Čtvrtek 21. srpen 1969. První výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa. Pár letních dnů, které národu vypálí bolestivý cejch. Lidé zaplní ulice měst, protestují proti okupaci i nastupující normalizaci. A umírají. Byly to dny, kdy vláda podrazila své občany. Definitivně. Dny, kdy Češi stříleli Čechy.

Potrestán za to nebyl nikdo. Odškodněn už vůbec ne. Komunistický režim střelbu do svých občanů zamaskoval propagandistickým kázáním o kontrarevoluci rozpoutané kriminálními živly.

Postřelení a mrtví byli už před 21. srpnem. Ve vyšetřovacích spisech - uložených v Archivu bezpečnostních složek - se zachovaly desítky výpovědí svědků. Některé z nich líčí první případ střelby do lidí.

Horní část Václavského náměstí v Praze, úterý 19. srpna 1969. Pár minut po 17. hodině. Na rohu Washingtonovy ulice, před někdejším Domem potravin, stojí policejní kordon. Brání davu lidí, kteří přicházejí od Vinohrad. Vedle podstavce sousoší stojí další muži v uniformách Sboru národní bezpečnosti a jejich vůz.

Byť je dav poměrně klidný, z reproduktoru na střeše auta zaznívají výzvy občanům, aby vyklidili prostor a rozešli se. Mezi rampou Národního muzea a sochou svatého Václava pendlují dva vojáci se samopaly, které mají přehozené přes předloktí, připravené ke střelbě.

Naproti Domu potravin, při vyústění Mezibranské ulice, začnou příslušníci pořádkové jednotky vytlačovat lidi z náměstí. Mlátí je obušky, použijí i vodní dělo.

To snad není možné, že by voják vystřelil do lidu

"Pojednou jsem uslyšel dutou ránu, ovšem nebyl to zvuk připomínající jasný výstřel, ale takový těžko charakterizovatelný dutý nepřirozený zvuk," vypoví do protokolu Josef Rada, svědek první střelby do lidí ze srpna 1969. Stál v tu chvíli kousek od Domu potravin.

"Instinktivně jsem se otočil na jednoho z těch dvou vojáků a spatřil před hlavní jeho samopalu obláček kouře. Byl jsem plně přesvědčen, že skutečně střelil. A řekl jsem manželce, že snad není možné, že by vystřelil do lidu, neboť to bylo pro mne nepochopitelné. Vzápětí nato jsem spatřil asi ve vzdálenosti dvou až tří metrů od nás ležet mladšího muže," doplnil při výslechu.

Těžce zraněným byl pětadvacetiletý Petr Puchmertl, fasádník národního podniku Průmstav Pardubice. S prostřelenou a zlomenou holenní kostí levé nohy ho odvezli pohotoví zaměstnanci dopravního podniku svou služební volhou na chirurgickou kliniku v nedaleké Londýnské ulici.

O tři dny později na stejné místo přivezou čtrnáctiletého Bohumila Siřínka s průstřelem břicha. Nejmladší oběť srpnových událostí tu 24. srpna v 5.45 hodin ráno vydechne naposledy.

Ihned po výstřelu se muž pomalu sesul k zemi

Že Petra Puchmertla postřelil někdo z uniformovaných jednotek, ukazují ještě další svědectví. Elektrikář Československých státních drah Petr Schneidr vypověděl: "Výzvy vozu Veřejné bezpečnosti, aby se občané rozešli, byly opakované. Po jedné z nich jsem uslyšel zvuk výstřelu. Neviděl jsem žádný záblesk, ale pokud jde o směr odkud zvuk přicházel, mohu říci s určitostí, že se ozval z prostoru kolem pomníku sv. Václava, kde bylo soustředěno několik příslušníků VB ve stejnokroji a voják základní služby ozbrojený samopalem, který měl pověšen na řemeni přes rameno, hlaveň směřovala dopředu," uvedl.

"Ihned po výstřelu jsem si všiml, že muž, který byl ode mne asi 4 metry, se pomalu sune k zemi. Viděl jsem krví znečištěné kalhoty v dolní části nohy. Domnívám se, že já i ostatní bychom si byli všimli, kdyby některý z příslušníků VB vytahoval svoji zbraň z pouzdra, že by dav rozhodně zaregistroval takový pohyb. Situace byla velice přehledná. Proto mou domněnkou je, že mohl pravděpodobně vystřelit onen voják," dodal Schneidr, který incident ohlásil i Kanceláři prezidenta republiky.

Že by se úřady snažily zjistit totožnost vojáka či že by ověřovaly použití armádní zbraně, neexistovalo. Hledání střelců - a v pěti případech i vrahů - je jen alibistickou hrou. Zprvu sice kriminálka vyšetřuje případy jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti ze strany ozbrojených složek, během několika dní se ale vyšetřování stočí na smyšlenku o tom, že střílel někdo z davu.

Přitom v dobových spisech o mnoha stovkách stran a desítkách výpovědí není jediné přímé svědectví civilistů popisující, že by kdokoliv vystřelil z davu. Komunistický režim ale o hledání viníků nestojí. Za pár týdnů je vše v tichosti uzavřeno.

Některé argumenty jsou vskutku až směšně alibistické. Jen kdyby za nimi nebyly zničené lidské osudy.

Tak třeba právě případ postřeleného Petra Puchmertla. "Šetřením, provedeným ministerstvem vnitra ČSR, bylo sice zjištěno, že výstřel zazněl od pomníku sv. Václava, kde se pohybovala skupina příslušníků SNB a nejméně jeden vojín ČSLA (…), ale žádní svědkové neviděli, kým a ze kterého místa bylo vystřeleno. V srpnových dnech roku 1969 byly v několika případech nezjištěnými civilisty použity střelné zbraně, v důsledku čehož došlo ke zranění občanů. Není proto vyloučeno, že zranění vašeho mandanta způsobil některý z výtržníků, i když ani v tomto směru nebyla zjištěna konkrétní fakta," napsali advokátovi zraněného Puchmertla z ministerstva vnitra, když mu zamítali vyplatit škodu na zdraví.

Útok na policejní auto u divadla

Ovocný trh, středa 20. srpna 1969. Pár minut před 21. hodinou. V ulici Na Příkopě se šikují příslušníci SNB. Obušky, dělobuchy, vodním dělem i obrněnými auty vytlačují demonstranty směrem k Prašné bráně a ke Stavovskému divadlu. I v okolních ulicích jsou davy rozčílených lidí. Spílají Gustavu Husákovi, sovětským okupantům i zasahujícím jednotkám. Protesty se dávno změnily v pouliční boj.

Stavovské divadlo objíždí vůz Veřejné bezpečnosti. Zatáčí k Havířské ulici, kde se málem srazí s nákladním autem robur. V tu chvíli na policejní vůz zaútočí několik mladíků. Posádka se souká ven a kvapně se ukrývá v chodbě nejbližšího domu. Při tom padnou výstřely.

"Viděl jsem, že kolem auta létají kameny. V tom jsem uslyšel od auta VB asi dva nebo tři výstřely. Kdo střílel, nevím, viděl jsem záblesky směřující k zemi. Celý dav lidí utíkal zpět. Uběhl jsem asi deset metrů, když jsem najednou ucítil tupý úder do pravé hýždě, sáhl jsem si tam rukou a na ní viděl krev," vypověděl dvaadvacetiletý řidič tramvaje Jaroslav Dutka. Do Nemocnice Na Františku ho odvezl řidič volkswagenu brouk.

Je jedním z postřelených v této části Prahy. Ještě tu noc se v nemocnici potká se zaměstnancem pošty Josefem Kerhartem, kterého kolem půl desáté večer při policejních manévrech v nedaleké Jungmannově ulici trefí do stehna. Oba dopadnou ještě dobře. Zanedlouho totiž do stejného špitálu přivezou dva mladíky, kteří jsou na tom hůř… Mnohem hůř.

Z auta vyšlehl plamen a vyšla dávka ze samopalu

Náměstí Republiky, středa 20. srpna 1969. Něco po 22. hodině. U Obecního domu je silná jednotka uniformovaných ozbrojenců. Jsou tu i obrněné transportéry. Proti nim stojí demonstranti. Pokřikují na sebe. Vzduchem létají kameny. Obušky kmitají. Série výbuchů a náměstí se halí do oblaku slzného plynu. Směrem od Bílé labuti přijíždí nákladní auto Lidových milicí. Muži v modrých uniformách sedí či klečí na korbě.

"Pojednou jsem zahlédl, jak zezadu z auta vyšlehl plamen a vyšla dávka ze samopalu, asi tak 3-4 výstřely přesně za sebou jdoucí. Ve stejném okamžiku jsem viděl, že dívka, která stála přede mnou na okraji chodníku, vykřikla, udělala asi dva kroky a upadla," vypoví třiadvacetiletý technik Karel Tomeček do protokolu.

Je přímým svědkem postřelení osmnáctileté Blanky Dočekalové. "Byla jsem střelena zezadu. Střela mi prošla nohou a zůstaly mi v noze pouze střepiny. Mám roztříštěnou kost," popíše později při výslechu dívka. Na chodníku po ní zůstane osm metrů dlouhá krvavá stopa. Dočekalová skončí na operačním sále s průstřelem pravého bérce, otevřenou mnohočetnou zlomeninou holenní kosti.

Měl velmi slabý tep, který zakrátko zcela ustal

Zhruba ve stejnou dobu, jen o ulici vedle - v Králodvorské, je situace mnohem dramatičtější. Po střelbě tu zůstanou na dlažbě v tratolišti krve ležet dva muži. Devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba s průstřelem hrudníku, střelnou ránou v srdci, plicích a jícnu. A osmnáctiletý zednický učeň František Kohout se střelnou ránou v hlavě a roztříštěným mozkem. S největší pravděpodobností je zasáhly právě střely komunistických Lidových milicí.

"Provedeným šetřením bylo zjištěno, že byli přijati dva postřelení mladíci, kteří byli do nemocnice převezeni z prostoru od Prašné brány. Jeden z mladíků již nejevil známky života, zatímco u druhého byl zjištěn ještě velmi slabý tep, který zakrátko zcela ustal," popíše chvíle v Nemocnici Na Františku těsně před půlnocí policejní výjezdovka.

Den na to - kousek od místa, kde byli zastřeleni - zasáhne projektil do hlavy železničního dělníka Juliuse Farkaše. Devětatřicetiletý Slovák tudy jen procházel. Když na Revoluční třídě zaslechl sérii výstřelů, utíkal pryč, ale nestačilo to, dostal zásah nad levé oko, kde se jádro střely zaseklo v kosti. S těžkým zraněním skončil nejprve v Nemocnici Na Františku, posléze na oční klinice na Karlově náměstí. Jádro střely, která Farkaše zranila, se dodnes dochovalo v archivním spisu (viz fotogalerie).

Ve stejný moment a de facto na stejném místě jako Farkaš byl postřelen i Milan Matějka. V nemocnici skončil s průstřelem nártu levé nohy.

Vražda školáka, který byl jen zvědavý

Tylovo náměstí, čtvrtek 21. srpna 1969. Pár minut po 21. hodině. Je již tma. A pouliční boje v Praze vrcholí. Asi deset tisíc demonstrantů pomocí barikád zastavuje na Vinohradech v okolí náměstí Míru, Londýnské ulice a Tylova náměstí postup policie. Té nepomohou ani obrněné transportéry. V okolí operují tanky i Lidové milice.

Rámus, práskání policejních slzných granátů, třesk rozbitého skla. A náhle i štěkavé salvy ze samopalu. Milicionáři - pěst dělnické třídy, horliví, nedostatečně vycvičení a vystresovaní, spustí palbu. Střely létají do davu. Lidé vyděšeně prchají. Čtrnáctiletý tramp Bohumil Siřínek, který před prázdninami vyšel základku, se chytá za břicho a kácí se k zemi. Průstřel žaludku, tlustého střeva a levé ledviny. Nemá šanci. Zbývá mu necelých šedesát hodin života.

V přilehlé Londýnské ulici je zasažen jen o rok starší Jiří Bláha. Projektil mu projde stehenním svalem nad levým kolenem. Na Tylově náměstí pak ten večer postřelí do nohy i dělníky Ladislava Hadrovského a Bedřicha Novotného. Průstřel svalu na levé noze si odnese i Pavel Vašíček.

