Jak jste se k tomuto netradičnímu oboru dostala?
Na gymnáziu jsem se rozhodla, že budu studovat přírodní vědy, ale neměla jsem konkrétní téma, které by mě zajímalo. Pocházím z Prahy, ale šla jsem studovat do Českých Budějovic. Na konci 90. let se na Jihočeské univerzitě otevírala Přírodovědecká fakulta. Tady jsem potkala lidi, kteří se okrajově věnovali výzkumu polárních krajů. Okamžitě mě to zaujalo. Četla jsem spoustu knížek o cestách do Arktidy a Anktarktidy, a tak jsem si tu nenechala ujít žádnou přednášku.
Přes školitele mojí magisterské práce, Josefa Elstera, jsem se poprvé dostala do Arktidy a tam jsme právě pracovali na projektu, který byl cíleně zaměřen na studium života pod ledovci. Slaňovali jsme se dovnitř ledovce a lezli tam do jeskyní. Absolutně mě to nadchlo.
Jak tamní přírodu bez civilizace prožíváte?
Cítím tam nesmírný klid a ticho. Pokud se člověk z nějakých důvodů nestresuje, tak je to tam nesmírně příjemné. Člověk si málokdy uvědomuje, když žije ve městě, jak moc je tady šumu, světel, zvuků. V polárních krajích panuje ticho a většinu času jste mimo signál a internet a to je občas neskutečně příjemné.
Nyní se specializujete na tropické ledovce, v čem jsou zajímavé?
Tropické ledovce jsou jedny z nejzáhadnějších a nejméně prozkoumaných biotopů naší planety. Ustupují celosvětově a mnohem drastičtějším tempem, než ledovce jinde na světě. Africké a indonéské ledovce ztratily za poslední století 80 až 90 procent svého objemu a Venezuela a Keňa momentálně soutěží o to, která země přijde o své poslední ledovce jako první. Vědci jim doposud nevěnovali téměř žádnou pozornost, přestože tyto ledovce mají výrazná specifika.
Jejich ústup má často silný socio-ekonomický dopad na místní obyvatele a okolní biodiverzitu. Ledovce jsou zdrojem pitné vody, vody pro zavlažování i energie pro mnoho měst a osad v jejich podhůří, především v Andách. S ústupem ledovců hrozí sucha, záplavy a sesuvy půdy. Navíc s odtávajícím ledem mizí i klíčové informace o klimatu a historii, které se v nich ukládaly po tisíce let, a které nelze získat z jiných zdrojů. Každým rokem, kdy ledovec odtává, ztrácíme informace, které už nikdy jinak nezískáme. Je to, jako bychom přišli k vyhořelé Alexandrijské knihovně.
Proč se tak málo zkoumaly?
Dlouho se předpokládalo, že na ledovcích nic nežije a teprve s rozvojem nanotechnologií a především molekulární biologie se ukázalo, že život na ledovcích, ač pouze mikrobiální, je překvapivě bohatý. V současnosti existuje celosvětově více než 12 tisíc publikací o životě v ledovcích, ale z toho pouze čtyři o životě v tropických ledovcích. Tropické ledovce se nacházejí ve vysokých nadmořských výškách, často v těžko dostupných oblastech a někdy i politicky nestabilních regionech. Indonéský ledovec je například hned vedle největšího světového zlatého dolu, a proto je téměř vyloučeno, že bychom někdy mohli získat povolení k jeho výzkumu.
Výzkum většiny tropických ledovců je také nesmírně finančně a logisticky náročný. Například získat povolení pro práci na Kilimandžáro může trvat minimálně rok a stojí desítky tisíc dolarů. Tříčlenná desetidenní vědecká výprava tak vyjde na milion českých korun nejen kvůli drahému povolení a cestovním nákladům, ale také vysoké cenně pobytu v národním parku.
Kde se nejvíce tropické ledovce vyskytují a v jakém stavu jsou?
Za tropické ledovce považujeme všechny, které se nachází mezi obratníky Raka a Kozoroha. V Jižní Americe se nachází více než 90% tropických ledovců, zbytek je v Indonésii a v Africe kolem třech nejvyšších pohoří - v Tanzánii u nejvyššího horského masivu Kilimandžáro, v Keni okolo vyhaslých sopek Mount Kenya a na hranici Ugandy a Konga v pohoří Ruwenzori.
V rámci expedice Neuron se chystáte na hranici Ugandy a Konga do třetí jmenované oblasti - Ruwenzori, kde se nachází několik ledovců a třetí nejvyšší vrchol Afriky. Oblast je sice pod ochranou UNESCO, ale dlouho byla nestabilní. Jaké máte o cestě představy?
Pojedeme se třemi kolegy a v národním parku, kde je přístup pouze pro pěší, nás budou doprovázet místní průvodci a nosiči. V době nepokojů v Kongu byl park na několik let uzavřen, když zde byla občanská válka, ale dnes je situace stabilní. Já jsem tam jednou už byla. Přiřadili nám do výpravy ozbrojeného policistu, aby nás v případě problémů ochránil, ale musel se vrátit, protože měl problémy s nadmořskou výškou.
Kdy na expedici vyrazíte a jak dlouho tam budete?
V horách strávíme asi tři týdny, ale celá výprava bude o něco delší, protože budeme zařizovat spoustu věcí na místě, obíhat úřady a vyzvedávat si povolení od místních státních institucí. O všechna povolení se samozřejmě žádá písemně s mnohaměsíčním předstihem, ale jestli vám výzkum doopravdy schválí, se skutečně dozvíte až na místě a často se objeví ještě spousta komplikací. Do poslední minuty před vstupem do národního parku si nejste jisti. Ideálně bychom chtěli vyrazit v lednu 2019.
Jak bude cesta vypadat?
Bude to náročné. Ledovce se vyskytují ve vysokých nadmořských výškách, v pohoří Ruwenzori těsně pod 5000 metry nad mořem. Naše pěší výprava začne vstupem do národního parku v 1600 metrech nad mořem. K vrcholkům půjdeme 4-5 dnů, abychom si zvykli na vysokou nadmořskou výšku. Cestou projdeme nejprve tropickým pralesem, bambusovým pásmem, vřesovišti a nakonec afroalpinskou vegetací. Místní nosiči a průvodci z kmene Bakonjo nám pomůžou s vynošením materiálu, včetně generátoru a mrazáku.
Tým bude ubytovaný hodinu cesty od ledovce v chatce ve 4500 metrů nad mořem a odtud budeme každý den docházet k asi hodinu vzdálenému ledovci. Chatky nejsou moc vytápěné a v noci je tam opravdu kosa. Myslím, že ani v Antarktidě mi nikdy nebyla taková zima, jako v Ugandě pár kilometrů od rovníku.
Co chcete na místě zjistit?
Měřením chceme získat celkový obrázek o ekologii tropických ledovců. Zajímá nás nejen, co na nich žije. Chceme porovnat společenstva tropických ledovců s ledovci z mírného a polárního pásma. Chceme zjistit, zda tropické ledovce jsou jen nejjižnějšími výspami rozsáhlých polárních ekosystémů, nebo hostí zcela unikátní a izolovaná společenstva. Tropické ledovce se na rozdíl od známých alpských, himalájských a polárních liší tím, že se na jejich povrchu vyskytuje kapalná voda nepřetržitě, protože je zde celoročně stejná teplota.
Přes den jsou teploty nad nulou a v noci mrzne. To pro ledovec, který se otepluje, není dobré, protože o to rychleji odtává. Pro nás je to ale zajímavé kvůli studiu života, který zde není limitován na nějakou sezonu a může se vyvíjet kontinuálně. Předpokládáme, že by se společenstva měla být bohatší, než jinde na světě.
Jaké druhy v tropických ledovcích nacházíte?
Nacházejí se zde například společenstva mechů, která vytvářejí sedimentové kuličky, jež se na jiných ledovcích ve světě nevyskytují. Byl zde také nedávno objeven nový druh želvušky, což je malé zvířátko, které požírá ostatní živé věci na ledovci - bakterie i řasy. Je to vrcholný predátor, jako například medvěd nebo orel. Želvušky jsou nesmírně odolné a obývají mnoho biotope, včetně těch nejextrémnějších. Jsou odolné vůči chladu, suchu i radioaktivnímu záření a snad mohou přežít i ve vakuu ve vesmíru.
Nyní odjíždíte opět na Špicberky a v době publikování rozhovoru tam už budete pobývat. Co tam plánujete?
Během jara se na Špicberkách budu věnovat dvěma projektům. Krátce se vrátím k výzkumu ledovcových jeskyní, se kterým budu pomáhat norské profesorce, se kterou dlouhodobě spolupracuji. V tomto období jsou teploty hluboko pod nulou a vstup do nitra ledovce je proto bezpečný. Dále nás čeká první sezona projektu s norskými kolegy, kde se budeme věnovat výzkumu vlivu odtávání ledovců na život v okolním mořském biotopu.
Čeká nás práce nejen na ledovci, ale také na mořském ledu, kde budeme vrtat díry, odebírat vzorky mořské vody, provádět měření a instalovat vědecká zařízení. K projektu se opět vrátíme na začátku léta, kdy budeme odebírat vzorky ze stejných míst, tentokrát ale z lodě, protože mořský led už bude pryč.
V polovině července poplujeme na 14 dní s naší vědeckou lodí Clione do nejsevernější části Špicberk, pokud to dovolí ledové podmínky. Chceme získat vzorky a měření z oblasti, kam se lidé normálně nedostanou. Rádi bychom měli gradient vzorků od tropů (Uganda) přes mírné pásmo (Norsko a Alpy) až po severní pól (Špicberky), což nám umožní lépe pochopit, jakým způsobem se ledovcové organismy šířily v minulosti.
