reklama
 
 

Šanci najít další lidické děti, které přežily vraždění nacistů, StB zazdila. Měla jiné priority

AKTUALIZOVÁNO 10. 6. 2018
Hledání dalších dětí, které před 76 lety přežily vyvraždění Lidic, je definitivně ukončeno. StB po nich podle zjištění historika Jiřího Plachého pátrala ještě desítky let po skončení druhé světové války, avšak svou nekompetentností úspěch předem zazdila. Tečku za bolestným šetřením učinil nyní teprve Plachý rozkrytím výsledků práce StB. V letech 1945 až 1947 se ze 105 dětí podařilo najít pouze 17. Dnes jich stále žije 11, včetně dvou tehdejších žen Jaroslavy Skleničkové a Miloslavy Kalibové.

Lidice/Praha - Pro středočeskou obec Lidice není bolestnější téma než osudy 88 dětí, z nichž většina (82) byla velmi pravděpodobně zavražděna 2. 7. 1942 výfukovými plyny automobilů v polském Chełmnu. Záznamy se ovšem nedochovaly.

"Často se bavíme o tom, zda z těch dětí přece jen někdo nepřežil. Zde v Lidicích je to stále silné téma," přiznává starostka Lidic Veronika Kellerová, sama vnučka lidické ženy. A připomíná, že mnohé lidické ženy měly po válce v nově postavených domech léta připraveny pokoje pro děti, které se už nikdy nevrátily.

Například Anna Nešporová se až do smrti nesmířila s tím, že její dcera Věnceslava, kterou porodila týden po vyhlazení Lidic (proto ji také nacisté ušetřili, avšak dítě jí odejmuli), se nevrátila, takže měla až do smrti pro dceru připravený pokoj. Anna Nešporová byla absolutně přesvědčena o tom, že její dcera někde žije. A smířila se nakonec i s tím, že ji - alespoň podle ní - vychovává někdo jiný. Pokaždé dodávala: "Já cítím, že to dítě je někde na živu."

Syn Anny Nešporové Antonín Nešpor rovněž věřil, "že jeho sestra Věnuška jistě někde možná žije".

"Čas od času nám někdo přinese svědectví o někom, kdo je prý zaručeně lidickým dítětem. Anebo se s ním někde setkal. Pořád to jsou ale pouhé dohady: například o tom, že snad Poláci některé z nich zachránili," dodává starostka Kellerová.

Výzkum Jiřího Plachého z Vojenského historického ústavu vítá zejména proto, že může zmírnit traumatizující úvahy přeživších či jejich potomků, že jejich blízcí žijí možná pod jinými jmény jako rodilí Němci či Poláci, ačkoliv se narodili v Lidicích.

Míra nekompetentnosti StB byla až zarážející

Dokument o pátrání komunistické Státní bezpečnosti po dalších lidických dětech objevil historik Plachý v archivech náhodou, když se zajímal o válečné zločince a kolaboranty ve službách StB.

"Patřil k nim dokonce i Max Rostock, velitel kladenské služebny Sicherheitsdienstu (SD, Bezpečnostní služby - pozn. red.), který se podílel na vyvraždění Lidic," vysvětluje Plachý. Téma ho zaujalo především proto, že v době, kdy StB hledala další lidické děti, žily desítky lidických žen (z koncentračního tábora se jich po válce vrátilo 143) či jiných svědků, kteří mohli k nalezení lidických dětí (pokud žily) účinně přispět.

Po mnohatýdenním pátrání v archivech dospěl nicméně historik Plachý k tristnímu závěru: "I kdyby tehdy existovala reálná šance dalších lidické děti skutečně najít - a já bych to úplně nevylučoval -, Státní bezpečnosti by se to s největší pravděpodobností nepodařilo. Míra nekompetentnosti lidí, kteří po lidických dětech pátrali, byla až zarážející."

Jinými slovy: pokud bylo vůbec ještě možné v letech 1967 až 1972 (zejména tehdy StB po lidických dětech pátrala) někoho najít, tak to tajná policie beznadějně zazdila. Hledala je totiž metodami, jakými je nikdy nalézt nemohla. Do specializovaného pátracího oddělení, kam měli být zařazováni lidé s širšími znalostmi a vzděláním, přicházeli podle Plachého lidé z operativních složek, kteří se až do té doby zabývali hospodskými udáními.

A nešlo jen o Lidice, ale třeba o mnoho dalších případů, které souvisely s válečnými zločiny či s hledáním archivů nacistických složek. StB se tak nikdy nepustila do hloubkové analýzy nacistických dokumentů, které měla k dispozici. Reagovala hlavně na nejrůznější oznámení a spoléhala se především na udání či hospodské drby. "Takže i čtyři podněty, s nimiž StB při hledání lidických dětí pracovala, jsou z kategorie ´jedna paní povídala´ - tudíž zjevně nevěrohodné," hodnotí Plachý.

S pomocí svých agentů v zahraničí tak StB například prověřovala identitu Adolfa Tezkeho, Johanna Tschapky, Eriky Bärové a Alexandra Langenhauna - s negativním výsledkem.

