Aktuálně.cz: Minulý týden se ve sněmovně projednávala výroční zpráva o činnosti vašeho úřadu. Václav Klaus mladší o vás při té příležitosti mluvil jako o levicové extremistce. A Tomio Okamura vás nařkl z toho, že prosazujete pouze práva menšin. Jak na to reagujete?
Anna Šabatová: Já jsem velmi spokojená s tím, jak jednání sněmovny dopadlo. Podařilo se přijmout usnesení, v němž poslanci požádali vládu, aby se zabývala mými podněty, a to z letošního i z loňského roku. Toto se podařilo naposledy v roce 2014.
Ta vyjádření jsou takový kolorit. Pan Okamura takto vystupuje každý rok. Letos poprvé na něj několik poslanců - a to z více stran - zareagovalo kriticky. To považuji za pozitivní.
Tomio Okamura se například bojí, že nemáte čas na "ochranu práv normálních pracujících heterosexuálních bělochů".
To je legrační. Kdybyste si otevřela naši výroční zprávu, tak na každé stránce vidíte, že se věnujeme všem skupinám. Každý bude jednou starý. Velmi mnoho lidí může být nemocných nebo může mít postižení. Polovinu společnosti tvoří ženy. Každý může mít konflikt se sousedem, který vznikne v důsledku nečinnosti stavebního úřadu. Každý může mít nějaký problém s finančním úřadem, s matričním úřadem, s vyřizováním příspěvku na péči… Téměř každý se může dostat do zařízení sociálních služeb nebo do léčebny dlouhodobě nemocných. A to všechno my děláme.
Jakými podněty by se dle přijatého poslaneckého usnesení vláda měla zabývat?
Například když se vám v zahraničí narodí dítě nebo tam uzavřete sňatek, stále pro vás platí povinnost obrátit se na zvláštní matriku, která sídlí v Brně. Pracuje s dlouhými časovými prodlevami a to komplikuje lidem život. Myslím si, že jde o relikt minulosti, kdy stát chtěl mít pod kontrolou všechny lidi s nějakým zahraničním prvkem. Ono to obtěžuje, například jsme narazili na případy, kdy matrika není schopna čerstvě narozenému dítěti vydat pas několik týdnů i měsíců.
Další věc je, že v oblasti sociálních služeb neexistuje možnost postihnout zanedbání péče, které vede k závažnému poškození zdraví nebo snížení důstojnosti či vůle klientů. Upozorňovali jsme na závažné proleženiny nebo na dlouhodobé omezování osobní svobody, třeba přikurtování. Policie to odložila, neviděla v tom trestný čin. Podle nás by bylo dobré zkonstruovat skutkovou podstatu přestupku, aby to bylo možno stíhat přestupkově.
Pak jsme upozornili na to, že v České republice se pořád vyžaduje sterilizace jako podmínka úřední změny pohlaví. Už teď existuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který říká, že by to podmínka být neměla. Většina evropských zemí to už nevyžaduje.
Když občas posloucháte takové výroky, jaké teď pronesl Okamura nebo Klaus mladší, muselo pro vás asi být velkým zadostiučiněním, že vám bylo uděleno nejvyšší francouzské vyznamenání, Řád čestné legie.
Měla jsem radost. Nevím, jestli zrovna ve vztahu k těm výrokům, ale potěšilo mě to.
Za co konkrétně jste vyznamenání dostala?
Za celoživotní úsilí o ochranu lidských práv a připravenost je znovu prosazovat. Může se zdát, že zatímco před Listopadem to byl problém, dnes už to rizika nepřináší. Ono to nepřináší stejná rizika, ale přináší to například to, že vás někteří napadají a urážejí. Což se dá samozřejmě zvládnout, ale není to nic příjemného.
To je tedy hlavní rozdíl v této oblasti, který vidíte mezi obdobím před revolucí a po ní?
