Vladislav Jandjuk(1968)O předmětu, který pro něj symbolizuje Česko, dlouho uvažoval. "Nakonec jsem vybral předmět, který reaguje na aktuální situaci, za pár let bude nepochopitelné, proč držím červené trenýrky, což symbolizuje i tu dočasnost."Do České republiky přijel v roce 1997 za svobodou, kterou v jeho rodném Bělorusku krátce po pádu Sovětského svazu zadusil běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Měl krátce po promoci na univerzitě v Minsku, když Lukašenko v červnu 1994 poprvé zvítězil ve volbách a okamžitě zahájil kroky k vybudování prezidentské diktatury. Vystudoval chemii, ale pracovní uplatnění našel v informačních technologiích. Věnoval se navrhování počítačových systémů a jako jeden z mála měl připojení k internetu. Díky tomu zjistil, že veřejnost na Západě nemá o diktátorské vládě Lukašenka téměř žádné informace. Spojil se s běloruskou emigrací a informoval o Lukašenkových metodách v zahraničí. Kromě toho s přáteli pořádal protestní happeningy a tiskl protirežimní letáky a články. Před zveřejněním článku o vazbách Lukašenkova okolí na ruský bezpečnostní aparát dostal Vladislav varování před velmi nepříjemnými následky. Rozhodl se tedy Bělorusko opustit a na doporučení známého zamířil do České republiky. Po několika měsících v uprchlickém táboře získal politický azyl a nějaký čas pracoval pro organizaci Člověk v tísni. Později zahájil úspěšnou kariéru v oblasti IT.

Emília Psárová (roz. Rošková)(1955)Jako symbol České republiky zvolila své oblíbené jídlo - řízek s brambory. "Na Slovensku nebyla taková životní úroveň. Když jsem byla malá, jedlo se jen to, co se urodilo na poli. Maso jsme měli jednou za rok, když se zabilo prase. V Česku jsme měli život mnohem bohatší."Narodila se do rusínské rodiny Marie a Petera Roškových v obci Kolonica na severovýchodním Slovensku, což bylo území tradičně obývané Rusíny. Její rodina měla štěstí, že se po druhé světové válce vyhnula tvrdé ukrajinizaci, které čelili Rusíni na ukrajinské straně hranice, či vystěhování, jež připravilo o domov Rusíny v Polsku. Komunistické Československo oficiálně neuznávalo rusínskou národnost, Rusíni žijící na Slovensku proto museli uvádět buď slovenskou, nebo ukrajinskou národnost. "U nás doma i v celé vesnici se mluvilo rusnácky, jak se říká po našem," vysvětlila Emilie, která slovenštinu používala pouze na základní škole. Vyučila se kuchařkou v Košicích, a jakmile dostala v roce 1974 výuční list, provdala se za Slováka Milana Psára a spolu se přestěhovali za jeho rodinou do Chomutova. Manžel pracoval v Nechanicích jako řidič u armády, a tak v Chomutově dostali služební byt. Emília po mateřské začala pracovat jako kuchařka ve školce a ve školních jídelnách pak zůstala až do důchodu. Až po sametové revoluci objevila v Chomutově v kostele své soukmenovce - Rusíny. Díky nim se zapojila do rusínského souboru Skejušan, jehož členové nejen zpívají tradiční rusínské písně, ale také ve scénkách připomínají staré lidové rusínské zvyky.

Nguyen Manh Cuong(1962)Českou republiku pro něj symbolizuje jeho nejoblíbenější česká zpěvačka Marie Rottrová. "Rád ji poslouchám, protože krásně zpívá a je skromná a příjemná."Narodil se v Hanoji do války a chtěl se stát vojákem jako jeho otec a strýc. Vystudoval vodohospodářství na střední průmyslové škole v Hanoji, kde se mu naskytla příležitost, kterou mu každý vietnamský mladík mohl závidět. Byl vybrán mezi studenty, kteří mohli vycestovat do jiné socialistické země. Na Cuonga připadlo Československo. Mělo to být na šest let. Tři roky studia, tři roky práce a poté se měl vrátit do Vietnamu předat vlasti to, co se naučil. Po úvodním jazykovém kurzu češtiny se v Dačicích vyučil na průmyslového nástrojáře. Tři roky pracoval v Praze, a protože se nechtěl vrátit zpět, přihlásil se ke studiu překladatelství. Uspěl a po absolvování se stal tlumočníkem pro nově příchozí vietnamské dělníky. V době sametové revoluce se připojil ke skupině vietnamských studentů, kteří začali vydávat časopis, aby informovali vietnamskou menšinu o dění v Československu. Z každého čísla posílali 50 výtisků do Vietnamu na náhodně vybrané adresy. Kromě toho využívali nově nabyté svobody k organizování petičních akcí za propuštění politických vězňů. Tato angažovanost měla své následky. Vietnamská ambasáda mu neprodloužila pas a jeho rodina ve Vietnamu ho prosila, ať se přestane angažovat. Cuong poté získal status politického uprchlíka a v roce 2000 české občanství.

Konstantin Papasavoglu(1952)Českou republiku pro něj symbolizuje celosvětově uznávaný strojírenský výrobek - zalomená lodní hřídel. "Je to ukázka vysoce sofistikovaného umu českých lidí, s nimiž jsem se setkal během své 42leté kariéry ve strojírnách Vítkovice."Jeho rodiče přišli do Československa z Řecka v roce 1949 po porážce levice v občanské válce jako dalších 12 000 řeckých uprchlíků. Ve válce oba ztratili své partnery a seznámili se až na severní Moravě. Otec Stelios pracoval pro Červený kříž, na starosti měl slučování řeckých rodin v emigraci. Kostas se narodil v Šumperku a vyrůstal v nedalekém Těchotíně, kde vznikl detenční tábor pro příchozí Řeky. Když mu bylo deset, rodina se přestěhovala do Jeseníku, kde žila početná řecká komunita. O politice se v jeho rodině nemluvilo, dokonce ani v srpnu 1968. Kostas nastoupil v roce 1973 jako dělník do Vítkovických strojíren, při práci vystudoval Vysokou školu báňskou a postupně se vypracoval na vyšší pozice. V Ostravě se usadil a založil rodinu se slovenskou dívkou. Stále však neměl občanství, ani řecké, ani československé. Jeho rodiče zjistili, že v Řecku byla jejich jména vytržená z matričních knih. Jejich rodina v podstatě neexistovala. Život se mu změnil po sametové revoluci. Ve Vítkovických strojírnách se stal ředitelem oddělení nákupu a prodeje. Získal české občanství s vědomím, že už nemohl žádat o to řecké. I když Česko miluje a považuje za svou vlast, cítí se být stále Řekem. Zajímá se o řeckou historii a v Ostravě vede spolek Řecká obec.

Olga Mandová(1962)Českou republiku pro ni symbolizuje český lev.Vyrůstala obklopena češtinou, ukrajinštinou a ruštinou. Rodina její maminky se díky českým kořenům přistěhovala po druhé světové válce do Prahy z Volyně na Ukrajině. Tatínek pocházel z české rodiny žijící na Slovensku. Narodila se v Praze a od dětských let naslouchala vyprávěním četných hostů svých rodičů z řad ruských a ukrajinských emigrantů. Slyšela příběhy o jejich osudech za války a o represi za používání ukrajinštiny. V Olze to postupně formovalo její antikomunistický postoj a zájem o historii a ukrajinskou menšinu. Začala studovat obor dějepis-ruština na Filozofické fakultě UK a zpívala v řeckokatolickém Sboru sv. Vladimíra. V 80. letech se podílela na šíření samizdatové literatury, uměla rychle psát na stroji, a tak opisovala romány George Orwella, Havlovy Dopisy Olze či Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Po absolvování vysoké školy začala učit v učňovském středisku v Aeru Vodochody a na částečný úvazek vyučovala ruštinu na lékařské fakultě UK. Sametovou revoluci prožila se svými učni, vzpomínala na výborný kolektiv, demonstrace, noční opisování materiálů a jejich distribuci. V roce 2014 se marně snažila získat vyjádření českého prezidenta na podporu Euromajdanu. V současné době se věnuje pedagogické činnosti, vede Sbor svatého Vladimíra a působí ve Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny.

Petr Popov(1940)Českou republiku pro něj symbolizuje krucifix jeho babičky z Českomoravské vysočiny, v rodině nazývaný "křížek". "Když jsme byli donuceni opustit Československo, byl pro mne ‘křížek’ významným pojítkem se zemí, ve které jsem se narodil."Narodil se v Brně české matce a bulharskému otci, který na brněnské technice vystudoval stavební inženýrství. Z válečných let si pamatuje narození bratra Vasila v roce 1944, nucený odjezd otce do Lince a stěhování s maminkou a novorozeným bratrem k babičce do Veselí nad Moravou. Po válce chodil na základní školu, věnoval se skautingu a cvičil v Sokole. Jeho české dětství skončilo v roce 1949, když se jeho otec musel na základě repatriační dohody mezi komunistickými vůdci ČSR a Bulharska vrátit do rodného města Pleven na severu Bulharska. Devítiletý Petr neuměl bulharsky, zato své vrstevníky zasvěcoval do hraní ping-pongu či bruslení. Po maturitě se po vzoru otce rozhodl pro studium stavebního inženýrství na univerzitě v Sofii. Po absolvování projektoval nemocnice a hotely ve Zlatých Pískách. V roce 1971 se mu splnil životní sen - vrátil se zpět do Československa. Před odjezdem se rozvedl, a když si v Praze našel práci, převzal do své péče dceru Elišku. V roce 1980 se mu podařilo získat byt na Jižním Městě a do Prahy se tak mohli přestěhovat i jeho rodiče. Byli již v důchodovém věku a pracovali na vrátnici Přírodovědecké fakulty UK na Albertově, kde sledovali studentské shromáždění 17. listopadu 1989. Pád komunismu prožívala celá rodina s nadšením a Petr se zapojil do komunální politiky.

Mirko Jelčić(1955)Jako český symbol zvolil román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. "Často jsem ho čítal za války v Sarajevu. Jeho humor mi pomáhal přečkat těžké chvíle válečných hrůz."Jako řada občanů bývalé Jugoslávie našel v České republice nový domov poté, co ho o ten původní připravila válka. Narodil se v chorvatské rodině v Sarajevu, které bylo hlavním městem republiky Bosna a Hercegovina ve federativní Jugoslávii. V Sarajevu vystudoval elektroniku a informatiku a v roce 1984 se podílel na vývoji softwaru pro zimní olympijské hry v Sarajevu. Na konci 80. let založil vlastní firmu se dvěma kamarády - jeden byl Srb a druhý bosenský Muslim. "V Bělehradě a Záhřebu už byl silný nacionální náboj, ale Sarajevo bylo v pořádku," vzpomíná. To se změnilo po vyhlášení nezávislosti Republiky Bosna a Hercegovina v dubnu 1992, kdy Sarajevo obklíčila prosrbská Jugoslávská lidová armáda. Město začala bombardovat a ostřelovat z okolních hor. V této dramatické době se Mirko oženil a jeho žena otěhotněla. Město se ocitlo bez elektřiny a vody, takže Mirkova manželka odjela v jednom z humanitárních konvojů, syna porodila v Rakousku. Mirko ji i se svými kolegy následoval - po dvacetidenní cestě autobusem se setkali v Düsseldorfu. Jeho firma navázala spolupráci s podnikem Tesla Votice, takže Mirko přesídlil do Čech. V roce 1995 se rodina přestěhovala za sestrou manželky do USA, kde se jim narodil druhý syn. Mirko se v USA necítil dobře, a proto uvítal, když se musel o tři roky později i s rodinou kvůli podnikání vrátit do Čech.

Ladislav Goral(1939)Tato fotografie připomíná léta, kdy jsem vedl romský skautský oddíl založený v roce 1977. Oddíl byl v roce 1980 komunisty zakázán a rozpuštěn.Pochází z romské osady Ihráč na středním Slovensku. Otec byl kovářem a matka pocházela z maďarského muzikantského rodu. V jeho rodině se tedy potkávaly dva nejtradičnější způsoby obživy Romů na Slovensku. Narodil se začátkem války, která ho připravila o matku a velkou část rodiny. V létě roku 1953 se vydal za svým snem - ve čtrnácti letech podnikl 500 kilometrů dlouhou cestu vlakem do Prahy. Měl štěstí, hned na hlavním nádraží potkal náboráře a získal práci i ubytování. Několik let žil u bezdětných manželů, kteří ho motivovali, aby vystudoval večerní průmyslovou školu. Později se živil hudbou, patnáct let hrál s romským muzikantem Jožkou Fečem v cimbálové kapele Raidž. Díky hraní účinkoval i v několika filmech a seriálech. Setkání se zakladatelkou romistiky na Univerzitě Karlově Milenou Hübschmannovou ho přivedlo k zájmu o historii, kulturu a jazyk Romů. Sám hovoří několika romskými dialekty a podílel se na romsko-českém slovníku. V 70. letech se věnoval jako jeden z prvních sociální práci s romskou mládeží. Právě fotografii romského skautského oddílu si zvolil jako předmět, který pro něj symbolizuje Českou republiku. Po sametové revoluci ho premiér Petr Pithart jmenoval poradcem pro otázky Romů, v letech 1990-2004 pracoval na sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny Úřadu vlády ČR. Za svou dlouhodobou snahu o zlepšení postavení Romů se stal v roce 2009 prvním nositelem ceny Gypsy Spirit (dnes Roma Spirit).

Klement Neugebauer(1937)Na tuhle trumpetu jsem hrál já a celá má německá rodina po generace a generace. Hrával jsem s různými kapelami v různých koutech republiky. Mám na ni spoustu vzpomínek z dětství, když mě na ni učil táta hrát.Pochází z vesnice Neratov v pohraničí, ve které jeho rodina po generace hospodařila v těžkých podmínkách Orlických hor. Z dětství si pamatuje na jediného Čecha ve vesnici - policistu. Jeho rodiče vychovávali šest dětí a jako většina obyvatel obce provozovali menší hospodářství. V jeho rodném domě nebyla elektřina, měli ale malé rádio, díky kterému se dozvěděli o záboru pohraničí v říjnu 1938 a německé okupaci v březnu 1939. Jeho otec nepatřil mezi Hitlerovy příznivce, a proto se těšil na konec války. Ten byl však pro obyvatele Neratova tragický. Po vojácích Rudé armády, kteří znásilňovali a zcizovali majetek, přišly tzv. revoluční gardy a jejich příslušníci Němce - bez ohledu na vinu či nevinu - mučili a některé popravovali. Před odsunem rodinu zachránila záruka otcova známého. Vrátili se do vyrabovaného domu a jeho otec vykopal schovanou trumpetu, která se v rodině předávala z generace na generaci. Právě tato trumpeta pro něj symbolizuje dětství v českém pohraničí, kdy ho na ni učil otec hrát. Klement se vyučil zedníkem a odstěhoval se do Mostu, kde založil rodinu. Dálkově vystudoval střední školu v Děčíně a poté ČVUT v Praze. Vypracoval na stavbyvedoucího v podniku Pozemní stavby, ale kvůli odmítnutí vstupu do KSČ byl převeden do kulturního odboru. Jako inspektor pro památky a ochranu přírody dohlížel na přesun chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Poté se s rodinou přestěhoval do Benešova, kde působil v místním odboru výstavby. Po sametové revoluci se mohl opět setkávat s bratrem Alfredem, který se usadil v Německu.

Béla Szaló(1951)Zůstal jsem v Čechách kvůli tomu, že mám rád knedlíky a pivo.“ Když přišel jako student do Prahy, neuměl ani slovo česky a neovládal příliš dobře ani slovenštinu. Rodák z města Nové Zámky na jižním Slovensku totiž doma mluvil maďarsky a vystudoval maďarské gymnázium. I když byl maďarské národnosti, do Maďarska se poprvé podíval ve svých deseti letech. Vycestovat pro něj a jeho rodinu nebylo za socialismu jednoduché. Češtinu si brzy osvojil, součástí studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze byl intenzivní kurz českého jazyka. Přes nelehké začátky nakonec našel v Praze domov. Studentská léta strávená v Praze označuje za nejkrásnější období svého života. V Praze si našel ženu a založil rodinu. Manželství sice skončilo rozvodem, ale Béla v Praze zůstal. I kvůli tomu, že má rád knedlíky a pivo, které zvolil jako symbol češství. Svůj profesní život zasvětil energetice, nejdříve pracoval v podniku Energoinvest a později přešel na generální ředitelství Českých energetických závodů. Po listopadu 1989 se podílel na založení Svazu Maďarů žijících v českých zemích a na dva roky se stal jeho předsedou. Rád vzpomíná na tehdejší nadšení a pocit sounáležitosti, s nímž uspořádali první Maďarský ples v Praze. Pracovní nasazení v nové energetické firmě mu na čas znemožnilo zapojení do spolkového života, před šesti lety se však do činnosti Svazu Maďarů opět zapojil a stal se předsedou jeho pražského spolku. Ten se kromě pořádání kulturních a společenských akcí zabývá i péčí o hroby Maďarů, kteří v různých dějinných etapách zemřeli na českém území.