Že střílely ozbrojené složky komunistického režimu? Oficiálně nikoliv. I v těchto případech úřady ukončí vyšetřování smyšlenkou, že jen nešikovně pálil někdo z davu.

Nalezené nábojnice a vražedné projektily v místech střelby patří k samopalu vz. 58 a pistoli vz. 50. "Uvedené druhy střeliva jsou používány ozbrojenými složkami VB, LM, ČSLA," napíše v odůvodnění vyšetřovatel. A v duchu "oficiální" rétoriky pokračuje: "Je však obecně známo, že řada služebních zbraní byla odcizena, pohřešuje se, nejsou tedy v používání jen u ozbrojených složek, ale lze tvrdit, že jsou v ilegálním držení mezi civilním obyvatelstvem a dále dovozeno: jsou v ilegálním držení kriminálních živlů. Za dané situace se nelze jednoznačně vyjádřit, kým tedy byly tyto zbraně použity a kdo tedy je původcem zranění jednotlivých osob."

Vrazi, vy jste ho zastřelili!

Nepokoje samozřejmě nebyly jen v hlavním městě. Brutální zákrok ozbrojených složek zažilo i Brno. Zde byl dokonce vyhlášen zákaz nočního vycházení. A i tady "manévry uniforem" stály dva lidské životy. Dalších minimálně osm lidí bylo postřeleno.

V brněnské Orlí ulici 21. srpna večer pálily pro výstrahu ze samopalů Lidové milice ze Šmeralových závodů. Stalo se to v okamžiku, kdy policisté v ulici před nimi rozháněli demonstranty obušky. Osmadvacetiletého Stanislava Valehracha - dřevomodeláře, který se jen vracel domů z práce - trefí střela zezadu do plic a srdce. "Vrazi, vy jste ho zastřelili!," zachoval se ve vyšetřovacích spisech zoufalý výkřik ženy, která se muži snažila pomoci. Marně.

Čerstvě plnoletou krejčovou Danuši Muzikářovou pak zasáhne o něco později na Moravském náměstí kulka z pistole zezadu do hlavy. Zemře na místě.

Sláva Dubčekovi! On nazítří podepíše pendrekový zákon

Proti Čechoslovákům, protestujícím rok od invaze proti okupaci, stát nasadil dnes těžko představitelnou sílu. Kromě příslušníků SNB a ministerstva vnitra bylo nasazeno 20 tisíc vojáků a 27 tisíc milicionářů. Poprvé od konce 2. světové války vyjely do ostré akce i tanky. Například na Vinohradech rozprášily demonstranty dva prapory tankového pluku Československé lidové armády.  Celkem jich jen v Praze zasahovalo 88.

Vyšetřovatelé evidovali v srpnu 1969 asi dvacítku postřelených. Přitom ti se v naprosté většině do potyček s ozbrojenými složkami vůbec nepouštěli, byli buď poklidnými demonstranty, nebo kolemjdoucími. Nicméně ve skutečnosti bylo postřelených víc. Pravděpodobně o dost víc. Zraněné ovšem lékaři raději nehlásili, aby je ochránili před šikanou komunistického režimu.

A perzekuce demonstrantů byla opravdu tvrdá. Umožnil to mimo jiné i "pendrekový zákon", který z pozice předsedy Federálního shromáždění podepsal Alexandr Dubček. Paradoxně muž, kterému demonstranti v srpnu 1969 provolávali v ulicích slávu.

Oběti střelby ze srpna 1969

• Vladimír Kruba
  (12. 7. 1950 - 20. 8. 1969 v Praze)
  střelen do srdce u Obecního domu
• František Kohout
  (7. 4. 1951 - 20. 8. 1969 v Praze)
  střelen do hlavy u Obecního domu
• Bohumil Siřínek
  (23. 4. 1955 - 24. 8. 1969 v Praze)
  střelen do břicha na Tylově náměstí
• Stanislav Valehrach
  (30. 4. 1941 - 21. 8. 1969 v Brně)
  střelen do srdce v Orlí ulici
• Danuše Muzikářová
  (13. 7. 1951 - 21. 8. 1969 v Brně)
  střelena do hlavy na Moravském náměstí