Praha - "Růžové peklo" z prachu rozmetaných cihel zahalilo před sedmdesáti lety pražské Vinohrady. Na pouhých devět minut, avšak lékařku Hanu Koblížkovou (87) dodnes trýzní vzpomínka a hrůzné obrazy zcela zničených či rozpáraných činžáků - a především stovek lidských obětí.
Tehdy (14. února 1945) zaútočilo na Prahu 62 amerických letounů B-17 Flying Fortress z 398. a 91. bombardovací skupiny 1. bombardovacího wingu. Z jejich pumovnic se na město vysypalo 152 tun bomb.
Nálet trval od 12:25 do 12:34 hodin.
"Už od chvíle, kdy jsme si domlouvali rozhovor, se celá třesu. Snad vám tedy moje svědectví k něčemu bude," omlouvá se Hana Koblížková. V roce 1945 jí bylo sedmnáct let.
Sirény zněly zbytečně
Sirény německé protiletecké obrany spustily sice těsně před bombardováním poplach, avšak většina lidí to ignorovala a do protileteckých krytů nešla. "I můj táta s dědou, kteří bydleli na Kampě, vylezli na střechu domu a tak jako jindy s nadšením pozorovali americké bombardéry," říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
A dodává: "Koho by tenkrát napadlo, že to vysypou na střed Prahy? Takže když to začalo bouchat a celé ulice byly v plamenech, táta s dědou utíkali do krytu jako o život."
I Hana Koblížková přiznává: "Na sirény jsme s maminkou a sestrou kašlaly. Takových poplachů jsme už zažily a nikdy z toho nic nebylo."
Najednou je ovšem pohltily těžko popsatelné vibrace, hluk a ono "růžové cihlové zatmění", do něhož poletovalo peří z rozcupovaných peřin. "Bylo to až komicky pitoreskní. Ochromoval nás strach, ale zároveň jsme vnímaly desítky vůní domácností, jež vycházely z poničených domů. A všude lítalo to peří z duchen... Jsou to nesdělitelné pocity," vzpomíná paní Koblížková se stále patrným rozrušením.
Nikdy také nezapomene na bombou rozříznutý byt známého malíře Otakara Štáfla: "Z nábřeží Vltavy jsem se mu dívala přímo do obýváku i ateliéru a viděla jeho obrazy slovenských Tater, jimiž tak proslul. Úplně mne to tehdy ochromilo." Malíř zahynul i s manželkou Vlastou v sutinách svého domu.
Ve zprávě poválečného velitele civilní protiletecké ochrany se píše: "Jakékoliv výstražné signály byly občanstvem ignorovány." Vojenští experti se navíc shodují, že nejvíce obětí na životech přinášejí vždy první nálety.
Všechny další poplachy lidé berou už vážně. Stejně jako v Praze byly značné oběti na životech i při prvních větších náletech na Kolín, Pardubice či jiná česká města.
Češky zachránila Němka
V růžové cihlové tmě plné peří běžela Hana Koblížková s maminkou a sestrou do činžovního krytu, když je na chodbě zastavila sudetská Němka, která se nastěhovala do jednoho z bytů po židovské rodině.
"Ne do sklepa, ale na půdu - znám to z bombardování Berlína!" křikla na ně. A běžela s nimi na půdu.
Češky ji prý naštěstí poslechly. Přesně nad jejich bytem byly totiž v podlaze půdy zaklesnuty doutnající fosforové bomby.
Jen Němka opět věděla, co je nutné udělat. Začala na ně z požárního kontejneru sypat písek a pak je zalila vodou. "Jinak bychom určitě vyhořeli, takže bychom se jako stovky dalších rodin ocitli na ulici," vzpomíná Hana Koblížková s vděkem na pomoc německé sousedky.
Když se po bombardování vrátily do zázrakem zachráněného činžovního bytu, přinutila je maminka, aby snědly husu, kterou připravovala k obědu, avšak kvůli bombardování ji nedopekla.
"To byla tenkrát velká vzácnost, kterou maminka sehnala načerno od sedláků. Pořád jsme jedly jen samé brambory či kedlubny. Nebylo to samozřejmě na umření, ale hlad jsme se sestrou měly. Maminka se nám proto občas snažila uvařit něco extravagantního, aby nás - jak říkala - vykrmila na horší časy. Já se ale od toho náletu nemohu na pečenou husu ani podívat - tahle pečínka se mi úplně zhnusila," konstatuje Hana Koblížková.
Přiblížit se pak léta nemohla ani k nedaleké kavárně na vinohradské třídě, kam se ukládaly oběti náletu. "Lidé do té kavárny chodili několik dnů hledat své blízké. Strašně to tam páchlo krví a hnilobou. Vlastně jsem tu kavárnu už nikdy nenavštívila. Prostě jsem nemohla - okamžitě by mě ty strašné výjevy znovu pohltily. A vyvolal jste je teď i vy. Ale nevyčítám vám to. Člověk se z toho musí občas vymluvit," říká Hana Koblížková.
Autor těchto řádek hovořil před lety i s Marií Klausovou, matkou exprezidenta Václava Klause, která bydlela ve stejném vinohradském domě jako v únoru 1945. "Její" dům v Jugoslávské ulici bomby z amerických letounů sice nezasáhly, jedna však dopadla hned za rohem doprostřed ulice. Takže když začal nálet, vzali společně s manželem obě děti a utíkali.
"Nejvíc se mi vybavuje úzkost a všudypřítomný růžový prach z cihel padajících domů," vzpomínala Marie Klausová. "Dusili jsme se. Dvouletá Alenka měla tehdy spalničky. Manžel ji vzal i s peřinou, já chytila čtyřletého Václava a běželi jsme do krytu. Chodbou se nedalo kvůli prachu málem projít."
V prádelně, která sloužila jako kryt, už byli i sousedé z domu. Na zemi ležely prázdné necky, v nichž nakonec obě Klausovy děti strávily část dne.
Tragický omyl, anebo úmysl?
Při jednom z největších masakrů druhé světové války v protektorátu Čechy a Morava zahynulo 701 lidí a dalších 1184 bylo zraněno. Věděli vůbec navigátoři 8. letecké armády USA, na jaké město vysypaly jejich létající pevnosti 14. února 1945 svůj náklad?
Americký historik Mark Burns například tvrdí, že posádky bombardérů si spletly Prahu a Drážďany: "Šlo o tragický omyl, chybu, ke které za války dochází až příliš často." Obě města jsou podle Burnse stejně velká a obdobně jsou situována i vůči okolním řekám a železnicím.
I položení železnice mezi Plzní a Prahou se podobá dopravní síti mezi Drážďany a Míšní.
K výsledkům Burnsova bádání se přiklání i historik Jiří Rajlich: "Celá série nepříznivých okolností přispěla k fatálnímu omylu hlavního navigátora bombardovacího wingu kapitána Harolda Browna. Nad západní Evropou panovalo tehdy nepříznivé počasí, vál silný severozápadní vítr a hustá oblačnost ztěžovala srovnávací navigaci."
Už po přeletu Zuiderského jezera v Nizozemsku se tak wing poprvé odchýlil od původního kurzu. Po přeletu Porúří vysadil ke všemu hlavnímu navigátorovi palubní radiolokátor. Zbloudilý wing (přesněji jeho větší část) tak pokračoval stále více na jihovýchod a v prostoru jihozápadně od Erfurtu byl od stanoveného kursu odchýlen již o 120 kilometrů.
701 mrtvých
Kapitán Brown se proto musel orientovat podle velkých měst, toků řek a rozložení železničních tratí, které by ho přivedly k cíli, jímž mělo být drážďanské seřaďovací nádraží. Kvůli odchylce od stanoveného kurzu se však ve skutečnosti nacházel někde nad Plzní - tedy 80 kilometrů jihozápadně od Prahy, kde se viditelnost znatelně zlepšila a železniční tratě podobně orientované jako v Sasku dovedly americký bombardovací svaz nad Prahu.
"Takže jakmile již notně vystresované osádky letounů spatřily velké město, podobně protnuté říčním tokem, jako v Drážďanech, byla tragédie dokonána. Proč ovšem pumy shodily na město, které bylo na rozdíl od Drážďan nálety dosud netknuté, to zůstává záhadou. Snad to lze přičíst i únavě a velkému nervovému vypětí letců," míní Rajlich.
Fatální selhání navigátora Browna neomlouvá. Nikdy potom už kapitán nedostal příležitost vést bombardovací svaz.
Následky několikaminutového inferna byly podle historika Rajlicha tragické. Nebyl zasažen žádný vojensky důležitý cíl a největší koncentrace bomb dopadla na pravobřežní Prahu v blízkosti Palackého mostu (tehdy Mozartova), Karlovo náměstí, Nové Město a Vinohrady.
Poškozena byla i část Vršovic, Nuslí a Žižkova. Nejbolestnější však byly lidské ztráty: 701 mrtvých a 1 183 zraněných osob.
K bilanci vysokých ztrát přispělo i to, že těžkým pumám neodolaly ani některé protiletecké kryty. Jako například ten na Karlově náměstí, který byl plný lidí a dostal přímý zásah s fatálními následky.
Dokonce ještě v roce 1971 se podle Rajlicha našly ve druhém sklepení domu 1254 na Vinohradské třídě (za války Schwerinova), naproti bývalému kinu Illusion, kde sídlila známá firma uzenáře Emanuela Macešky, ostatky třiadvaceti obětí bombardování z února 1945.
Oběti připomene deska ze střepin bomb
Konečný počet obětí celkem tří spojeneckých náletů na Prahu přesahuje tisícovku.
V květnu proto bude podle starostky městské části Praha 2 Jany Černochové (ODS) odhalena na budově Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí pamětní deska všem obětem bombardování - i německým.
"Desku budou tvořit původní střepiny bomb z tehdejšího náletu. Její součástí bude i QR kód pro chytré telefony, na nichž si budou moci lidé přečíst, co se vlastně v Praze tehdy stalo," vysvětluje starostka.
V pondělí ve 13:00 pak bude na radnici Prahy 2 ojedinělá vernisáž fotografií Stanislava Maršála z náletu na Prahu 14. února 1945.
