Aktuálně.cz: Na páteční schůzce s premiérem Andrejem Babišem jste byl za iniciativu Češi pomáhají. V tiskovém prohlášení ze setkání s premiérem stojí, že Babiš "nezablokoval iniciativu na přijetí dětských obětí války v Sýrii". Vy si ale opravdu myslíte, že premiér či jeho vláda by mohli na jejich přijetí "politicky vydělat"?
Jaroslav Miko: Mluvím s jeho voliči a vím, že jsou jasně proti ekonomické migraci, proti nekontrolované migraci, čemuž naprosto rozumím. A také jim říkám, že jejich strach chápu, to je potřeba vysvětlovat, ne je zesměšňovat.
Ale téma bezprizorných dětí, matek s dětmi, to už je pak něco jiného. Tam, když jim vysvětluju, v jaké jsou situaci, oč jde, tak nakonec řeknou: "To je fakt, ty děti bychom měli přijmout, vždyť co." Jezdím kamionem po republice, zavedu na to v restauraci řeč s úplně cizími lidmi a v drtivé většině to dopadne: "O. k., ty děti, to bychom mohli udělat."
Třeba v místní syrské komunitě se v Česku od 90. let narodilo mnohem víc dětí, než když se tady bavíme o jednom autobusu, který bychom přivezli z tábora v Řecku? To by nás mělo ohrozit? Vždyť to je úplně směšné. A já opravdu cítím, když s nimi mluvím, že i voliči ANO už nesouhlasí s tím, abychom se takto kategoricky tvrdě vymezovali proti.
A premiérovi by to podle mě opravdu mohlo politicky posloužit doma i v rámci Evropské unie. Neumím si představit, že lidi budou pískat na člověka, který zachrání dětské životy. Nevidím vlastně žádná negativa. Myslíte si, že by na Václavák kvůli padesáti dětem přišlo padesát tisíc demonstrantů, že je tady nechtějí? To by se nestalo.
Na debatě v Senátu, kde se o iniciativě přijmout syrské sirotky mluvilo týden před vaším setkáním s premiérem Babišem, jste ale uvedl, že jsme - Česko a naše společnost - v bodě zlomu, že tahle věc ukáže, kam se vydáme. A rozhodnuto přece ještě zdaleka nic není?
V každém případě to bude zlom, buď se to vše ještě rapidně zhorší, nebo to začne mít nějaký zdravý vývoj, začneme se hojit, začneme se uzdravovat. Dneska jsme v situaci, kdy místopředseda parlamentu prohlašuje, že Romové představují bezpečnostní riziko. Což se jinými slovy dá přetlumočit jako útočme na Romy, útočme na naše menšiny, ony nás ohrožují. A projde to jako nic.
Je to horší než před devíti lety, kdy jste odešel do Kanady, ale pak se vrátil do Česka?
Je to horší, atmosféra ve společnosti se opravdu zhoršila. Mám věkově různé děti. Ty starší se taky setkávaly s verbálními útoky, ale nebylo to v takové intenzitě, jako je to dneska. Mému nejmladšími synovi je devět let a často teď přichází domů, že mu nadávají do čmoudů, do černejch, do černých hub.
Moje manželka, tmavá, vyučená kuchařka a velmi dobrá, když zavolá o práci, tak ji pozvou na pohovor, ale pak jí v pěti ze sedmi případů řeknou, že místo je už obsazené. A i to je horší, než bylo.
Kdy to začalo jít takto z kopce?
Rapidně se to zhoršilo v souvislosti s migrační krizí. Opakuji, je naprosto pochopitelné, samozřejmé, že lidi dostali strach. Jenže to zároveň plodí i politiky, kteří toho strachu zneužívají. Začali cílit na základní pudy, jenom aby z toho vytěžili politický kapitál. Tam vznikl ten marasmus, tam se to, myslím, zlomilo, že v lidech převládlo spíše to špatné.
Ve vztahu k menšinám jsou to pak spojité nádoby, strach z migrantů posiluje podezřívavost ke všemu "jinému". A výsledkem je, že v předvolební kampani se teď objeví plakáty, kde se píše, že "zastavíme lůzu, že na tu havěť nestačí chemický čisticí prostředky". Co ještě, jaké další varování potřebujeme, na co čekáme?
Máte strach? Nebo si říkáte, zda tohle už není trestné?