Ochrana lidských práv v demokratických společnostech má trochu jiný charakter než před Listopadem, to určitě. Také se debata o lidských právech vyvíjí. Tehdy jsme se převážně zaměřovali na politické svobody, možnost cestovat, shromažďovat se, svobodně psát. To jsou základní lidské svobody, kterých je dnes možno opravdu využívat bez obav z represe.
Ale daleko širší je oblast sociálních a osobnostních práv, do kterých může být zasaženo například necitlivě poskytnutou sociální službou. Některé věci se dají dělat jinak, citlivěji a s větším respektem k osobnosti člověka.
Lidským právům se věnujete celý život. Kam jsme se jako společnost po revoluci posunuli a kde třeba v tomhle směru máme ještě rezervy, a to i ve srovnání se zahraničím?
Je to takový nekonečný cíl - nikdy nebudete mít ideální společnost a pořád je dobré mít citlivost a dívat se kolem sebe, jak se lidi mají, jestli nemůžeme něco zlepšit. Určitě můžu říct, že politické svobody jsou v podstatě naplňovány a je možné je realizovat. Myslím si, že pokud jde o sociální a osobnostní práva, pořád je možné hodně zlepšit.
Můžete být konkrétní?
Tak třeba kdybychom v České republice měli zákon o sociálním bydlení, bylo by to pro mnoho lidí řešením tíživé životní situace. Stejně tak kdybychom měli zákon o oddlužení. Ten už existuje, ale ukazuje se, že podmínky jsou nastaveny ještě pořád tvrdě. Teď se jedná o novelizaci tohoto zákona.
Ve sněmovně se nyní debatuje o tom, zda má manželství být pro všechny, tedy i pro homosexuální páry. Co si o tom myslíte?
Podporuji to. Když už i katolické Irsko se pro to rozhodlo v referendu, tak myslím, že i v České republice nastal čas na zrovnoprávnění. Bude to mít řadu pozitivních důsledků pro jednotlivé životy.
Vrátím se k bydlení. Města začínají v čím dál tím větší míře vyhlašovat bezdoplatkové zóny. K tomu dnes už bývalá ministryně Němcová navrhovala snížení dávek na bydlení a zpřísnění toho, kdo na ně má nárok. Co to podle vás může způsobit?
Velké množství lidí se může ocitnout v bezvýchodné situaci. Buď úplně na ulici, nebo v nějakých naprosto nedůstojných podmínkách. Obce tím chtějí nějak abstraktně zajistit veřejný pořádek, ale podle mého názoru tento zásah do základního práva na pomoc v hmotné nouzi, které zaručuje Listina, neobstojí v testu přiměřenosti. Může dojít i k lavinovému efektu, kdy to bude přijímat víc a víc měst. Zlikviduje to jeden nástroj pomoci lidem v hmotné nouzi, a tím je doplatek na bydlení. Vstoupila jsem kvůli tomu do řízení před Ústavním soudem, které vyvolala asi dvacítka senátorů.
A pokud jde o případné snižování dávek na bydlení?
Myslím, že to je naprosto slepá cesta v situaci, kdy neexistuje zákon o sociálním bydlení. Obec by měla mít určitou zásobu bytů, aby mohla ovlivňovat situaci, když na svém území bude mít lidi, kteří najednou nebudou mít kde bydlet.
Politici často říkají, že právě opatření, jako je přiškrcování dávek nebo bezdoplatkové zóny, jsou účinným nástrojem v boji proti byznysu s chudobou.
Není to pravda, je to nástroj boje s chudými. Velmi často tu situaci opravdu zaviní jednotliví vlastníci bytových jednotek, kteří nepřevádějí ty peníze. A to není v jednom městě, ale v několika - v Jirkově, Chomutově, Litvínově, Obrnicích…
A co se s tím dá dělat?
