Dolní Rožínka - Ředitel si připravuje slavnostní řeč, podávat se bude řízek s bramborovým salátem. 30. listopadu je to právě padesát let, kdy se v Dolní Rožínce na Vysočině začal těžit uran.
Co tomu však předcházelo a jaký je denní chleba lidí, kteří kopou smolinec? Práce v dolech je fyzicky náročná, nepatří mezi čisté a lidé pod zemí se o sebe občas bojí. Nicméně i hornictví má své světlejší dny, kupříkladu padesáté výročí těžby.
Tak tomu je v současnosti na uranovém ložisku Rožná poblíž Dolní Rožínky. A je to poslední místo v Česku, kde těží uran.
4:30 ráno, vstávat!
Budík zvedá pětatřicetiletého horníka Luboše na nohy. Za prací v dole na Dolní Rožínce ujede 15 kilometrů. Než začal fárat, vystřídal několik povolání, ostatně jako většina zaměstnanců státního podniku Diamo, odštěpného závodu GEAM.
GEAM poskytuje práci 1035 lidem, z toho polovině pod zemí. Jádro podniku leží necelý kilometr od obce Dolní Rožínka, ve které žije šest set šedesát obyvatel. Rázovitost kopcovité krajiny polí, lesů a vesniček ruší závod snad jen těžebními věžemi.
Samotný podnik je světem sám pro sebe. Nejrůznější pracoviště, kilometry chodníků, velké i malé budovy, podnikový rozhlas i vývěska - kam o víkendu za kulturou.
Když se v některých místech podíváte vzhůru, jen stěží tam uvidíte nebe. Nad vámi vede parovod, to aby pracovníkům nebyla při práci zima.
Práce bude do té doby, než se v dole zastaví čas. Pokud vláda příští rok rozhodne o tom, že neprodlouží těžbu, důl bude zlikvidován. Podzemí bude zatopeno a povrch rekultivován. Využitelné objekty budou odprodány.
S Lubošem kilometr pod zem
Luboš si na bráně podniku píchne příchod, elektronicky. Na kartu je i balíček s hornickou svačinou. Dostane jej v kantýně, kde je ke koupi skoro vše od kartáčku na zuby, jídla až po noviny.
Vypije kávu a pokračuje do čisté šatny. Tam se vysvleče a čeká na pomocníka z předchozí směny, který Luboši sdělí, jaká jej čeká práce. I to, co je třeba nafasovat dolů. Ve špinavé šatně se Luboš navleče do pracovního "fáráku", jehož střih i materiál je zcela funkční.
Nutností je ochranná přilba, chránič sluchu, hodí se i protiprašný respirátor. Další kroky vedou do lampovny. "Píchnu si příchod, vezmu svoji osobní známku, ranní směna má kulatou. Dostanu důlní lampu a dozimetr, který zaznamenává míru radiace," popisuje Luboš denní rutinu.
Z lampovny se Luboš spolu s ostatními přesouvá k jámě. Na věšáčku každý zanechá známku s osobním číslem. Kdyby tu na konci směny zbyla ta Lubošova, okamžitě by jej vyrazila hledat báňská záchranná služba.
Já jsem horník, kdo je víc? Časem prověřeno...
V souvislosti s nálezem uranu se v 50. letech do města Bystřice nad Pernštejnem a přidružených obcí přistěhovalo téměř sedm tisíc obyvatel. Postavil se kulturní dům a dvě sídliště, kde dnes žije 60 procent obyvatel města.
"S příchodem uranu zmizelo maloměsto a vytratil se patriotismus," říká bývalý starosta Bystřice a dnešní senátor Josef Novotný.
Těžba změnila možnosti lidí. Vysočina je bramborářský kraj, který oplývá přírodní krásou, nikoliv však nadprůměrnými platy, tedy až na ty hornické.
"V 80. letech pobírala většina obyvatel plat okolo patnácti set korun. Horníci si vydělali i několik tisíc," říká Vladimír Cisár, ředitel muzea v Bystřici nad Pernštejnem, kde je i hornická expozice.
"Ve hvězdných dobách 70. a 80. let zde pracovalo šest tisíc zaměstnanců," dodává Novotný. Dnes je situace odlišná. Nábor nových lidí je spíše sporadický.
"Především obnovujeme stavy, což se týká sedmdesáti pracovníků ročně," říká Břetislav Sedláček, ředitel závodu GEAM.
Výše platu se sice nachází nad průměrem kraje Vysočina, který činí 18 560 Kč, rozdíl již není tak značný. "Průměrný plat v podniku je dvacet dva tisíce, s rizikovostí pracoviště se mzda zvyšuje," říká Sedláček.