Osudy přeživších i zavražděných lidických dětí

  • Ze 105 se jich v prvních dvou poválečných letech našlo pouze 17. Dvě byly určeny k poněmčení ještě na Kladně (Hana Špotová a Václav Zelenka), dalších sedm (Marie Doležalová, Emilie Frejová, Václav Hanf, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková a Věra Vokatá) pak v Lodži. Většinou je adoptovaly německé rodiny.
  • Děti do jednoho roku, kterých bylo sedm, byly z Kladna poslány do Zemské porodnice a Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze a počátkem roku 1943 předány na německé oddělení dětského nalezince v Praze-Krči. Z nich přežilo šest (Pavel Horešovský, Veronika Hanfová, Josef Minařík, Jiří Müller, Libuše Müllerová a Jiří Pitín).
  • Sedm lidických žen bylo v době tragédie těhotných. Šest přivedlo na svět děti v tajné porodnici zřízené pražským Gestapem ve vile v Dykově ulici č. 20 na pražských Vinohradech. Následně byly odeslány do ženského koncentračního tábora Ravensbrück a novorozenci, kteří byli do matriky zapsáni pod německými jmény, putovali do Zemské porodnice. Čtyři z těchto dětí se nedožily jednoho roku. Pouze dvě (Věra Müllerová a Jaroslav Korecký) se dostaly do Krče, odkud si je před koncem války vzaly na vychování české rodiny.
  • Poslední porod proběhl přímo v Ravensbrücku a dítě bylo okamžitě zavražděno. Dvaaosmdesát lidických dětí bylo s největší pravděpodobností počátkem července 1942 zavražděno v Chełmnu. Existovaly sice dokumenty, které nařizovaly v jejich případě použít tzv. zvláštní zacházení (Sonderbehandlung), což byl nacistický eufemismus pro vraždu, chyběla však jistota. "Vyvstávala vcelku logická otázka: Opravdu se po válce našly všechny, které přežily?" končí svou studii pro odborné periodikum Paměť národa Jiří Plachý.

V únoru 1972 předložil přesto starší referent 1. oddělení II. odboru Správy vyšetřování StB kapitán František Svoboda nadřízeným udivující závěrečnou zprávu o šetření: "Od roku 1967 v průběhu šetření byly získány poznatky, že z pohřešovaných (lidických) dětí mají dvě žít ve Vídni, jedno v NSR a jedno v Praze. Vzhledem k tomu, že v současné době se jedná již o dospělé osoby, které žijí samostatně a mají své rodiny, nebylo by účelné, vzhledem k lidickým ženám, které své děti dosud postrádají, získané poznatky o pohřešovaných dětech šetřit do konce, nebo je uvádět na veřejnost."

Dezinformace měly pro StB větší význam než vypátrání dětí, které přežily

Jak si dnes vysvětlit cynickou manipulaci kapitána StB Svobody?

"StB nešlo o to, aby se našly další lidické děti či byly potrestány nacistické zločiny," vysvětluje Jiří Plachý. Její prioritou naopak byla destabilizace tehdejšího západního Německa. Proto také československé úřady (Komise pro vyšetřování válečných zločinců) dodávaly podle historika německých soudům vždy jen snůšku domněnek a propagandistických tezí, jimiž se německé soudy ani nemohly zabývat, takže je odkládaly. StB to očekávala a pokaždé okamžitě spustila propagandistickou kampaň o tom, že západní Německo chrání nacistické zločince, zatímco Československo je stíhá.

Že by se ještě dnes našlo další žijící lidické dítě považuje tudíž historik Plachý za téměř nemožné. S vysvětlením, že čím více času nás dělí od lidické tragédie, tím více se tato možnost snižuje.

"V archivech se může samozřejmě vždy objevit něco nového a překvapivého. Chybí například finální doklad z Chełmna, kde bylo 82 dětí otráveno výfukovými plyny, takže téma možného přežití některých z nich zůstane zřejmě navždy otevřeno. Hypotetická možnost, že najdeme další dítě tedy existuje. Avšak přesto jsem k tomu skeptický," říká Plachý. 

Pováleční čs. kriminalisté, jejichž kvalifikaci historici nezpochybňují, našli prý všechny koho jen mohli najít. Poválečné československé bezpečnostní složky byly podle expertů při pátrání po přeživších lidických dětech velmi důsledné.

Eduard Stehlík, přední expert na Lidice, se proto domnívá, že by bylo obrovskou náhodou, pokud by jim nějaké dítě uniklo. I když, jak rovněž on dodává: "Stále nevíme, jak to v Chełmnu (německy Kulmhof - pozn. red.) úplně přesně bylo. Pak bychom mohli ten případ definitivně uzavřít."

Historik Stehlík - stejně jako starostka Lidic Veronika Kellerová - říká, že otazníky kolem počtu přeživších lidických dětí tu budou už navždy. A zvláště v Lidicích. "Nicméně palčivost a bolest, které toto téma vyvolává, přece jen klesá s odchodem maminek dětí, které se ocitly ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu," míní historik.

Studie Jiřího Plachého je mimořádná podle Stehlíka ovšem i v jiném směru: potvrzuje, že Archiv bezpečnostních složek obsahuje pozoruhodné dokumenty z druhé světové války, které byly pro badatele dlouho nepřístupné.

"Leží tam doslova poklady, na něž se se stále naráží náhodně a komplikovaně. Například výpovědi bývalých příslušníků gestapa. I ony mohou vyjasnit kroky některých lidí proč se rozhodli jednat tak jak se rozhodli s vědomím, že nacisté - pokud by vyhráli válku - plánovali vyhubení českého národa. I tohle si přestáváme uvědomovat. Po Židech a Romech bychom totiž přišli na řadu my a nikoho by to nezajímalo. Jako kdybychom někdy přistupovali na Stalinovu filosofii, že smrt jednoho člověka je tragédie, zatímco smrt miliónů je pouhá statistika," svěřuje se s obavami historik Stehlík.

DVTV: HISTORIE NENÍ JEN SOUPIS DAT A UDÁLOSTÍ, ALE I KONKRÉTNÍ LIDÉ, ŘÍKÁ VÍT ŠISLER.

Historie není jen soupis dat a událostí, ale i konkrétní lidé, kteří tu dobu prožívali, upozorňuje hlavní designér hry Vít Šisler. | Video: Martin Veselovský |  16:59

autor: Jan Gazdík | 21. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama