Podle Putina chce Západ vládnout Rusku kvůli zdrojům. Nepočítá, že si je může koupit

Vojtěch Scheinost jkr Vojtěch Scheinost, jkr
23. 5. 2022 5:30
Ruská propaganda stojí na přesvědčení o vlastní velikosti, pracuje ale také s pocitem obklíčené pevnosti a strachem ze Západu. V Evropě nás nemají rádi, mají nás za barbary, to jsem slyšel mnohokrát, líčí historik a rusista Marek Příhoda. „V Rusku jsem měl dva nepříjemné dojmy. První byl u řady lidí pocit ublíženosti a naštvanosti na Západ. Druhý byl komplex méněcennosti,“ říká v rozhovoru.
Zdroj: Shutterstock, Aktuálně.cz

Putinova propaganda

S invazí na Ukrajinu většina Rusů souhlasí, alespoň podle tamních médií, která ji vykreslují jako nutný krok. Proč je propaganda tak úspěšná?

Vladimir Putin se médiím věnuje od chvíle, kdy se stal v roce 2000 poprvé prezidentem. Postupně podřídil státní kontrole hlavní kanály, především televize, internet teprve začínal. Právě tažení proti médiím charakterizuje první etapu jeho vlády, kdy ještě nedocházelo k masovým represím. Do té doby patřila média oligarchům, jako byli Vladimir Gusinskij a Boris Berezovskij. Proti nim režim vyrazil, jejich kanály převzal a na televizích od té doby nešetří.

Propagandu dělá chytře. Na rozdíl od té sovětské ji nestaví na jediné správné ideologii, vytváří naopak dojem, že žádná pravda není. Propaganda všechno zpochybňuje. Nenutí stát lidi v jednom šiku, soustředí se na znevažování odlišných názorů a Západ karikuje.

Foto: Jakub Plíhal

Marek Příhoda (46)

Rusista, historik a vysokoškolský pedagog je zástupcem ředitele Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 2011 až 2017 ústav vedl. Zároveň je na fakultě ředitelem Akademického centra Borise Němcova pro výzkum Ruska.

Specializuje se na dějiny a písemnictví východní a jihovýchodní Evropy, zvláště na období středověku a raného novověku. Je odborníkem na vývoj ruské mentality a její kořeny v Moskevské Rusi.

Narodil se ve Vlašimi, vystudoval politologii, rusistiku a historii na Filozofické fakultě UK.

To je klíč, na který slyší obyčejní Rusové?

Při cestách do Ruska jsem téměř nenarazil na to, že by někdo z místních vyprávěl, jak rád tam žije. Převažovaly stížnosti. Na druhé straně ale Rusové vidí Západ, kde jsou sice vyšší platy a životní úroveň, zároveň ale podle nich hluboké vnitřní problémy, rozklad za vnějším pozlátkem. Rusko není ideální, ale je to náš svět, kde jsme si jisti. Když začínala pandemie koronaviru, jeden z vrchních propagandistů Dmitrij Kiseljov říkal, že proti Evropě tonoucí v nákaze je Rusko bezpečný přístav. To je klíčový termín. Západ má problémy, ale my jsme bezpečný přístav.

Propaganda jde ale ještě dál. Na Západě, v Evropě, se rozmáhá rusofobie, nemají nás rádi, tvrdí. Mají nás za barbary. To jsem v Rusku slyšel mnohokrát. Zdůrazňují se a zveličují domnělé věci. Hlavně obraz nepřátelského Západu.

Opravdu se současná situace zásadně liší od sovětské ideologie a vlády prezidenta Borise Jelcina v 90. letech?

Přirovnal bych to k pozdnímu komunistickému režimu v Československu. Spousta lidí mu už nevěřila, nepřijímala proto propagandu ani ideologii. Tady je to chytřejší, není tu ideologie, místo ní nastoupilo zpochybňování. V základech našeho evropského myšlení je, že ke svobodě je potřeba kvalitní společenská diskuse. Státem kontrolované kanály jdou proti tomu.

Za Borise Jelcina, v médiích kontrolovaných oligarchy, se také nedalo mluvit o úplné otevřenosti, protože oligarchové sledovali své cíle. Nebyli ale jedna parta, jejich zájmy se křížily a z toho plynula možnost diskuse. S Putinem to padlo.

Do parlamentních a prezidentských voleb v letech 2011 a 2012 se mnoho vzdělanějších a mladších lidí přesunulo od televize k internetu. Proto teď vidíme úder proti online médiím, které režim původně podcenil. Mají velký vliv, i když třeba nejsou úplně opoziční.

Imperiální světonázor

Často se mluví o tom, že Rusko není stát, ale impérium. Co to pro jeho mentalitu znamená?

V užším slova smyslu se za impérium označují dva typy státních útvarů. V prvním vládne imperátor, klasický model je starověká římská říše. Ve druhém mateřská země připojuje kulturně, historicky i etnicky odlišná teritoria. Příkladem je francouzská a britská říše, mateřská země s koloniemi na jiných kontinentech. Rusko bylo impériem v prvním významu od roku 1721 do roku 1917, od Petra Velikého do pádu carského režimu.

Když mluvíme o Rusku a Sovětském svazu jako o impériu, narážíme především na silnou moc v centru ovládající prostor složený z odlišných zemí. Na expanzivní a agresivní politiku. Na to, že je Rusko nebezpečné pro své sousedy. Navíc tu nejsou jasné hranice mateřské země, na rozdíl od Velké Británie a Francie.

Regiony, které Moskva během expanze připojila, především Sibiř, jsou dnes klíčovými zdroji surovin. Připustit jejich odtržení je v ruské představě nemožné i kvůli obavě z dominové reakce. Kde se to zastaví, když není jasné, kde je náš národní prostor?

Imperiální ruský světonázor tedy vzniká až v 18. století? Nejde o dědictví středověku?

Středověká Moskevská Rus se od ruského impéria zásadně liší. Politické myšlení v ní nevytvořilo ideu o národním státu jako v západní Evropě. Postavené bylo na identitě náboženské, šlo o pravoslaví, o pravou víru. O uspořádání světských věcí se moc nepřemýšlelo.

Po Petrovi Velikém se ale zformovala nová idea. Už nešlo o jednotu víry, ale o impérium složené z různých národů, náboženství a kultur. Myšlení pozdní Moskevské Rusi mělo problém s přijetím území, která nemají nic společného s pravoslavím. Když jsme spojeni jednou vírou, jak můžeme například integrovat území bývalých tatarských chanátů, muslimskou Kazaň a Astrachaň?

Co se tedy v roce 1721 změnilo?

Vítězstvím tehdy skončila dvě dekády trvající válka se Švédskem. Přirovnal bych to k Římu a jeho vítězství nad Kartágem. Rusko poráží jednu z nejsilnějších evropských zemí, soupeře, který z jeho pohledu brání dalšímu rozvoji. Tehdejší tvůrce státní ideje Feofan Prokopovič - mimochodem, původem Ukrajinec - chápe vítězství jako potvrzení petrovských reforem, jako počátek nové etapy.

Formuluje se teze, že Rusko potřebuje silnou panovnickou moc. Kvůli tomu, jak různorodé má obyvatelstvo a jaké má sousedy. Připomíná se, že pokaždé, když začalo experimentovat s jinými formami moci, s aristokracií nebo s demokracií, dopadlo to vnitřním chaosem a útokem ze zahraničí. To je představa mnoha lidí i dnes - Rusko potřebuje silnou centrální moc, zosobněnou prezidentem Putinem.

Mají pravdu ti, kdo mluví o předurčení Ruska k imperiálnímu samoděržaví?

Nesouhlasím s tím, že se v dávné historii rozhodlo o předurčení a teď jsme otroci tehdejšího dějinného momentu. Často se zmiňuje středověká idea Moskvy jako třetího Říma. Když ale jdeme k pramenům, vidíme, že tato myšlenka má jen málo společného s politickou ideou. Je to idea očekávání konce světa ve středověkém kontextu.

Pravoslaví, islám i buddhismus

Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 hlavní ruská náboženství posilují. Největší z nich, ruská pravoslavná církev, má podporu státu, peníze, nové kostely i věřící. Zákon z roku 1997 označil pravoslaví spolu s islámem, judaismem a buddhismem za čtyři tradiční náboženství v zemi.

K pravoslaví se hlásí 90 milionů obyvatel Ruska, v 9. století ho do Kyjevské Rusi přinesli řečtí misionáři z Byzance. Podobně jako Cyril a Metoděj na Velkou Moravu. Ve středověku hrálo roli svorníku ruské říše, komunistický Sovětský svaz ale víru potlačoval. Po jeho pádu došlo k novému růstu.

Náboženství v Rusku
(podle průzkumu z roku 2021)

Zdroj: VCIOM

Muslimové jsou druhou nejpočetnější skupinou a z veřejných peněz staví mešity od Čečenska po Tatarstán. Kořeny islámu na území Ruska sahají až do 8. století.

Židovská populace v Rusku výrazně klesla kvůli druhé světové válce a poválečné emigraci. Z půl milionu Židů v zemi dnes většina židovské náboženství nevyznává. Buddhisté žijí hlavně na jihu Sibiře, hlásí se především k tibetské verzi víry.

Ostatní hlavní křesťanské denominace, jako je římskokatolická církev, mohou v zemi působit také. Přestože se Vatikán v minulosti s představiteli ruského pravoslaví střetl kvůli vlastnictví církevního majetku zabaveného během bolševické revoluce.

Je to podobné jako s českým husitstvím. To se také později označovalo za sociální hnutí a třídní boj - s opomenutím dobového kontextu. Moskva jako třetí Řím je myšlenka duchovní mise, nikoli impéria. Klíčový text, který ji poprvé formuluje, optimismus nevyvolává. Není tam nic o tom, že Rusko má být veliké a vládnout světu. To je až pozdější interpretace.

Role tatarské nadvlády

Nakolik se na dnešním Rusku podepsala středověká tatarská nadvláda?

Když sleduji ukrajinské zpravodajství, vidím, jak přirovnává Rusko k tatarské hordě, aby ho dehonestovalo. Jenže tatarská nadvláda v Rusku začala ve 13. století a skončila v roce 1480, což je doba Jagellonců v Čechách. Co dnes víme o Jagelloncích v Čechách? Jak ovlivňují naše dnešní myšlení?

Je to podobné, jako bychom na některé státy nahlíželi skrz to, že byly součástí Osmanské říše. Maďarsko do konce 17. století, Bulharsko získalo autonomii až koncem 19. století. Nadvláda Osmanů tam trvala 500 let. Ta země ale prodělala vývoj, stejně jako Rusko. Nevím, proč se v případě Ruska s takovou oblibou sahá ke kořenům v dávné minulosti.

Ano, mělo to následky, ale ruská kultura navázala na předchozí kyjevskou dobu a hlásila se k Evropě skrze křesťanství. Moskevská Rus sáhla do Evropy, přišla s ideou, že ruští panovníci jsou potomky římských císařů. Kdyby na ruskou společnost tolik zapůsobila tatarská nadvláda, neměla by kulturu v té podobě, jakou známe. Nic asijského v ní není.

Nezačíná ale právě v tatarské době pocit ohrožení, který Rusové mají?

Ano, ale postupně se mění. Jde o myšlenku zvláštní mise Ruska, které se okolní svět protiví. V případě Moskevské Rusi to byla představa carství, které hájí pravou víru a je v neustálé konfrontaci s jejími nepřáteli. V případě Sovětského svazu budování komunistické společnosti, která má nepřátele v kapitalistických zemích.

Dnešní situaci bych přirovnal k obklíčené pevnosti. Už tu není velká idea, kterou Rusko nese celému světu. Obrana pravé víry i komunistická idea takový rozměr měly. Jak vypadá státní znak Sovětského svazu? V centru je zeměkoule, symbol bez hranic, nad ní srp a kladivo, tedy globální mise. Dnešní propaganda pracuje s obavami a předsudky. Rusko vede elita, jejíž pohled je dědictvím studené války, s představou o konfrontaci velkých hráčů.

Jde tedy o dědictví sovětské doby?

Ani to se nedá říct. Z ruského pohledu je to tak, že máme nepřátele, proti kterým je potřeba se bránit. Táhne se to celá staletí. Zároveň je tu představa o rozděleném světě dvou soupeřících táborů. A je tu i dědictví 90. let, kdy měli Rusové představu, že Západu jde o ruské suroviny a zdroje. Představa, že nás Západ chce zabrat a zničit.

Obrana útočnými válkami

A tak se Rusko brání. Třeba pomocí útočných válek, jako nyní na Ukrajině.

V Rusku se pravidelně a v různých podobách objevuje teze, že se celá historie vlastní zahraniční politiky dá vykládat jako obrana před nepřáteli. Jenže, pokud jsme se jen bránili, jak je možné, že se na mapě objevilo největší impérium světa? Války, které Rusko zahájilo, bere jako preventivní obranu svých zájmů. Stejně jako dnes, kdy útok není útokem, ale speciální vojenskou operací, která znamená obranu.