Práce v uranovém dole již není dle Luboše tolik finančně zajímavá jako v minulosti. Zejména vhledem k tomu, že podobný obnos si člověk vydělá i na povrchu a bez rizika.
Vzhůru dolů
Luboš s ostatními nastupují do čtyřpatrové klece. Se skřípěním padají šachtou Rožná 1 na 12. patro, tedy do hloubky šest set metrů. Zde tato šachta končí, dále pokračují z podzemního nádraží.
Padesátka horníků nastoupí do zastřešených vagónků důlního vlaku - pullmanů. Za dvacet minut urazí hlavní dopravní štolou zhruba dva a půl kilometru k další šachtě, tentokrát R7S. Tou Luboš klesne na místo určení, přímo na "dílo" v hloubce 1100 metrů, tedy na dvacátém druhém patře.
Cesta na pracoviště trvá hodinu a půl. Na důlním díle pracuje předák směny a jeden až dva pomocníci, kterým je i Luboš. Práce na čelbě byla velmi monotónní a tudíž i nudná.
"Uran očima nepoznám, snad jedině podle čuchu, a toho, že z rudy s vysokým obsahem uranu bolí hlava," říká o předmětu své práce, uranové žíle, Luboš.
"Má práce obnáší dřevení, tedy stavbu dřevěných výztuh, hrabání rudy do komína a vrtání čelby vrtacím kladivem," vysvětluje Luboš. Jediné spojení se světem nahoře zajišťují důlní telefony.
Luboš si je rizika vědom. Vypráví příběh muže, který na šachtě přišel o ruku. "Měsíčně mu chodí padesát tisíc, ale zdraví mu to nevrátí," svraští Luboš čelo.
Zákaz vstupu, odpaluje se!
"Dosud nás potkalo šedesát pět smrtelných úrazů, z toho třicet dva v prvních deseti letech. Poslední úmrtí přišlo v devadesátém pátém," ohlíží se za padesáti lety těžby Sedláček.
Nadprůměrný plat je daní za tvrdou práci a riziko. Horníci musejí připočítat působení radioaktivního záření, prachu, vlhkosti, vibrací a průvanu. Pravidelné půlroční zdravotní prohlídky zaměstnanců se v podniku staly samozřejmostí. .
"Po roce 1968 se značně investovalo do péče o zaměstnance. Zdravotní pobyty na Slovensku a v Jugoslávii byly zdarma," říká bývalý zaměstnanec a dnes pracující důchodce Petr Dvořáček.
Přesto, že je o horníky postaráno a báňská záchranná služba je 24 hodin ve službě, zdravotní následky nejsou výjimkou.
"Neprokrvují se mi prsty a to díky vibracím sbíječky," říká Karel Bureš, invalidní důchodce. I v tomto případě je však o bývalého horníka postaráno. Za trvalé dostává finanční ohodnocení.
Odfárat a pak? Bystřice toho moc nenabízí
Odfárat znamená odpracovat 2100 směn, což zabere asi deset let. Poté horník opouští práci v podzemí. Pokud mu to zdravotní stav dovolí, hledá si nové zaměstnáni. Najít si v Bystřici dobré místo je však problém.
"Bystřice se orientuje pouze na jeden průmysl. Chybí tu klasická výroba, která zaměstnává lidi," říká Novotný. Ke zlepšení situace napomáhá průmyslová zóna se dvěma podniky. "Stále se však potýkáme se špatnou dopravní dostupností, která limituje rozvoj našeho města," dodává Novotný.
"Po odfárání má horník problémy s tím, aby ho někde vzali," stěžuje si Luboš.
Když silné paže nestačí
Kdo má klaustrofobii či strach ze tmy, nevydrží. Všudypřítomná vlhkost, plíseň, tlakem popraskané vzpěry. V nejhlubších částech dolu není zrovna příjemně.
Teplota se pohybuje v rozmezí dvaceti pěti až třiceti stupňů, kyslíku je méně. "Člověk díky účinnému větrání pozná, zda venku mrzne, či peče slunce. Dokonce i to, že hnojili nedaleké pole," všímá si Luboš.
V podzemí se pracuje pět hodin, cesta vzhůru je vždy příjemnější. Podrobnosti výroby a zpracování uranu Luboše nezajímají.
Jeho práce mu zajišťuje obživu. Luboš pracuje pět dní v týdnu, má nárok na 40 dní dovolené
I přes jistá úskalí Lubošovi práce v dole přirostla k srdci: "Nikde jinde není takové ticho a taková tma jako kilometr pod zemí. Je to zajímavý pocit. Vědět, že mi někde nad hlavou jezdí auta, pracují lidé. Je to skutečná mužská práce, to se mi líbí. Tenhle podzemní adrenalin by mi nahoře nejspíš chyběl."