Mediálně se tu vytváří dojem, že za to můžou Romové. Ale nemůžou, ti tam bydlí. Nemůžou za to nájemníci, ale vlastníci. Obce by podle mě měly zpátky nakupovat majetek. Je to strašné, protože ho jednou prodaly, peníze "projedly", ale vzalo jim to možnost ovlivňovat poměry na svém území. Podle zákona mají odpovědnost starat se i o bytové potřeby svých občanů. Jedním z měst, která mají velké bytové fondy, je třeba Vídeň. A to je jedno z nejlepších měst k životu na světě.
Některé obce se netají tím, že určité lidi na svém území mít nechtějí. Argumentují tím, že jim ničí majetek a obtěžují ostatní občany. Dá se tohle nějak zlomit?
Podívejte se, za velkou část toho obce odpovídají tím, že vytvářejí ghetta. Když ty lidi nikdo jinde neubytuje, tak ubytovny jsou přeplněné. Provozovatelé se o ně nestarají, neinvestují do nich. Jenom inkasují ty peníze. Nedělá dobrotu, když je pohromadě tolik lidí, kteří mají nějaké sociální problémy.
Zákon o sociálním bydlení se přesunul z jednoho ministerstva na druhé a vzniká od znova. Zatím známe jen obrysy. Například se mluví o rozlišování zaviněné a nezaviněné bytové nouze. Jak se na to díváte?
Myslím, že by se mělo vycházet z potřeby, a ne z toho, jestli jde o zaviněnou, nebo nezaviněnou bytovou nouzi. Bydlení není žádný dárek navíc. To je základní potřeba. Když nemáte střechu nad hlavou, nemůžete dobře fungovat na trhu práce, nebudete se dobře starat o děti. Není žádný luxus mít základní bydlení. To je úplně iracionální úvaha a je potvrzené, že když lidi bydlení získají, tak se jejich život zlepší i v jiných ohledech.
Proč si lidé podle vás neuvědomují, že když větší část jejich spoluobčanů nebude mít kde bydlet, dopadne to na celou společnost, protože lidé z ubytoven nikam nezmizí? Příkladem teď mohou být dvě zrušené ubytovny v Ústí nad Labem.
Já tu mentalitu úplně nechápu. Setkala jsem se s tím mnohokrát během posledních 20 let. Některé obce se snaží určité lidi vyhnat ze svého území. Ti lidé jsou pak takoví vyhnanci, kteří bloudí, nikde nejsou dlouho. Pak už ani nemají k ničemu vztah, což není dobře. Dobré sousedské vztahy se budují delší dobu a chce to dobrou vůli z obou stran.
Třeba v Ústí nad Labem byty jsou, dokonce nejsou ani tak drahé. Pokud nejste Rom. Pokud jste, tak jsou byty pouze špatné a drahé. Ta situace je komplikovaná a diskriminace hraje významnou roli v jejím zhoršování.
Vnímáte to tak, že začíná opět silněji rezonovat téma nesnášenlivosti k Romům?
Ono to tu bylo vždycky. Diskriminace a nevraživost tu vždycky byly poměrně vysoké. Vyšší než v některých jiných zemích. Nevím přesně, proč to tak je.
Nyní tu ale opět máme poměrně vysoce postavené politiky, kteří s touto kartou hrají.
Ano, samozřejmě se to zhoršuje, když se najdou političtí představitelé, kteří podněcují nenávist. A není proti nim dostatečná protiváha. Potom to ovlivňuje celou společnost.
Jak se s tím dá bojovat?
Jen osobním nasazením. Odvaha je potřeba zejména v politické sféře. Projevit ji může každý, ale u politiků je velmi důležité, aby se tomu uměli postavit, mají mnohem větší odpovědnost než obyčejní lidé.
Vidíte tu teď někoho takového?
Já nebudu známkovat.
Máme novou vládu. Opřená je o komunisty. Jak se na to díváte?
Já si dovolím neodpovědět. Toto je čistě politická otázka, která nijak nesouvisí s výkonem mého mandátu. Ombudsman by se k politickým otázkám neměl vyjadřovat.