Ewa Klosová (roz. Głowacka)(1953)Krakonoš je krásný symbol českých Krkonoš, který je mi blízký, jelikož manžel má chaloupku u Špindlerova Mlýna. Figurku jsem tam uviděla poprvé v roce 1991 a hned jsem se do ní zamilovala."Rodačka z Poznaně přijela do Prahy oslavit v roce 1984 silvestr a poznala zde svého budoucího slovenského manžela. Po svatbě se rozhodli žít v Praze, která jí ve srovnání s Polskem připadala jako ráj na zemi. Polsko se potýkalo s hospodářskou krizí v důsledku výjimečného stavu, který vyhlásil 13. prosince 1981 polský generál Jaruzelski v reakci na vzestup opozičního hnutí Solidarita. V něm se angažovala i Ewa a ve spolupráci s protikomunistickou opozicí pokračovala i v Československu. V Ústavu experimentální medicíny AV ČR, kde se starala jako vystudovaná zootechnička o pokusná zvířata, se seznámila s disidentkou Annou Šabatovou. Ta spolu s manželem Petrem Uhlem vydávala samizdatový občasník Infoch (Informace o Chartě) a Ewa pro ně začala překládat Infoch do polštiny. Následovaly výslechy StB a nabídka spolupráce výměnou za lepší pracovní uplatnění. To Ewa rázně odmítla. Statečnost prokázala i později, když pomáhala v Polsku ukrýt českého disidenta Stanislava Devátého. Radost z pádu komunismu zažila dva týdny před sametovou revolucí na Festivalu nezávislé československé kultury v polské Wroclawi. Po revoluci pracovala jako překladatelka a spolupracovala s Polským institutem. Se svým druhým manželem, novinářem Čestmírem Klosem, vychovala dceru.

Helena Nosková (roz. Bertová)(1949)Českou republiku pro mě symbolizuje Smetanova Má vlast, protože si myslím, že duše národa se skrývá v hudbě. Nejraději mám skladbu Vltava, která mi v dětství připomínala českou krajinu. Když jsem ji poslouchala na Slovensku, tak jsem si vybavila místa, kam jsem jezdila do Čech na prázdniny – Šumavu, jižní Čechy, Prahu.Narodila se v Praze do česko-slovenské rodiny. Její otec pocházel z Ťahanovců u Košic a v době vysokoškolských studií práv se seznámil s její maminkou. Po promoci v roce 1950 odmítl post prokurátora, protože se nechtěl účastnit politických procesů. Jako trest následovala "umístěnka" do slovenského pohraničí, kde se rodina stěhovala z jednoho města do druhého. Po středoškolských studiích odešla na vysokou školu do Prahy. Na Filozofické fakultě UK vystudovala obor dějepis-etnografie s důrazem na slovenskou etnografii. Té se věnovala po studiu v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd. Její výzkum zaměřený na české pohraničí přinesl významný poznatek o tom, že v pohraničí žilo třicet tisíc Slováků pocházejících ze Sedmihradského Rudohoří v Rumunsku. Během svého terénního výzkumu narazila v pohraničí i na volyňské Čechy přesídlené po válce ze Sovětského svazu. "Volyňské Čechy jsem navštěvovat nesměla, protože jsem nebyla prověřená a důvěryhodná pro tento stupeň," vzpomínala na dobu nesvobody před rokem 1989. Vědeckou pracovnicí Akademie věd ČR zůstala dodnes, působí v Ústavu pro soudobé dějiny a je autorkou mnoha publikací.

Eugenie Číhalová (roz. Djukovová)(1944)Českou republiku pro ni symbolizují fotografie prezidenta Masaryka a jejího otce, protože díky nim v Česku žije. "Jsem vděčná prezidentovi Masarykovi, díky jehož pomocné akci Rusku přijalo Československo běžence Ruské říše, prchající před bolševismem, mezi něž patřil i můj otec."Patří mezi potomky emigrantů, kteří přišli na počátku 20. let do Československa z bývalé Ruské říše. Její otec, důstojník Bílé armády, Jevgenij Feofilovič Djukov v Praze vystudoval medicínu díky tzv. ruské pomocné akci. Po studiích si zařídil praxi na Smíchově a seznámil se s maminkou Eugenie Erikou Kaprasovou, která pracovala v Radlicích jako pomocnice u porodní asistentky. Po svatbě pracovali společně a brzy se narodila Eugenie a rok po ní bratr Vladimír. Otec Eugenie unikl po válce jen o vlásek odvlečení do Sovětského svazu. Vystudovala střední zdravotnickou školu a po dvou letech v Nemocnici pod Petřínem mohla začít studovat medicínu na Karlově univerzitě. To bylo v uvolněnější atmosféře šedesátých let, která skončila příjezdem sovětské armády v srpnu 1968. Eugenie se zapojila do protestních akcí a vycestovala s přítelem Jiřím do Jugoslávie, kde se v roce 1969 na ambasádě v Záhřebu vzali. Rozhodli se vrátit do Prahy, i když Eugenie nemohla pokračovat ve studiu. Díky doporučení MUDr. Františka Kriegela našla pracovní uplatnění jako laborantka a později odborná asistentka v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v areálu Thomayerovy nemocnice, ze kterého se stal Institut klinické a experimentální medicíny a Eugenie v něm pracuje dodnes.