendhat, ve kterém se spojily tři významné brněnské ateliéry - ateliér Omnia, ateliér Rusín a Wahla a ateliér Rak.
Cílem památkářů je uvést vilu do stavu, v jakém ji obývala rodina Tugendhatových v letech třicátých. V budoucnu by v ní měla vzniknout i architektonická expozice spolu se studijním a dokumentačním centrem, zaměřeným na moderní architekturu Brna a na osobnost a dílo autora vily.
