Už za svého života patřila kněžna Ludmila k nejdůležitějším osobnostem na našem území. Zřejmě právě proto musela v noci na 16. září 921 na Tetíně zemřít. Vrazi ji podle legend uškrtili, aby nebyla prolita krev a Ludmila se tak nemohla stát mučednicí. Přesto byla svatořečena už 200 let po své smrti.
Hrob byl během staletí mnohokrát přemístěn. Vzhledem k výjimečnému postavení světice na tom není nic neobvyklého. Badatelé se dokonce domnívají, že právě Ludmiliny ostatky podstoupily ze všech našich členů panovnického rodu nejvíce translací, jak se odborně nazývá přemístění ostatků významných osobností. Původní Ludmilin hrob se však dosud vypátrat nepodařilo.
Do dnešních dnů se zachovala pouze část kostry a lebky se silně poškozenou obličejovou částí. Lebka a ruka jsou uloženy v relikviáři svatovítského pokladu. Kostra se dochovala na různých místech. Největší část v samostatném hrobu pod zdobenou tumbou v kapli svaté Ludmily, jižně od hlavního oltáře baziliky svatého Jiří na Pražském hradě. Zde leží například žebra, dlouhé kosti, velká část páteře a několik volných zubů.
Když se odborníci rozhodli, že podobně jako jejím synům, nejstarším Přemyslovcům z Pražského hradu, Spytihněvovi I. a Vratislavovi I., vrátí tvář, stáli před nelehkým úkolem.
Na novodobém výzkumu ostatků svaté Ludmily se podílejí Arcibiskupství pražské, Metropolitní kapitula u sv. Víta, Odbor památkové péče Kanceláře prezidenta republiky a Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského. Kromě nových digitálních modelů vědci využili vynikající studie a starší analýzy, provedené paleoantropologem Emanuelem Vlčkem, jehož pozůstalost poskytl další z partnerů projektu - Antropologické oddělení Národního muzea.
Jsou to opravdu kosti svaté Ludmily?
Se středověkými ostatky obecně bývá problém, protože často panuje nejistota, zda kosti uložené v relikviáři opravdu náleží tomu, jehož jméno je na schránce napsáno. Často se novodobým průzkumem zjistilo, že jsou „poskládány“ z několika jedinců a z různých období. Tak se například domnělé kosti Jindřicha Libraria, blahoslaveného zpovědníka Přemysla Otakara II., ukázaly být složeny hned ze tří osob, z nichž ani jedna nežila v době, kdy po světě Jindřich chodil.
Přiřadit kosti danému jedinci je možné pouze s pomocí moderních antropologických, chemických a dalších metod a analýz. Ty pochopitelně lidé ve středověku, ale ani v pozdějších dobách při přenášení ostatků neměli k dispozici. Právě proto se nezřídka stávalo, že kostru zkompletovali z ostatků, které na pohřebišti jednoduše nalezli.
V případě svaté Ludmily byly v hrobě ve dvou olověných schránách objeveny lebky hned tří jedinců. Z toho důvodu dostal už v roce 1981 věhlasný antropolog profesor Emanuel Vlček zcela výjimečné povolení, prozkoumat kosti i s pomocí invazivních metod za účelem jednoznačného určení příslušnosti ostatků. Nikdy později už tak podrobný průzkum u světice umožněn nebyl. Proto například dosud nebyl Ludmile odebrán vzorek DNA, aby bylo jednou pro vždy potvrzeno, že se skutečně jedná o ostatky matky Vratislava I., a tedy i babičku svatého Václava.
Pravděpodobnost, že jedno z těl opravdu patří Ludmile, od začátku zvyšoval fakt, že s relikviemi světice bylo vždy nakládáno ohleduplně a o každé translaci byl vytvořen zápis. Přesto i u těchto zpětně relativně dobře vytrasovatelných ostatků existuje mezi menšinou historiků názor, že nejsou pravé a patří tedy někomu jinému.
