S příchodem normalizace na jaře 1969 skončilo krátké nadechnutí svobody i pro církve. Rok předtím ale došlo k rozmachu církevního tisku, vzrostl zájem o výuku náboženství na školách a také na krátký čas přestali na církve dohlížet tzv. církevní tajemníci. A tak se přihodilo, že se farářem stal Svatopluk Karásek.
"V roce 1968 odpadli církevní tajemníci, tak mě poslali jako faráře na Hvozdnici, kde byl zdevastovaný sbor, protože tam osm let nebyl žádný farář," popisuje své začátky Svatopluk Karásek. Řekli mu prý, aby si tam šel zkusit své nové metody, že tam nemá co zkazit, že tam jsou jen dva věřící. Snažil se kázáním, ale i konkrétní pomocí získat lidi a za rok jich měl plný kostel.
"Pak se ale vrátil dozor nad církví a s ní církevní tajemník, který mi řekl, že mám jít pryč. Dali mi seznam neobsazených sborů, že si můžu vybrat. Řekl jsem mu, že nikam nepůjdu, že jsem instalovanej tady a že zůstanu se sborem. Zůstal jsem ještě asi půl roku, ale nesměl jsem už kázat," vzpomíná Karásek. Jeho kázání tak vždy přečetl někdo z věřících.
Krátce na to mu však synodní senior oznámil, že do Hvozdnice dává jiného studenta s manželkou, takže se Svatopluk Karásek stěhoval v roce 1970 na sever Čech do Nového Města pod Smrkem. Tam začal se skutečným psaním písniček, vznikly například Vy silní ve víře, Boj na nebi, Já jsem ňákej stounavek či Svatba v Káni Galilejské. Kázání faráře Karáska začali hojně navštěvovat mladí lidé, což se opět nelíbilo církevnímu tajemníkovi.
"Dostali jsme se do konfliktu a pak mně bez udání důvodu odebrali státní souhlas (s výkonem duchovenské služby - pozn. red.)," vzpomínal Karásek pro Paměť národa.
Udělováním a odebíráním státního souhlasu se komunisté snažili ovládat církve. Za vykonávání duchovní služby potají, bez státního souhlasu, hrozil až tříletý trest odnětí svobody.
Se ztrátou státního souhlasu se dostavily existenční problémy, protože Karásek nemohl sehnat žádné jiné zaměstnání. "Moje žena už pracovala jako psycholožka v léčebně v Lobči a já sháněl místo v místním JZD jako krmič. Dostal jsem ho, ale po týdnu řekli, že mě už nepotřebují."
Jako farář nesměl kázat, tak skládal písničky
Souhrou šťastných náhod získal práci kastelána na nedalekém hradu Houska, který komunistický režim od 50. let využíval jako archiv Státní knihovny v Klementinu.
"Byl tam mokrej byt, ve kterém stékala voda z pískovce, předchozí kasteláni tam dostali revma. Tak jsem jel do knihovny, že bych to bral, a oni mě vzali. Asi si estébáci řekli, že tam budu v takovym bytě, osamocenej v lese, že je to lepší než kdekoli jinde. Bylo to tam uzavřené pro prohlídky, nikdo tam nesměl, tak jsem se stal kastelánem," uvedl Svatopluk Karásek pro Paměť národa.
Na hradě Houska prožil s manželkou Stáňou a dětmi několik krásných let, kdy skládal písničky na biblické náměty. "Nesměl jsem kázat, tak jsem hrál dlouhé písničky - nejméně dvanáct slok. Hrál jsem v hospodě, návštěvám, lidi si to nahráli na magnetofon, a tak se to začalo šířit i mezi nevěřící."
Badatelé si Karáska cení kvůli jeho podílu na vytváření neformálních svobodomyslných společenství. Prostory na hradě Houska například nabídl režimem pronásledované rockové kapele Plastic People of the Universe, aby tam mohla nahrávat.
Historik Petr Blažek připomíná, že Svatopluk Karásek měl velmi blízko k undergroundu, na rozdíl od mnohých evangelických farářů, jimž byl odebrán "státní souhlas s výkonem duchovenské služby". A na rozdíl od jiných hudebníků, kteří vystupovali na různých festivalech, přinášel lidem evangelium - tedy radostnou zvěst. Křesťanský duch se do undergroundu promítal sice poměrně silně, jenomže spíše v apokalyptické podobě (třeba v textech skupiny DG 307). I optimismem a vírou v dobro v lidech se tudíž Karásek odlišoval od ostatních protirežimních hudebníků.
"Jde o poselství, že lze žít svobodně i v době nesvobody. A Sváťa Karásek bezpochyby svobodně žil. Jeho písně jsou hodně nadčasové. Zabývají se lidskými vztahy, existencí Boha i vztahem k němu," vysvětluje historik.
V létě 1974 přišla pro Karáska s přímluvou kamaráda saxofonisty Vratislava Brabence nabídka k vystoupení na prvním undergroundovém festivalu v sokolovně v Postupicích u Benešova.
"Napsali mi, jestli bych nepřijel zazpívat svoje písničky, tak jsme se ženou jeli. Předtím jsem znal jenom Vráťu a tam jsem uviděl všechny ty máničky a koukal na to společenství. Do toho něco řval Magor (básník, publicista a výtvarný kritik Ivan Martin Jirous, známý pod přezdívkou Magor, je znám především spoluprací s nezávislou skupinou The Plastic People of the Universe - pozn. red.). Měl jsem jít zpívat po Plasticích a říkal jsem si, že mě umlátí půllitrama. Tak jsem začal ten svůj spirituálek a oni ztichli, poslouchali, byli nadšený. A já tak hrál druhou, třetí a oni to přijali," vzpomíná Karásek.
V Postupicích se seznámil s dalšími undergroundovými hudebníky - Karlem "Charliem" Soukupem, Zdeňkem "Londýnem" Vokatým, Honzou Pavelkou, ostatními členy The PPU a DG 307. Tajuplný hrad Houska se tak stal místem, kde se o víkendech propojoval pražský underground s tím severočeským. The Plastic People of the Universe tu natočili svoje první album. S "Londýnem" a Pavelkou Karásek opravoval hradní nástěnné malby, takže se chvíli dokonce zdálo, že se dá žít svobodně uprostřed nesvobody.
"Když přijel Charlie Soukup, jezdili jsme džípem po okolí, hráli jsme a zpívali a lidi se divili, jak je tohle možný za komunismu. Tak jsme jim říkali, ať se nebojej, že je nezavřou jako v 50. letech, že si maj víc dovolovat a žít svobodně uprostřed nesvobody. Mladý lidi jsme učili, že se nemusej krčit. Dvakrát třikrát do roka se konal na utajeném místě undergroundový festival, policie to mapovala, ale vypadalo to, že moc zakročovat nebudou."
Když se smyčka kolem svobodomyslných hudebníků utahuje
Svatopluk Karásek se setkával i s evangelickými duchovními. "Scházeli jsme pravidelně, vždy na některé faře, bylo nás asi patnáct mladých farářů, někteří z nás měli státní souhlas, jiní ne. Měli jsme biblický program, zpívali jsme písně, vyměňovali si překlady."
Až Veřejná bezpečnost jedno takové přátelské setkání v Libštátě v únoru 1975 na pokyn církevního tajemníka rozehnala. Evangelický farář bez souhlasu Miloš Rejchrt zaslal proto stížnost na Okresní oddělení SNB v České Lípě a dopis synodu (vedení) Českobratrské církve evangelické.
"Na setkání synodu jsme se shromáždili na galerii a čekali, jestli se někdo ozve na naši obranu. Jenže vedení církve nikdy neopustilo postoj, který jsem zažil už na fakultě. Působit v rámci možností, nepsat dopisy, že chceme více svobod, neuvádět církev do nebezpečí," popisuje Karásek tehdejší strategii církevních hodnostářů.
V březnu 1976 se smyčka kolem svobodomyslných hudebníků utáhla definitivně: Veřejná bezpečnost 17. a 18. března všechny undergroundové hudebníky zatkla. "Všichni jsme skončili v ruzyňské věznici. Pak přišel vyšetřovatel s obviněním z podvracení republiky, za což bylo až šest let," líčí Karásek utahování normalizačních šroubů.
Na podporu vězněných hudebníků se zvedla vlna solidarity, jejich právo na svobodnou tvorbu podporovaly uznávané osobnosti doma i v zahraničí. Režim se solidarity zalekl. Obvinění z podvracení republiky se změnilo na výtržnictví a horní sazba šesti let na dva roky. S Vratislavem Brabencem byli nakonec odsouzeni k trestu osmi měsíců odnětí svobody, který si už odseděli ve vazbě. Jirous se Zajíčkem "vyfasovali" ještě o několik měsíců navíc.
Svatopluk Karásek vzpomíná, jak jejich proces spojil opozici. "Na soud se sjeli nejrůznější týpkové - máničky, evangelíci, katolíci, intelektuálové, básníci, spisovatelé. Na tý chodbě se potkávali, podávali si ruce, seznamovali se ti, co žili osamoceně v horách nebo na chalupách. A když nás pak pustili, jeli jsme s Vráťou za Havlem na Hrádeček, abychom mu poděkovali. A on na to, že musíme i dál držet při sobě. Pak sepsali Chartu 77 a já se k nim připojil koncem roku šestasedmdesátýho v Ječný u Němců (psychologové Dana a Jiří Němcovi, přední disidenti za komunistického režimu - pozn. red)."
Podpis Charty odstartoval policejní represi. "Žili jsme v domečku v Košířích, já jsem v té době myl okna. Asi dvanáctkrát jsem byl krátce ve vazbě. Vždycky přišli k nám domů, všechno vyházeli, na čtyři dny mě odvezli. Jednou nás odvezli oba, i ženu. Ona to nesla hůř než já. Já jsem z toho měl po čase srandu - tehdy nás ještě nebili, ale bylo to otravný."
Zachránila ho víra, že se vše zlepší
Trest přišel i z Českobratrské evangelické církve. Faráři, kteří podepsali Chartu, dostali důtku za to, že "svým osobním postojem uvedli církev do nebezpečí". "Osobně se na nás nezlobili, bylo to jako táta se synem, neblbni, nebo nás zničíš, museli nás veřejně potrestat. V církvi byl stále živý ten zážitek z krutých represí padesátých let, takže se nechtěli veřejně angažovat. Odpor proti režimu byla tajná práce," vysvětluje Karásek.
Tlak ze strany tajné policie (StB) se stupňoval a Svatopluk Karásek nakonec přijal nabídku k vystěhování do Rakouska (v rámci akce Asanace). "Prostě jsem tomu tlaku podlehl a řekl jsem, že jedeme. Jeli jsme do Vídně se Zdeňkem ´Londýnem´ Vokatým a třemi dětmi. Martin Jirous nadával jako špaček. Já to uznávám, člověk není pořád vítězem, bylo by správný zůstat," dodal omluvně Karásek.
V jeho spisu se píše: "…s osobou Karáska byla provedena řada preventivně rozkladných opatření, jejichž cílem bylo zamezit jeho další účasti na nepřátelské činnosti, která se však nesetkala s pozitivními následky. Z těchto důvodů bylo v roce 1979 přikročeno k zařazení akce ‚Sutana‘ (sledování Karáska - pozn. aut.) do projektu ‚Asanace‘, jejímž cílem bylo využít inklinace Karáska k tzv. západnímu způsobu života s tím, aby se rozhodl vystěhovat z ČSSR."
Po vlídném přijetí v Rakousku dostal nabídku dělat faráře ve Švýcarsku. "Po půl roce jazykových kurzů jsem začal kázat v Bonstettenu u Curychu. Velmi dobře nás tam přijali, žili jsme se sborem a byla to hezká léta, oni byli nadšení, že nás mají."
Sametová revoluce ho zastihla u velkého sboru v Hönggu, kde působil jako jeden ze čtyř farářů. Následovala léta pendlování mezi Švýcarskem a Československem (často kázal v pražské Betlémské kapli, působil v Novém Městě pod Smrkem a posléze i v Praze), protože manželka Stáňa měla ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi a ani děti se nechtěly vrátit. Do Švýcarska nakonec dojížděl až do roku 1996, kdy jeho žena Stáňa zemřela na mozkovou mrtvici.
Vrátil se sám do Prahy, kde se stal farářem u Salvátora a znovu se oženil. V roce 2010 prodělal cévní mozkovou příhodu. Díky víře, že se vše zlepší, se zotavil z částečného ochrnutí, musel se naučit znovu mluvit.
Velmi mu v tom pomohl a stále pomáhá profesionální hudebník Rostislav Tvrdík se skupinou Svatopluk, v níž Svatopluk Karásek dodnes příležitostně symbolicky koncertuje. "Sváťa Karásek je tak stále v kontaktu s lidmi, což bylo vždy smyslem jeho života. A je viditelně šťastný, že může s kapelou Svatopluk vystupovat. Ona totiž hraje moc dobře," míní historik Petr Blažek.
Video: Jan Kozlík o faráři Svatoplukovi Karáskovi - "Za Husáka za ním lidé utíkali na hrad Houska, kde byl kastelánem. I za normalizace se toho dalo hodně dělat, a taky dělalo".
