Začínala v německém Pasově a Šumavu překračovala ve třech větvích. Už od dob českých knížat a králů se tudy skrz pohraniční hvozd vozilo zboží z jižní Evropy a především tolik důležitá alpská sůl. Zlatá stezka je na česko-bavorském pohraničí patrná dodnes. Jen po úvozových cestách místo obchodníků kráčí turisté.

Pozůstatky stezky patří nejen k turistickým atrakcím, jsou také důležitou připomínkou a zdrojem poznání středověké historie. Teď utrpěly těžkou ránu. Kašperskohorskou větev stezky mezi Horskou Kvildou a Zhůřím letos v srpnu výrazně poškodila těžba dřeva. Na první pohled je zřejmé, že tady pracovaly těžké stroje. Některé úvozy zcela rozjezdily, na mnoha místech nechaly hluboko do hlíny vryté stopy.

Spoušť, kterou tu těžaři napáchali, označují archeologové, historici i ochránci přírody za málo vídané barbarství. "Hrůza, šok a katastrofa. Jde o bezprecedentní příklad bezohlednosti k významné kulturní a technické památce," prohlašuje Vladimír Horpeniak, kurátor Muzea Šumavy v Kašperských Horách.

„Jde o jednu z nejstarších komunikací přes Šumavu, spojovala Čechy s Podunajím a má obrovskou historickou cenu," říká o památkově chráněné Zlaté stezce archeolog Petr Zavřel z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Připomíná, že v sousedním Bavorsku tradice stezky žije. Německy se jí říká Goldener Steig a jmenují se po ní hotely, restaurace, mlékárny, či dokonce vojenské útvary.

Kašperskohorské městské lesy, pod které pozemky spadají, se zprvu bránily, že jde o obyčejnou lesní cestu. Pak se ale za najatou těžební firmu omluvily a slíbily opravit, co se dá.

Šumavská stezka pro obchod, diplomaty i umělce

Po celá staletí byla Zlatá stezka důležitou obchodní komunikací. Její název přesto nemá nic společného se zlatem, vystihuje ale obrovské zisky, které přepravované zboží přinášelo. Stezka začínala v bavorském Pasově na soutoku tří řek – Dunaje, Innu a Ilzu. Přes pohraniční šumavský hvozd vedla ve třech větvích. Po prachatické se putovalo už od roku 1010, vimperská a kašperskohorská přibyly od roku 1366.

Vedle soli se z Podunají ve středověku dováželo bavorské plátno, jemná sukna, vína, koření, další luxusní předměty. Oblíbená byla jižní vína z Furlánska, Istrie nebo Řecka. Opačným směrem se z Čech vyvážely potraviny. Obilí, slad, med, sádlo, vejce, ryby či drůbež, zejména husy. Často se na jih hnal také dobytek.

Denně ušla středověká karavana 25 až 30 kilometrů. Po cestě nocovala, musela také napájet a krmit tažná zvířata. Proto při cestách vznikaly hostince, napajedla a kovárny pro koně, kteří ztráceli podkovy. Právě ty patří na Zlaté stezce k nejčastějším archeologickým nálezům.

Průzkumem stezky se už 30 let zabývají archeolog Jihočeského muzea v Českých Budějovicích Petr Zavřel a historik z Prachatického muzea František Kubů. Podrobně zkoumali například úsek kolem Kašperských Hor, kde objevili řadu historických předmětů.

Místem dokládajícím ruch na středověké stezce je například okolí vrchu Břemeno u Horské Kvildy. Samotný název hory s provozem souvisí. Stezka je tu patrná v podobě několika souběžných, hlubokých úvozů. Ve středověku se tu navíc těžilo zlato. Z blízké Traxlerské slati pochází nálezy gotického meče a části renesanční zbroje - přilba a náloketnice. Vimperská větev stezky je zase viditelná na svahu Boubína u Kubovy Huti.

Kromě obchodníků putovali Zlatou stezkou i jiní cestující, nejčastěji poutníci, studenti, diplomati či umělci. V novověku jsou častější zprávy o transportech skla. V Kašperských Horách se tak soustřeďovaly k transportu v sudech skleněné korálky k růžencům.

Během třicetileté války v první polovině 17. století stezka zpustla. Do Čech se navíc dostala sůl z Lince přes České Budějovice. Počátkem 18. století pak stezka zcela zanikla.

Zdroj: Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy Kašperské Hory | Mapa: Andreas Hirsch, CeStu (aka) / Wikipedia / Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication

rozbalit text

Zlatá stezka ale zdaleka není jedinou památkou, kterou kácení lesů v posledních letech poškodilo. Přestože ty ostatní nejsou tak významné jako šumavská obchodní spojnice, mají pro archeology obrovskou cenu.

Od Košetic na Pelhřimovsku se ještě před několika měsíci táhly směrem k východu lesy. Teď jsou pryč. Z vyježděných prašných cest kolem sebe návštěvník pozoruje rozsáhlé holiny s osamělými stromy. Holý je i nezvyklý kopec poblíž. I tady původně rostly stromy, pak ale přijely stroje a dřevo vytěžily. Zůstaly po nich hluboké stopy a nenávratné škody.

Právě tady stál na přelomu 13. a 14. století malý hrádek. Postaven byl pravděpodobně z hlíny a dřeva, opevnění měl vyztužené kamenem. Experti mu přisuzují dvoupatrovou věž a bránu s příkopem a padacím mostem. Domnívají se, že hrad střežil nedalekou obchodní cestu. Obývali ho dva až tři strážci ozbrojení kopím, meči a štíty.

„Nepředstavujte si kolem žádné velké bitvy. Strážci dokázali kontrolovat obchod, mohli někoho zastavit a se stezkou pracovat. Je to však jen hypotéza, v písemných pramenech to zdokumentované nemáme,“ popisuje na místě archeolog Petr Duffek z organizace Archaia.

Že se nachází ve středověkém areálu, běžný návštěvník nepozná. Vidí jen zvláštně deformovaný kopec. Pro archeology však bylo místo cenné. Do té doby, než se tudy před několika měsíci prohnaly těžební stroje a lokalitu poničily. Strhly val, který po středověkých obyvatelích zůstal, zničily pozůstatky příkopu a rozjezdily základy.

„Část informací je nenávratně ztracena. Pozůstatky hrádku tu vydržely 800 let, teď během několika dní dostaly prudkou ránu. Je to stejné, jako by někdo u kamenného hradu zboural kus hradby. I když je to tady jen terénní pozůstatek,“ vysvětluje Duffek.

Zatímco u zřícenin velkých hradů je zřejmé, že jde o památky z dávné historie, drobnější místa jsou rozpoznatelná hůře. Podobně jako košetický hrádek vypadají jen jako nevýrazné vyvýšeniny s rozházenými kameny kolem nebo jako šumavská Zlatá stezka připomínají zarostlý lesní úvoz. Všechny jsou ale zanesené ve Státním archeologickém nalezišti, o kterém však vlastníci pozemků často vůbec neví.

Tak jako majitel pozemku se zbytky košetického hrádku. „Nikdy jsme nic neřešili. Ani při schvalování hospodářského plánu, ke kterému se všichni zainteresovaní mohou vyjádřit. Památkáři ani archeologové nás nekontaktovali. Až teď. V terénu jsme si nevšimli ničeho, co by mohlo připomínat hrádek či archeologické naleziště,“ tvrdí Milan Mareček, jednatel společnosti Gerimo, která místo už 20 let vlastní.

Kůrovec je nepřítelem lesů i památek

Zmíněná neznalost představuje problém hlavně v posledních letech, kdy se kvůli přemnoženému kůrovci masivně kácí stromy. Archeologové a památkáři nemají dost lidí, aby všechna místa kontrolovali. Těžba tak poničila stovky vzácných lokalit, uvádí Jiří Doležel z Archeologického ústavu Akademie věd Brno.

Potvrzuje to i ministerstvo kultury. Ke škodám dochází navzdory tomu, že zákon nařizuje nahlašovat činnost, která by cenné lokality mohla ohrozit. Kulturní památky se nesmí poškodit vůbec. „Reálný stav dokládá, že vlastníci lesů a společnosti, které těžbu provádějí, si svých povinností příliš vědomi nejsou,“ upozorňuje mluvčí ministerstva Petra Hrušová.

Příklad dává Doležel. Mluví o zřícenině hradu Pyšolec poblíž Bystřice nad Pernštejnem, pocházející patrně z 13. století. „Přestože je to kulturní památka, lidé tu buldozerem prorazili cestu až do prvního hradního příkopu, aby se tam dostali harvestorem,“ popisuje.

„Ani zápis mezi památky ale nezabrání vlastníkovi chovat se k místu macešsky,“ říká brněnský archeolog s tím, že drobné lokality navíc kulturními památkami obvykle ani nejsou.

Podobně jako u drobných hradišť rozesetých po celém Česku není ani necitlivý zásah do kašperskohorské větve Zlaté stezky jediným incidentem na Šumavě. Archeolog Zavřel z Jihočeského muzea připomíná, že takových případů jsou desítky. Lesní závody podle něj podobně zničily u Kubovy Huti pod Boubínem nejhezčí část vimperské větve Zlaté stezky.

Na Suchém vrchu u Kašperských hor zaváželi těžaři jámu po povrchovém dolování zlata z 15. století. „I v tomto případě jde o významnou kulturní památku, jako jsou zbytky kašperskohorských dolů a nebo samotný hrad Kašperk,“ říká historik Horpeniak.

Jak potrestat viníky

Jednatelka Kašperskohorských městských lesů Hana Naušová se za škody na Zlaté stezce u Zhůří omluvila, chybu vidí u těžební firmy. „Osobně bych něco podobného nepřipustila. Neschvaluje to ani můj personál. Po vašem upozornění jsme na místo poslali naše lidi, kteří stržené svahy stezky srovnali ručně nebo natlačili rašelinu zpět. Těžební firmě to naúčtujeme,“ uvádí.

Jak přesně na Pelhřimovsku Kočičí hrádek u Košetic, jak mu místní přezdívají, vypadal, nelze s určitostí říct. Archeologové Jakub Vazač a Petr Duffek se pokusili alespoň o volnou rekonstrukci jeho předpokládané podoby. Stavba měla nepravidelný obdélníkový tvar o délce 20 metrů a šířce 16 až 21 metrů. Archeologové odhadují, že ji obývali dva až tři lidé ozbrojené posádky. Jejich úkolem bylo hlídat nedalekou cestu. V okolí bylo podobných staveb více, nejbližší se nacházela zhruba kilometr a půl daleko.

Zdroj: Jakub Vazač, Petr Duffek

Na místě bývalého hrádku v Košeticích zase pracuje archeolog Duffek. Přehrabuje se v zemi, zatímco se vedle ozývá hlučná pila dělníka zpracovávajícího kmen stromu. Archeolog ukazuje nálezy – kusy keramiky, z níž kdysi místní posádka měla hrnce.

Zavřel z Jihočeského muzea uvádí, že viníci mají být potrestáni ve správním řízení. V případu Zlaté stezky k tomu zatím nedošlo. Národní park Šumava ale nedaleko Zhůří šetří další následky těžby dřeva s hluboko vyjetými kolejemi. Zkoumá ale erozi a poškození vodního režimu, nikoli zničení archeologické památky, vysvětluje mluvčí parku Jan Dvořák.

Místo těžkých strojů raději koně

Archeologové v okolí cenných lokalit úplný zákaz těžby nepožadují. Připomínají, že jde o to, jak se ke krajině dělníci chovají. Doležel z Akademie věd uvádí, že na některých místech postupují firmy po upozornění citlivě. Jindy ale riziko ignorují. Zavřel má naopak hlavně špatné zkušenosti. „Mnohokrát jsme se zkoušeli s lesními podniky dohodnout a informovat je o cenných lokalitách, ale všechno marně,“ říká zklamaně.

Pomáhá také to, když těžaři místo těžké techniky použijí koně nebo lehčí staré traktory. „Jakmile se ale najede na těžbu průmyslovým způsobem se skupinou lidí, které kromě zisku nic jiného nezajímá, je to špatně,“ dodává Doležel.

Žádné výrazné změny v pravidlech neplánuje ani ministerstvo kultury. „Dlouhodobě se snažíme, aby v dokumentech upravujících péči o lesy byly informace o chráněných lokalitách. A také o povinnosti hlásit těžbu na území s archeologickými nálezy Akademii věd,“ říká mluvčí Hrušová.

Archeologové se ale obávají, že podobně se v budoucnu zničí i další lokality. A tím se ztratí informace, které by historikům umožnily lépe popsat minulost a lidem pochopit, jak žili předkové v českých zemích před staletími.