Každopádně už profesor Vlček dokázal Ludmile přiřadit nejen lebku, ale i devět volných a dobře zachovalých předních zubů. Vytřídil také, pro dnešní rekonstrukci obličeje, klíčovou kostní část u kořene nosu, nadočnicové oblouky, očnice a části, ze kterých bylo možné složit horní a dolní čelist. Výsledky archeologického výzkumu hrobu svaté Ludmily ve Svatojiřské bazilice a analýzy od profesora Vlčka věrohodnost pozůstatků výrazně podporují.
Stovky fotografií pro 3D model obličeje
Experti z mezinárodního, česko-brazilského týmu složeného z expertů spolku Naše historie a 3D specialisty Cícera Moraese veškeré ostatky podrobně nasnímaly. U lebky, která je kryta textilií a celou řadou ozdob v relikviáři, musel fotograf Martin Frouz zvolit tak vysoké rozlišení fotografií, aby bylo možné při výpočtu budoucího 3D modelu lebky textil eliminovat. Vzhledem ke křehkosti pokladu totiž pochopitelně nebylo možné kosti od textilie při snímání fyzicky oddělit.
Virtuální lebku badatelé z jednotlivých zdigitalizovaných kosterních částí sestavili pomocí speciálně upraveného softwaru OrtoGonBlender od Cícera Moraese, který se běžně používá například v plastické chirurgii. Součástí procesu vytváření digitálního 3D modelu je takzvaná fotogrammetrie, kterou experti kolem Jiřího Šindeláře ze spolku Naše historie využili už mnohokrát, například i ve výše zmíněném případě obličejů bratrů Spytihněva a Vratislava, české královny Judity nebo svaté Zdislavy z Lemberka.
Fotogrammetrie je univerzální a zcela neinvazivní metoda pro rekonstrukci tvarů, měření rozměrů a určování polohy předmětů, které jsou zobrazeny na fotografiích. Princip zjednodušeně řečeno spočívá v tom, že se daný předmět (například část lebky) podrobně nafotí ze všech úhlů a ze všech pořízených snímků se následně vytvoří ve specializovaném softwaru virtuální 3D model.
Nejprve tedy bylo zapotřebí znovu anatomicky sestavit celou obličejovou část. Teprve potom začala samotná rekonstrukce obličeje. K té Cícero Moraes využil kombinaci dvou trojdimenzionálních metod. Metody anatomické a metody hloubky měkkých tkání. První využívá skutečnosti, že lebka poskytuje jednoznačné informace o úponech jednotlivých svalů. Metoda měkkých tkání je pak založena na znalosti tloušťky měkkých tkání na předem definovaných markrech (tedy na konkrétních místech na lebce).
Moraes zkoumal úponová místa na lebce a na základě jejich robustnosti vytvořil svalovou hmotu obličeje. Svalovou vrstvu pak pokryl podkožním tukem a kůží (opět podle metody měkkých tkání). Tak vznikl základní rekonstrukční model. Finální úpravu představovalo nanášení textur, vlasů, obočí apod. Právě tato poslední etapa rekonstrukce je však již z velké části uměleckým vkladem experta, protože z archeologického výzkumu ani z písemných pramenů žádné informace o barvě očí, barvě vlasů, délce vlasů, přesném odstínu pleti apod. nemáme. Bez analýzy DNA tak není možné tyto parametry přesně určit.
Výrazný předkus
Už z dochovaných předních zubů i ze sestaveného virtuálního modelu lebky je zřejmé, že Ludmila měla výrazný předkus horní čelisti, který tvořil nejvýraznější rys její tváře. Právě předkus by se dal označit takřka za rodový znak prvních Přemyslovců, protože jej zdědil i její syn Vratislav a je dobře patrný i na lebce jejího vnuka, svatého Václava. Je dokonce zvěčněn i na Ludmilině stříbrné a pozlacené hermě (bustě), kterou nechala vytvořit abatyše Kateřina z Lipotlic roku 1378.
Je otázkou, jak se tehdejší umělec, téměř 500 let od kněžniny smrti, o tomto výrazném prvku Ludmiliny tváře dozvěděl. Každopádně současná věda ústup dolní čelisti u Ludmily potvrdila a existence této vady tak dále zvyšuje pravděpodobnost, že vědci skutečně mají k dispozici ostatky svaté Ludmily. Dodejme ještě, že výrobu velmi drahé památky financoval král Václav IV. a právě na jeho rozkaz byla lebka Ludmily oddělena od ostatní kostry.
Předkus na lebce identifikoval v osmdesátých letech i profesor Vlček. Nemohl sice tehdy zrekonstruovat přesně její obličej, ale vytvořil kresebný profil obličejové části lebky. Je až neuvěřitelné, jak přesně se mu to bez pomoci moderních IT technologií podařilo. Cícero Moraes jeho profil virtuálně proložil s finálním 3D modelem a až na zanedbatelné nesrovnalosti vše odpovídá.
Potíže s váhou a bolesti hlavy
Díky již zmíněným analýzám profesora Vlčka měli badatelé k dispozici velmi kvalitní antropologický posudek, rentgenologické vyšetření a poměrně dobrou představu o zdravotním stavu kněžny. Podpůrným zdrojem informací byly také výsledky moderních analýz kosterních ostatků nejstarších Přemyslovců z Pražského hradu, tedy Ludmiliných příbuzných. I díky nim můžeme například odhadovat, že Ludmila mohla mít stejně jako její synové modré oči.
Podle antropologického šetření nebyla Ludmila žádná drobná stařenka. Měřila přibližně 168 centimetrů, což je dnes u žen v České republice průměrná výška. Podle písemných pramenů byla zavražděna, když jí bylo 61 let. Novodobý antropologický posudek potvrdil, že ostatky patří ženě ve věku 60+. Každopádně v desátém století byl člověk v tomto věku považován za skutečného starce. Ludmila však pravděpodobně i na svůj vysoký věk žila aktivním životem.
Na žádných kostech se k údivu vědců nenašly známky senilní atrofie, která by se u tak starého člověka v daném období dala předpokládat. Dokonce ani na žebrech, kde se velká část nemocí „podepíše“, a která vždy nejlépe svědčí o posledních letech života daného člověka, se nenašly žádné chorobné změny.
Podle kostí a na nich dochovaných svalových úponů měla robustní postavu. Rentgenové snímky, pořízené v osmdesátých letech minulého století během Vlčkova zkoumání, mimo jiné ukázaly na výrazné ztluštění čelní kosti. To spolu s dalšími ukazateli podle aktuální medicínské interpretace svědčí o tom, že Ludmila trpěla velkými výkyvy hmotnosti a s tím spojenými opakujícími se úpornými bolestmi hlavy. Endokranióza (jak se ztluštění čelní kosti nazývá) byla u světice opravdu mohutná.
Přestože Ludmila trpěla ve vysokém věku pokročilou artrózou velkých kloubů, na což ukazují nalezené výrůstky, neomezilo ji toto bolestivé onemocnění v hybnosti. Tu ji však částečně sebrala velmi rozsáhlá spondylóza páteře. Mezi jednotlivými obratli identifikovali vědci výrůstky, neklamné to znaky zánětů, které postupně mohou vést až ke zhroucení páteře.
Zuby, alespoň podle těch nalezených, měla Ludmila v pořádku. Jen na jediném byl drobný kaz. Mohutný zubní kámen byl v desátém století naprosto běžným jevem daným tehdejšími hygienickými návyky. Krevní skupinu měla A. Další podrobnosti o životě nejvýznamnější české světice, které se podařilo získat díky jedinečnému propojení antropologů, archeologů, lékařů, geodetů a 3D designérů, budou badatelé postupně uveřejňovat.
Budou následovat další čeští patroni
V rámci příprav nadcházejícího výročí 1050 let od založení biskupství pražského se experti ze Šindelářova týmu ve spolupráci právě s arcibiskupstvím a dalšími subjekty chystají vytvořit kompletní galerii českých patronů. Po nejstarší české světici, svaté Ludmile, tak přijde na řadu její vnuk svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Jan Nepomucký a další, u kterých se dochovaly ostatky, a je tedy možné zrekonstruovat jejich tvář.
Dodejme, že většina výše zmíněných projektů vznikala z iniciativy dr. Augustina Anderleho, velitele východočeské komendy sv. Zdislavy, Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského, který na jaře letošního roku podlehl dlouhé nemoci a výsledku posledního společného projektu se již nedočkal.
Video: Jak vznikala forenzní rekonstrukce tváře sv. Ludmily.
