Keflavík, Island (od našeho zpravodaje) - Nestává se často, aby se český pilot stíhačky musel před každým vzletem soukat do neoprenu. Tady na Islandu to ale tak je.
Pětice stíhaček JAS-39 Gripen ze základny v Čáslavi střežila šest týdnů zdejší vzdušný prostor. "Pokud bych se už musel nad Atlantikem katapultovat, tak bych v tomto počasí (kolem 10 °C - pozn. red.) bez neoprenu v oceánu kvůli chladu dlouho nepřežil. Neopren tu dobu podstatně prodlužuje," vysvětluje reportérům Aktuálně.cz v místnosti plné kombinéz, přetlakových oděvů, leteckých přileb a testovacích přístrojů stíhač Martin Špaček.
Oblast, kterou Češi šest týdnů hlídali, patří klimaticky k nejobtížnějším a nejproměnlivějším částem světa. Běžnou součástí každodenní předletové přípravy pilotů je tedy i sopečná aktivita (na Islandu je 30 aktivních sopek, z toho jich 13 vybuchlo v nedávné historii), teplota Atlantiku a výška jeho vln.
Piloti se tak kvůli neoprenovým oblekům a spoustě součástek pro případ nouze v nožních či ručních kapsách podobají spíš potápěčům než letcům.
Záchranný člun je tady - vedle kontejneru pro přežití - nezbytnou součástí vystřelovací sedačky čáslavského gripenu.
Náš dopravní airbus klesá na přistání v Keflavíku, když se v jeho těsné blízkosti objevuje dvojice gripenů. A drží se ho i v hustých oblacích.
V civilním leteckém provozu jde o hrubé porušení všech myslitelných zásad bezpečnosti. V tomto případě však stíhači využívají šance - a kromě uvítání českého airbusu si procvičují přiblížení k dopravnímu stroji. Na vzdálenost pouhých pěti metrů...
I to je prý někdy třeba, když je dopravní stroj v nouzi, jeho rádio mlčí a s jeho pilotem je nutné navázat vizuální kontakt. "Dobře víme, co děláme. Na nějaké machrování není při podobných manévrech místo, takže jste mohl být bez obav," uklidňuje nás po přistání jeden z pilotů Ervín Ehm.
Černá éra letectva? Už jen vzpomínky
Právě "machrování" a neodůvodněné sebevědomí pilotů stálo za leteckými katastrofami, které pověst čáslavských pilotů notně pošramotily. Psala se devadesátá léta minulého století, když dvě čáslavské stíhačky MiG-21 spadly po srážce na budějovické sídliště Vltava.
Dvojice migů to pak krátce nato "nabrala" přímo do muničního skladu. Další dva čáslavští stíhači se následně při nácviku vzdušného boje srazili nedaleko mateřské základny. České letectvo tehdy prožívalo nejčernější období své historie - v míru mělo větší ztráty než ve válce.
Temné časy jsou ale dávno ty tam. Teď jsou čáslavští letci vnímáni kolegy se zakládajících států NATO jako rovnocenní partneři.
Ochranu Islandu přebírali před necelými dvěma měsíci od Kanaďanů a nyní ji předávají Dánům. Příští rok pak Island - země nemá armádu a čáslavští tu využívají někdejší základnu US Air Force - čeká Čechy znovu. I když je tu zdánlivý klid, ruské strategické letectvo se nikdy nezřeklo pokusů testovat kvalitu ostrahy vzdušného prostoru ostrovního státu.
Rusové vědí, kdo stojí proti nim
"Situace v severním Atlantiku je pořád stejná. Ať už jde o podmínky, aktivity ruského dálkového letectva, či před nás postavené úkoly. A ruští letci? Ti vždy dobře vědí, koho mají v této části Atlantiku proti sobě," říká velitel českého kontingentu na Islandu Martin Nezbeda.
Černé období českého letectva nechtějí čáslavští příliš komentovat. Pouze připomínají, že škrty v obranném rozpočtu tehdy vedly k minimálnímu tréninku pilotů, takže ročně létali sotva padesát "sebevražedných" hodin.
"Měli to hodně složité. Ne za všemi nehodami či katastrofami stálo frajerství, které zmiňujete," oponuje Ervín Ehm.
Neochota tehdejších vlád investovat do armády přivedla letectvo před několika lety až na pokraj kolapsu. Vyvrcholil peticí, v níž většina pilotů vyslovila nedůvěru generálnímu štábu.
"Krok, který jsme od neblahých devadesátých let udělali, je obrovský," tvrdí Martin Nezbeda. "Ani sovětská stíhačka MiG-21 (Nezbeda na ní létal - pozn. red.) se nedá ani náhodou srovnávat s gripenem. Úkoly, které jsme s migy plnili, byly už za hranicí schopností sovětských letounů," říká.
"Dnes piloti létají kolem stovky hodin ročně. I když bych si přál, aby se to zvedlo ještě o padesátku," konstatuje.
Blesková akce
Tahle islandská mise je atypická i tím, že nebyla v plánu. Kanadských stíhaček, které Island před dvěma měsíci střežily, bylo třeba při úderech proti islamistům. Velení NATO proto Prahu požádalo, zda by Češi nemohli za Kanaďany zaskočit.
Bylo však třeba rychle domluvit se švédským výrobcem gripenů náhradní díly a nasmlouvat s Američany leteckou přepravu desítek tun materiálu.
"Zvládlo se to, ale nemusím ty nervy zažít v dohledné době znovu," konstatuje jeden z čáslavských logistiků.
"Tentokrát to bylo opravdu hodně narychlo, abychom stihli vystřídat předčasně odlétající Kanaďany. A spojenci tuhle naši schopnost rychlé reakce ocenili," přitakává plukovník Nezbeda - jeden z osmi pilotů českých gripenů na Islandu.
Obtížných šest týdnů ale mají za sebou i čáslavští piloti, kteří zůstali doma. Museli zvládnout úkoly ostrahy českého vzdušného prostoru i za své nepřítomné kolegy.
