Aktuálně.cz: Může pomoci, když o anorexii veřejně promluví úspěšná a všem známá sportovkyně?
Hana Papežová: Myslím si, že může. Naplnilo mě optimismem, že je někdo tak odvážný, že o tom takto otevřeně mluví, a že jde o někoho, kdo něco ve sportu dokázal. A také že ukazuje to, co my odborníci víme dávno, tedy že se ve sportu někdy dějí věci, které spouštějí poruchy příjmu potravy.
Co říkáte na formu, kterou se o příběhu Gabriely Koukalové mluví?
Média asi mají tendenci vytrhávat to, co je dramatické a nápadné, aby upoutala pozornost. To je způsob současných médií, hodně to vyšponovat. Což může být traumatizující pro lidi, kteří s takovou niternou zpovědí přicházejí. Oni na jednu stranu chtějí vyjít s nějakým sdělením, na druhou stranu netuší, jak to budou média vytrhávat z kontextu a jak to může být zraňující.
Nemůže celému tématu uškodit, když média zpověď zredukují na skandální jednotlivosti typu polykání lžiček a vatových tamponů?
Skandální jednotlivosti, to říkáte hezky. Samozřejmě může. Ale kultivace médií je za mým rámcem. I když se snažíme, třeba během reformy psychiatrie, o destigmatizaci psychických obtíží, tak se nám to podle mě nijak zvlášť nedaří. A tohle může ke stigmatizaci vést.
Jak to pak ovlivňuje vaši práci? Bojujete třeba s nějakými mýty, které o poruchách příjmu potravy kolují?
Určitě, s mýty bojujeme pořád. A budeme. Ale tady mi připadá, že když se někdo podívá na sdělení samotné, tak vidí, že ta žena byla napřed velmi úspěšná, velmi pracovitá a že anorexie jí ten úspěch více méně vzala. Je to tak, že tu nikdo anorexii nepřičítá nějakou magickou sílu ke zlepšení výkonu. Naopak se ukazuje, že to může být skryté onemocnění, které vám postupem doby vezme výkonnost, slávu a podobně.
Jak vnímáte to, že část veřejnosti pochybuje o závažnosti onemocnění Gabriely Koukalové a myslí si, že to tak zlé být nemohlo, když byla tak úspěšná?
Poruchy příjmu potravy jsou velmi závažné a smrtící onemocnění, které není vidět. A tady hlavně trvalo hodně dlouho. S postupem let se komplikace zhoršují. Dopad na psychiku a závažnost nemůže nikdo z laiků z nějakých mediálních výstupů posoudit.
Jaké povědomí mají Češi o poruchách příjmu potravy?
Myslím si, že všichni už vědí, že tyto poruchy existují a že je to onemocnění. Ale je tu tendence ho bagatelizovat, vidět ho jako životní styl nebo snahu se zviditelnit. Myslím, že si populace neuvědomuje, že je to závažné a často život ohrožující onemocnění. To je důležité a myslím si, že bychom to díky zpovědi Gabriely Koukalové mohli populaci nějak více ozřejmit.
Jak konkrétně se dá zpověď Gabriely Koukalové využít pro dobrou věc?
To hodně záleží také na ní. Jsou formáty, kterými významné osobnosti pomáhají odborníkům. Záleží to na tom, jak ona bude reagovat na mediální kampaň, která může být, jak jsem říkala, dost nepříjemná až devastující. Může pak přestat chtít pomáhat a zviditelňovat se. Média by se měla držet fakt, nedělat z toho tak velkou senzaci, nezpochybňovat tu zpověď. Věřím tomu, že paní Koukalová nám třeba jednou pomůže, aby si mladé dívky uvědomily, jak vážné onemocnění to je. Potenciál tam určitě je. Samozřejmě nějaké představy o konkrétní spolupráci bychom měli, ale v současné době to myslím není na pořadu dne.
Jak rozšířený je v Česku problém s poruchami příjmu potravy?
Myslím si, že je hodně rozšířený. Ale to, co o jeho rozšíření víme, pořád není úplně dostatečné, protože je to problém hodně skrývaný. Známe případy, které jsou v rodinách skrývané deset patnáct let. A i když přednášíme ve školách, tak vidíme, že lidé hlavně nechodí včas k lékaři. Skrývají se, vyhýbají. To je pro poruchy příjmu potravy typické. Jinak je to problém, který dosáhl úrovně západních zemí.
U anorexie a bulimie si většinou člověk jako pacientku představí mladou dívku. Je to správná představa?
Určitě. Nejčastěji to začíná v dospívání, tam je riziko nejvyšší. Ale dnes už to začíná i v daleko mladším, i v daleko starším věku.
Dá se nějak popsat typický pacient?
Mluvíme o spektru. Začíná to u restriktivní anorexie, kde nemocný vynechává jídlo a jí čím dál tím méně, až po psychogenní přejídání, kdy se člověk ve dne nebo v noci přejídá a hrozí mu závažná obezita a i psychické obtíže, které s tím jsou spojeny. Všichni s poruchou příjmu potravy se snaží to nějak zvládnout, bojí se stigmatu, za svůj problém se stydí a snaží se ho skrývat. A neskrývají ho jenom ti postižení, často jsou to dospívající, ale skrývají ho celé rodiny. Vidíme, že se problémy v rodinách nesou třeba už druhou třetí generaci, ale ti lidé nikdy nevyhledají odbornou péči.
Jak je možné, že nemoc neskrývají jen nemocni, ale že ji radši skryje i rodina, než aby vyhledala pomoc?
Není jednoduché vzít svou třináctiletou dceru na psychiatrii.
Je nějaké jedno společné podhoubí, ze kterého poruchy příjmu potravy vznikají?
Určitě je tam mnoho faktorů, které mohou být společné. Jednak je tu tlak na štíhlost ve společnosti, tlak na extrémně zdravou výživu, různé extrémní diety. Potom touha získat pozornost nějakým výkonem. Obecně se ví, že jsou některá riziková povolání, jako jsou modelky, tanečnice i vrcholové sportovkyně. Když se několik rizikových faktorů dá dohromady, tak pak stačí nějaká poznámka a onemocnění vznikne.
Tím myslíte, že někdo řekne: Měla bys trochu zhubnout?
Ano. Trenér a tak. To, co zaznělo ve zpovědi paní Koukalové.
Podobné poznámky během puberty od babiček, tetiček, spolužáků či trenérů slýchá hodně dívek. Ale na málokterou to dopadne takovým způsobem. Mají to tedy lidé přestat říkat, mají přemýšlet o tom, komu to říkají?
Nebylo by špatné, kdybychom přemýšleli, komu co říkáme. Pro někoho může být zraňující, když se soustředím jen na jeho zevnějšek, když neocením jiné jeho vlastnosti. To je taková rada k prevenci. Nesoudit člověka podle zevnějšku, ale chválit ho za to, co dokázal, snažit se podpořit jeho sebevědomí. A ne ho srážet tím, že přibral tři kila. Dnes je společnost hodně zaměřená na zevnějšek a unikají nám vnitřní hodnoty.
Je možné se úplně vyléčit?
Ano, je. Je určitě důležité začít brzy. To prosím zdůraznit. Jak vidíte, skrývání problémů vede k prohlubování následků. My vidíme deseti i patnáctileté průběhy.
Jak často se stane, že pacient dostane pomoc, jeho stav se zlepší, ale po čase do toho zase spadne?
Ptáte se na relaps. Ty jsou docela časté. V literatuře je nejčastěji popsáno, že jde o 50 procent, to je docela vysoké číslo. Relapsy přicházejí, když se zase začne něco dít. Může to být těhotenství, rozvod, problémy ve výchově dětí, v práci. Když člověk není dostatečně zaléčený z hlediska zvládání závažných životních situací, tak jim může podlehnout a může se vrátit k tomu, co "umí nejlíp".
Nepomohlo by tedy, kdyby nemocní, kteří mají tu zkušenost, chodili i po vyléčení pravidelně na kontroly? Tak jako lidé chodí jednou za půl roku třeba k zubaři?
To by muselo být nařízeno jako u některých závažných psychiatrických chorob. Ale tyto dívky, jak se za onemocnění stydí, tak čím dřív mohou z psychiatrie "vypadnout", tím dřív to udělají. A už se k ní nehlásí. Proto je takové otevření, jakého jsme teď svědky, velice vzácné. Ukazuje na to, jak dlouho trvá, než si člověk řekne o pomoc.
Vy byste tedy byla pro to, aby o anorexii a bulimii mluvilo více modelek, hereček či sportovkyň?
Určitě. Na Západě o tom mluví daleko víc. Ale také otevřeněji. Na tom záleží. Nejde jen o to říct, že někdo měl anorexii. Záleží na tom, jak žena popisuje, jak nemoc zasáhla do jejího života, co jí pomohlo a co jí to všechno vzalo. Postoj postiženého je opravdu hodně důležitý.
Říkáte, že je to skrývaný problém. Kdy mají rodiče, učitelé či trenéři zpozornět?
Rozhodně když se změní jídelní režim svěřeného, začíná se měnit jeho hmotnost a on se začíná i jinak chovat. Vyhýbá se jídlu a společným aktivitám. Problém je v tom, že rodiny spolu dnes už nejí. Není těžké se jídlu v rodině vyhýbat nebo to nějak maskovat.
U nemocných je problém, že ztrácejí náhled na to, co se s nimi děje. Jak potom nenásilně přesvědčit, že potřebují pomoc?
Slovo nenásilně teď nedokážu rozklíčovat. Někdy je to svým způsobem násilné. Ale na to nemůžou mít všichni vliv. Je dobré mít s tím člověkem dobrý vztah a znát ho. Není na to jediný návod. Někdy když moc tlačíte a moc ho nutíte, dokážete akorát opak. Je to o vztahu a citlivosti k potřebám člověka. Je potřeba, aby rodiče se svým dítětem byli, aby mu rozuměli, snažili se ho pochopit. Ale když to nefunguje, tak je potřeba aby ho nekompromisně vzali k lékaři.
To, že nemocný nejí a hubne, je nejviditelnější projev té poruchy. Jak jinak ještě toto onemocnění dopadá na život?
Když přestanete jíst, začne se měnit i vaše psychika. Říká se tomu psychologie hladovění. Člověk je nervóznější, přestává spát, přestává se soustředit. Může se to odrazit ve škole. Přestane ho také zajímat cokoli jiného než hladovění a vyhýbání se jídlu. Jak říkají naše pacientky, život se omezí na talíř. Talíř, který je poloprázdný.