Vypíchl bych dva symboly minulosti. Za prvé smutu, hlubokou krizi, období zmatků a samozvanců z počátku 17. století. Dnes se její konec slaví jako státní svátek 4. listopadu, Den národní jednoty. Připomíná události z roku 1612, kdy Rusové vyhnali z Moskvy polské okupanty. Je to symbol vítězství celé země v boji proti nepřátelům. Těžko ale říct, kolik Rusů by správně odpovědělo, co se vlastně 4. listopadu stalo.

Druhý symbol je Velká vlastenecká válka, jak Rusové označují druhou světovou válku. Je vítězstvím nad agresorem a je tam i ta mise - spasení světa. Když bylo v roce 2005 kulaté výročí jejího konce, na tribuně v Moskvě stáli společně s Putinem světoví státníci. Putin řekl, že nemáme dělit vítězství na naše a vaše, že je společné. Dnes se ale účast západních států pomíjí. Den vítězství je pro Rusko integrující prvek.

Za druhé světové války se Rusko nacistickému Německu bránilo, jenže na Ukrajinu teď útočí.

Putinův režim byl schopný přesvědčit veřejnost, že Ukrajina plánovala napadnout Rusko. Pokud bychom nezakročili, budou bombardovat naše města. Chystali proti nám chemické a biologické zbraně. Představitelé Ruska přitom nejsou konzistentní v tom, proč válka začala. Jednou je to obrana Donbasu, odplata za údajný ukrajinský teror. Nebo je to obrana ruských zájmů, toho, aby Rusko bylo silné.

V takovém případě už protivníkem není Ukrajina, ale Západ.

Protivníkem jsou Spojené státy. Kdybychom se podívali do hlavy prezidenta Putina, což je velká výzva, uvidíme, že chápe svět v kontextu tří mocenských center - Číny, Spojených států a Ruska. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry je dnes Rusko globální velmocí a nakolik je možné, aby se k této roli vrátilo. Ale takhle uvažuje Putin.

Na Ukrajině vidí ruku Washingtonu, která chce oslabit Rusko. Nevidí tam přirozené procesy a přání ukrajinského národa, který ani za národ nepovažuje. Vidí pikle Američanů. Stejným způsobem nahlíží i na západní Evropu. Vidí v ní satelity podřízené Spojeným státům.

Od Rurika po Putina: historie Ruska v datech

862
Foto: Wikipedie / volné dílo

Legendární zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie Rurik se stává vládcem Novgorodu.

882

Kníže Oleg přesouvá hlavní město z Novgorodu do Kyjeva, vzniká Kyjevská Rus.

980
Foto: Wikipedie / volné dílo / Viktor Vasněcov

Kníže Vladimír se stává kyjevským velkoknížetem, později nařizuje konverzi země k pravoslavnému křesťanství.

1237

Začíná mongolsko-tatarská invaze do Ruska.

1380

Bitva na Kulikovském poli, mongolsko-tatarská vojska utrpěla porážku od ruských vojsk. Tatarská moc začala slábnout.

1480

Ivan III., „veliký kníže vší Rusi“, přestává platit Tatarům daň. Je to konec vazalství vůči Zlaté hordě.

1547
Foto: Wikipedie / volné dílo

Ivan IV. Hrozný je korunován na cara, velkoknížectví se mění na carství.

1613

Michail Romanov je po vymření dynastie Rurikovců vybrán za nového cara, nastupuje rod Romanovců.

1670

Zemí otřásá kozácká rebelie vedená Stěnkou Razinem.

1689

Něrčinská smlouva mezi Ruskem a Čínou upravila otázku hranic a obchodu.

1696
Foto: Wikipedie / volné dílo

Petr Veliký se stává imperátorem, samovládcem. Za jeho vlády se Rusko modernizuje a mění v impérium a velmoc.

1762

Kateřina II. Veliká se převratem dostává k moci, období její vlády je považováno za „zlatý věk Ruska“.

1783

Krym, do té doby ovládaný tatarským Krymským chanátem, je připojen k ruskému impériu.

1812

Francouzský císař Napoleon zaútočil na Rusko. Vojenské tažení skončilo zničením francouzské armády.

1853–1856

Krymská válka, konflikt mezi carským Ruskem a Osmanskou říší skončil porážkou Ruska.

1861
Foto: Magistrát hlavního města Prahy

Car Alexandr II. ruší v zemi nevolnictví.

1881

Atentátníci zlikvidovali Alexandra II. bombovým útokem.

1905

Říší otřásá neúspěšná rusko-japonská válka a první ruská revoluce.

1917
Foto: ČTK

Únorová revoluce smete carský režim, vzniká republika. V říjnu přebírají dalším převratem moc bolševici.

1922

Vzniká Sovětský svaz, poté, co bolševici zvítězili v občanské válce. Svaz tvoří čtyři republiky – Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Zakavkazí.

1939–1940

Sovětský svaz bez vyhlášení války napadl Finsko. To se ale ubránilo a přes územní ztráty udrželo samostatnost.

1941–1945
Foto: ČTK

Velká vlastenecká válka. Konflikt mezi Sovětským svazem a Německem označují Rusové právě tímto názvem, termín druhá světová válka nepoužívají.

1953

Umírá Josif Stalin, sovětský diktátor.

1956

Vojska Sovětského svazu potlačují protikomunistické povstání v Maďarsku.

1968
Foto: ČTK

Vojenská intervence do Československa ukončila období pražského jara, částečné liberalizace komunistického režimu v Československu.

1979

Sovětská vojska vtrhla do Afghánistánu. Desetiletý konflikt vedl ke statisícům obětí a skončil stažením Sovětů.

1985

Michail Gorbačov je zvolen generálním tajemníkem komunistické strany. Snaží se o systémové změny v Sovětském svazu.

1991
Foto: ČTK

Rozpadá se Sovětský svaz.

1994–1996

První čečenská válka. Čečensko zůstalo po konfliktu separatistickou oblastí a v zemi zavládl chaos.

1999–2000

Druhá čečenská válka. Rusko po obléhání dobylo hlavní město Groznyj a jmenovalo v Čečensku promoskevskou vládu.

2000

Vladimir Putin je poprvé zvolen prezidentem.

2014
Foto: Reuters

Anexe Krymu maskovaná jako povstání domobrany. Vznikají také separatistické oblasti na východě Ukrajiny za podpory ruské armády.

2022

Vpád ruských vojsk na Ukrajinu označuje Moskva za zvláštní vojenskou operaci.

Nehotoví Rusové na Ukrajině

Co vede Rusy k tomu, že neberou Ukrajince za rovnocenné partnery, ale vidí v nich „nehotové Rusy“? Že jsou ochotni uznat formálně nezávislou Ukrajinu, ale bez samostatné zahraniční politiky?

Důvodů je několik. Jazyková blízkost, kulturní a historické vazby. Velké části Ukrajiny byly dlouhou dobu součástí Ruska, staly se jí během imperiální expanze. Proces začal v 17. století připojením levého břehu Dněpru s Kyjevem. Na konci 18. století pak byla po trojím dělení Polska připojena i pravobřežní Ukrajina. Důležité je také přeceňování vlivu Ruska na formování ukrajinské státnosti. Připomněl bych Putinovu tezi, že Ukrajina byla vytvořena tvůrcem bolševického státu, že by se měla jmenovat Ukrajina Vladimira Iljiče Lenina.

A pak je tu pohled staršího bratra. Rusů je víc než Ukrajinců, mají kulturu známou za hranicemi. Ruští politici rádi mluví o Ukrajincích jako o bratrském národu. Podle výzkumu dělaného na Ukrajině před válkou mnoho lidí souhlasilo, že s Rusy tvoří jeden celek. Putin to ale vidí tak, že Ukrajinci jsou pouhou odnoží ruského národa.

Taková představa není pro Ukrajince příliš povzbudivá, že?

Když se Putin nedávno setkal s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem, zmínil, že ukrajinský nacionalismus existoval už před první světovou válkou. Byl ale podle něj dílem rakousko-uherského generálního štábu. Zase jsme tedy u představy, že ukrajinské národní cítění není přirozené, že je to úskok a spiknutí ve snaze oslabit Rusko.

Řada lidí se navíc nesmířila s rozpadem Sovětského svazu, nostalgie po sovětských dobách je mezi Rusky veliká. Pro vytváření mýtů o Ukrajině je pak podstatná především neznalost.

Ze strany Kremlu?

Ze strany běžných Rusů. U starších generací zůstávají trosky sovětské výchovy, která společné dějiny podávala jako znovusjednocování bratrských národů. Je to neznalost reálné situace na Ukrajině. Tomu propadlo i vedení Ruska, včetně prezidenta Putina.

Velká část Rusů vůbec necestuje, a už vůbec ne za hranice. Když už se někteří na Ukrajinu dostali, byli na Krymu, v jediné části země s převahou etnických Rusů. Získali nesprávný dojem, že Ukrajina je takový větší Krym. Že se na ní mluví jen rusky, že tam všichni s láskou vzpomínají na Sovětský svaz a chtějí se vrátit do Ruska. A že tendence distancovat se od Ruska jsou dílem nacionalistů ze Západu.

Proto tedy Rusové chtějí Ukrajinu připojit?

Problém je, že nevíme, čeho chce Rusko dosáhnout. Válka začala s tím, že chce Ukrajinu denacifikovat a demilitarizovat. Ale co to znamená? Rozdělení země? Tedy že část necháme být? Nebo jde o zabrání celé Ukrajiny? Zatím se můžeme jen domnívat.

Letitá snaha o revanš

Snahy o historický revanš jsou ale silné.

Nebezpečné signály tu byly už v 90. letech. Sám jsem měl v Rusku dva nepříjemné dojmy. První byl pocit ublíženosti a naštvanosti na Západ, druhý komplex méněcennosti. Dohromady tvoří výbušnou směs, s níž pracuje dnešní propaganda.

Na jedné straně stál Boris Jelcin, který deklaroval prozápadní politiku, na druhé výsledky voleb. I u nás jsme byli překvapeni, když v roce 1993 vyhrála Liberálně-demokratická strana Vladimira Žirinovského, představitele imperiální rétoriky. Od roku 1995 pak byli nejsilnější komunisté, kteří přemýšlejí v kategoriích Sovětského svazu. Pořád tu ale byla diskuse.

Dnes není. Zbylo uvažování v kategoriích sfér vlivu, mocenské převahy a bojů o zdroje. Západ usiluje o ovládnutí Ruska kvůli zdrojům. Nepočítá se s tím, že si je může kupovat. Proč by chodil do války, utrácel peníze a lidské životy?

Znamená to, že na křižovatce 90. let Rusko nešťastně odbočilo?

Na počátku nového tisíciletí vidělo Rusko svět následovně. V první řadě postsovětský prostor, tedy sféru svých primárních zájmů. A pak státy bývalého východního bloku, kde chtělo částečně uplatňovat svůj vliv a rozhodovat o záležitostech typu, jestli tam má NATO zasahovat nebo ne. V tu chvíli mělo historickou šanci. Mělo potenciál velkého ekonomického růstu a kdyby se nespoléhalo na myšlení z dob studené války, mohlo se stát přitažlivou zemí, která nabízí možnosti.

Kdyby se Rusku podařilo ukázat se jako země, která se soustředí na své vnitřní zvelebování, státy postsovětského prostoru by na něj zůstaly napojené. Jenže Rusko se vydalo opačnou cestou, spolehlo se na mocenské nástroje a na vměšování. A svoji šanci zahodilo. Když teď vidíme na Ukrajině odstraňování pomníků Alexandra Puškina, to jak Ukrajinci nechtějí mít nic společného s ruskou kulturou, je to velká prohra.


Video – Lukeš: Západ Putinovi pomohl vyrůst ve falešného Napoleona, chce obnovit impérium

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 minutou

Sesuv ledovce v Itálii má druhou oběť z Česka

Sesuv ledovce v italských Dolomitech má druhou oběť z Česka. Je to dosud pohřešovaný muž. Další lidé z Česka se zatím nepohřešují, uvedla mluvčí ministerstva zahraničí.

 

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Ten Hag má první posilu, do United přichází bek z Feyenoordu

První letní posilou fotbalistů Manchesteru United se stal nizozemský obránce Feyenoordu Tyrell Malacia, který s šestým týmem uplynulé sezony anglické ligy podepsal čtyřletou smlouvu s možnou opcí na další rok. Podle britských médií zaplatili United za dvaadvacetiletého reprezentanta zhruba 13 milionů liber (asi 374 milionů korun), případné bonusy se můžou vyšplhat na dalších 1,7 milionu (asi 49 milionů).

Malacia, který má surinamskou matku a otce z Curacaa, prošel akademií Feyenoordu. Za jeho áčko debutoval v prosinci 2017 v utkání Ligy mistrů s Neapolí. Loni dostal pozvánku do národního týmu Curacaa i do nizozemské reprezentace. Vybral si evropský tým, zatím v něm má na kontě pět zápasů.

V uplynulé sezoně patřil s 50 zápasy k nejvytíženějším hráčům Feyenoordu, jemuž pomohl k třetímu místu v lize a postupu do finále Evropské konferenční ligy. V United, které před sezonou převzal nizozemský trenér Erik ten Hag, by měl Malacia bojovat o místo v základní sestavě s Lukem Shawem a Alexem Tellesem.

Další zprávy