Obojí i jiné věci, ale hlavně mě napadá, proč si naše společnost neuvědomuje, že tohle už míří proti nám všem, že to sice začne Romy, mnozí budou tleskat, že se konečně něco dělá s "cikánama, s těma parazitama". Ale pak to budou třeba homosexuálové, pak tělesně postižení a pak to dožene všechny. To všechno jsme už přece viděli.
V čem a proč by ale měla být, jak jste uvedl, právě otázka přijetí padesátky syrských dětí tím zlomovým bodem?
Vidím to u nás na maloměstě. Je tam skupinka lidí extrémně až nacisticky uvažujících, kteří na mě opravdu tvrdě útočí. Pak je tam nějaká mlčící skupina a pak jsou tam lidé, kteří mě podporují.
V okamžiku, kdybychom řekli "ne, nikoho, ani děti", tak radikální extremisté dostanou zelenou, pochopí to jako potvrzení, že jsou to oni, kdo dělají službu státu, že oni jsou ti vlastenci, kteří střeží české hodnoty.
Mlčící části to potvrdí, jak je dobře, když mlčí. Ale jak se budou cítit ti, kdo už řekli, že chtějí pomoci? Tady se už zvedla vlna solidarity, reálná a velká. A najednou by jim to stát neumožnil? Neumožnil by jim být lidmi? To by bylo pro společnost hrozně poškozující. Začali bychom padat ke dnu.
Vaše společnost Češi pomáhají je hlavní organizací, kde se scházejí konkrétní nabídky k pomoci. O jakých počtech se nyní bavíme?
Jde to neuvěřitelně rychle nahoru, nejdříve to byly desítky lidí, během týdne to vyskočilo na stovky, a to mluvím jen o počtu rodin, které mají zájem o přijetí dětí. Vedle toho jsou tam další stovky lidí, kteří nabízejí jinou pomoc. Už je to široká síť, celkově 4000 lidí, kteří se jmenovitě zavázali pomoct.
Ti, kteří si zcela účelově udělali ze syrských takřka 18letých mladíků politické beranidlo a rozjíždí nenávistnou kampaň, jsou doslova a do písmene morální zrůdy. O pomoc trpícím jim vůbec nejde.
— Jiří Ovčáček (@PREZIDENTmluvci) September 17, 2018
Podle Jiřího Ovčáčka, mluvčího Hradu, jsou ti, "kdo si ze syrských mladíků učinili politické beranidlo, doslova a do písmene morální zrůdy". Co při tomhle výroku cítíte?
Je to směsice všech negativních pocitů, které člověk vůbec může mít… Je to nestoudnost a zase je to odraz toho, že společnost je nemocná, opravdu nemocná. Přece není možné, když lidé projeví solidaritu s bezprizornými, ohroženými dětmi, aby dostali takovouhle odpověď. Přece není možné, aby mluvčí Hradu takhle reagoval, takhle útočným tónem.
Ale nikdo se tím v podstatě nezaobírá, pár politiků k tomu napíše komentář, pár politiků se vyjádří, že to je nepřijatelné, ale to je všechno, jede se dál.
Už jste z Česka jednou odešel a vrátil jste se. Cítíte se tady dobře, doma?
Když jsme před devíti roky odjeli do Kanady, tak jsme to vnímali především jako šanci pro naše děti. Nebylo to z ekonomických důvodů, já jsem tehdy s kamionem jezdil hodně Rusko, Kazachstán, na české poměry jsem vydělával velké peníze.
Po měsíci v Kanadě moje žena řekla, že se konečně necítí méněcenná, zatímco tady stále ví, jak se na ni okolí dívá skrze prsty. Tam to tak neměla, cítila se tam zcela svobodná. Ale z Kanady jsme pak odjeli, když byla z politických důvodů zavedena víza, a po krátkém pobytu v Anglii jsme se vrátili do Čech.
Cítím se tu dobře, protože tady mám své kořeny, mám tady rodinu, kamarády, miluju české prostředí, českou kulturu, udělat si někde oheň, jít se vykoupat do rybníka. Ale zároveň koukám na zdejší život skrze moje děti. A pak se cítím špatně.
Já to sám ustojím, ale musím s nimi hodně mluvit, hodně vysvětlovat. Syn hraje fotbal a slyší, když rodiče říkají: "Hele, támhleten černej". Dcera teď nastoupila na obchodní akademii, vybojovala si to, učila se, já jsem za to hrozně rád. Ale stále musí dokazovat, že oni nejsou ti špatní, aby byli stejní, musejí být lepší, nemají zde rovné postavení.
