reklama
 
 

Sílu dezinformací přeceňujeme. Čtenář má stejné právo na pravdu i na lež, říká mediální expert Jirák

10. 2. 2018
Mediální expert z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity Jan Jirák je přesvědčen o tom, že neoblíbenost prezidenta Miloše Zemana u medií mu mohla v prezidentské volbě pomoci. "Je-li někdo terčem ustavičné kritiky, může se pasovat do role vyděděnce a vzbudit tak ve společnosti pocit solidarity s tím, do kterého se moc strefuje," dodává Jirák.

Aktuálně.cz: Dokážou média vyhrát volby?

Jan Jirák: Myslím si, že v tomto směru vůbec ne. Možná tradiční mainstreamová média přeceňujeme. Letošní prezidentská volba byla krásnou ukázkou jejich limitu.

Zeptám se tedy obráceně, mohou média prohrát volby? 

Za jistých okolností mohou směřování k prohře posílit. Situace, která nastala v roce 2013 i letos, ukázala na zajímavý trend. Velká česká média moc nefandila stávající hlavě státu a některá šla proti němu. To mohlo u části voličů vyvolat pocit, že jeden z kandidátů, prezident Zeman, je v roli psance, do kterého se mocní neustále strefují. A že se média do prezidenta strefovala poměrně okázale. To skutečně mohlo vyvolat pocit solidarity s "pronásledovaným".

Nebyla to spíš kontrola než strefování? Miloš Zeman je prezident a média mají za úkol kontrolovat politiky a jejich aktivity.

Tady jde spíše o nevyváženost. Co šlo, to bylo uchopeno výrazně negativně, zatímco velká část jeho dalších aktivit zůstala zastíněná důrazem na jeho excesy.

Média jako TV Barrandov nebo Parlamentní listy zase zvýhodňovala prezidenta Zemana tím, že k němu přistupovala nekriticky.

Kromě Barrandova a dalších několika málo marginálních publicistických a zpravodajských serverů bychom těžko hledali médium, které by výrazně zvýhodňovalo prezidenta Zemana. Je to svým způsobem škoda, protože si myslím, že by nestrannější, méně citově angažovaný přístup k osobě prezidenta spíše přispíval k uklidnění rozbouřených emocí. Je to čistě jen má spekulace, ale mluví-li zde někteří autoři otevřeně o rozdělené společnosti, tak myslím, že emocionální náboj té rozpolcenosti média svým chováním spíše přiživují.

Přístup pana Soukupa je nestandardní. Podívejme se na to ale trochu jinak. Ta vstřícnost má pouze jednu jedinou hodnotu - Jaromír Soukup tím upozorňuje sám na sebe. Na to, že on má jiný přístup k prezidentovi než moderátoři ostatních médií. Tam nic jiného nehraje roli. Navazuje tím na jednu obecnější otázku, a to zda ostatní média svou nevraživostí k osobě prezidenta republiky neoslabila roli prezidenta jako takovou.

Musíme si položit otázku, která je nepříjemná, ale nutná: jestli se náhodou Soukup nechová k prezidentovi jako k prezidentovi. Pak to totiž není otázka servility, ale úcty k prezidentskému úřadu.

A odpověď?

Umanuté okopávání prezidenta mi příliš neimponuje. Já si pořád totiž pamatuji, že jde o funkci, ne o člověka.

V průběhu prezidentské volby se objevila řada dezinformací, které měly jednoho z kandidátů diskvalifikovat ze hry. Mohly tyto "fake news" ovlivnit nerozhodnuté voliče a rozhodnout volby?

Ne. Tato podivná sdělení, která se šířila virtuálně, nacházela rezonanci u rozhodnutých voličů jako posílení jejich rozhodnutí. Větší význam neměla. Teď je v módě být součástí morální paniky, řešit fake news a zamýšlet se nad tím, co s námi udělají. Osobně si myslím, že nejrůznější formy pomlouvání, úmyslné uvádění nepravdivých informací byly v politických kampaních vždy přítomné.

Je podle vás síla těchto dezinformací přeceňovaná?

Ano. Hlavně je nám skrze obavy vsugerována představa, že v obecnější rovině jsou jakékoliv informace měřitelné z hlediska své pravdivosti. Celá řada informací samozřejmě je. Výsledky fotbalového utkání se dají ověřit, ale řada věcí, které mají charakter pomlouvačných zpráv, nepravdivých manipulačních zpráv, je v zásadě velmi obtížně ověřitelná.

A jsou-li ověřitelné, pak jako dezinformace selhávají. Obávám se, že morální panika okolo fake news nás zavleče do stavu, ve kterém bude postupně oslabovat princip svobody projevu.

Je ochrana svobody projevu také ochranou šíření lží?

Dlužno podotknout, že vždy se nějakým způsobem ona svoboda projevu omezovala, přinejmenším jako princip. Ale pokud vím, tak v demokratických poměrech nebývá zvykem ukládat povinnost, že každá informace musí být vždy pravdivá. To právo na nepravdu je součástí svobody projevu. Jinak se dostaneme do situace, která bude daleko bližší nedemokratickým poměrům.

Existence liberálnědemokratického systému je založená na různorodosti zdrojů. Barrandov, ať se mi to líbí, nebo ne, představoval určitou alternativu k většině ostatních médií a jako takový přispíval k diverzitě informací.

Veřejnoprávní média mají nejsilnější postavení ve své historii

Vy sám jste řekl, že média veřejné služby mají hlavní úkol, a to udržet společnost pohromadě. Jak toto poselství naplnit, když je legitimita těchto institucí pravidelně zpochybňována nejvyššími představiteli státu?

Pokud se objevují zpochybňující výroky u českých politiků, tak se objevují stále u těch samých jedinců. Prezident, ať se vyjadřuje jakkoliv, nemá možnost, jak veřejnoprávní média ovlivňovat. A pokud chce ovlivnit veřejnou debatu, tak ji ovlivní, ale nemyslím si, že by odradil ty diváky, kteří se na ČT dívají. Já rád veřejnoprávní média přirovnávám k Národnímu divadlu. Národní divadlo je instituce, do které člověk nemusí chodit, ale ví, že existuje. Média veřejné služby mají v tomto státě představovat něco, s čím se lidé mohou identifikovat. Bohužel musím upozornit na to, že samotná média veřejné služby tyto negativní výroky často přeceňují, aby je následně mohla využívat jako obranu před jakoukoliv kritikou.

Polský scénář, kdy vláda ovládne veřejnoprávní média, tedy zatím nehrozí?

Vůbec ne. Pokud jde o postavení těchto médií, tyto instituce jsou aktuálně v nejsilnějším postavení, v jakém kdy byly.

Situace v Českém rozhlase nám v minulých dnech ukázala, že ne vše funguje tak, jak má. Skupina novinářů v čele s Jankem Kroupou se dostala do konfliktu s generálním ředitelem René Zavoralem. Rozbuškou se stala série investigativních článků odkrývající nekalé praktiky okolo Agrofertu…

Určitě to je nešťastná situace, ale zdá se, že drobná třenice o tom, zdali se něco mělo objevit v reportáži, nebo nemělo, z ryze profesního hlediska přerostla do sporu, který, myslím, nechtěli ani stěžovatelé z Agrofertu. Nikdo s politicky rozvinutým uvažováním v tuto chvíli nestojí o to, aby se na něj ukazovalo, že manipuluje, ovlivňuje a tlačí na novináře. Nešťastnými reakcemi těch dvou stran a nešťastným nápadem řešit tento spor přes média vyeskalovalo něco, co vůbec vyeskalovat nemělo.

Argumentace generálního ředitele byla opřená o analýzu, kterou zpracoval Institut komunikačních studií a žurnalistiky UK. Novináři se zase bránili peticí, pod kterou uvedli, že si ředitel z analýzy vzal informace, které se mu hodily a které pak mohl obratně použít proti novinářům. Vy víte, jak ta analýza vznikala?

Tu analýzu zpracovávali mí kolegové. Já s ní nemám nic společného.

A může být vůbec investigativní reportáž z principu objektivní?

Žádná žurnalistika nemůže být ryze objektivní, to je nesmysl. Investigativní žurnalistika může být například objektivní ve smyslu věcné správnosti, ale jinak vždy investigace bude někomu příjemná a někomu nepříjemná. Když ve Spojených státech před sto lety začínala tato tradice investigativní žurnalistiky, tak politici označili novináře za kydače hnoje.

Na jaké úrovni je práce investigativních novinářů v Česku?

Zásadní problém vidím v tom, že jich je žalostně málo. Dobrá investigativní žurnalistika je poměrně drahá věc zahrnující pečlivý sběr a vyhodnocování informací, dat, hledání kontaktů. Tady bohužel převážila nedostatečně financovaná redakční práce, která vede spíše k tomu, že novinařina vzniká rychle.

autor: David Kohout | 10. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama