Praha - Na poslední chvíli, v noci na 15. března 1939, odnesl vlak rodinu Jehudy Bauera pryč z Československa.
Na tuto nákladnou cestu do Palestiny, tehdy britského mandátu, do dnešního Izraele jeho otec sháněl peníze pět let.
Profesor Bauer (86) dodnes mluví perfektní češtinou, jen jeho záběr je celosvětový. Je profesorem historie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a předním odborníkem na výzkum holokaustu.
Coby čestný předseda Mezinárodní pracovní skupiny pro výuku holokaustu přichází s vlastní radou, jak tuto tragickou část moderních dějin připomínat: o holokaustu se mají podle něj děti učit až od čtrnácti let, kdy jsou schopné vnímat i kontext masového vraždění.
„Učit malé děti o holokaustu může mít opačný efekt. Řeknou: Už jsem slyšel dost, už se tím nechci zabývat. Je potřeba více vzdělávání v tomto směru, ale správně nastaveného," říká profesor Bauer v rozhovoru s Aktuálně.cz. Připomíná především sílu neozbrojeného odporu židovské komunity, která se pod hrozbou smrti obracela například k umění.
Do Prahy Bauer zavítal u příležitosti semináře v české Poslanecké sněmovně věnované švédskému zachránci Židů za druhé světové války Raoulu Wallenbergovi. V rozhovoru vypráví i o tom, jak se českoslovenští komunisté hádali o to, zda v roce 1948 pošlou zbraně Židům, kteří tehdy bojovali o svůj stát.
„Bez těch zbraní bychom nepřežili a na to nikdo v Izraeli nezapomene," dodává.
Aktuálně.cz: Je to 73 let, co jste odešel s rodiči z Československa. Stále mluvíte skvěle česky.
Chodil jsem do české školy, takže ta první léta jsem mluvil jen česky. Ale potom se to zapomnělo. Vždy, když v Praze trávím déle než týden, začnu dokonce mluvit slangem! Byli jsme mladí kluci a hráli jsme fotbal v Riegrových sadech. Můj otec byl sionista a připravoval emigraci už od roku 1934, museli jsme však sehnat peníze. Stálo to hodně peněz, tisíc anglických liber.
A.cz: Jaké máte vzpomínky na Prahu?
Vcelku dobré, jen jednu špatnou. Vyrůstal jsem ve dvou jazycích - češtině a němčině. Protože oba moji rodiče pracovali, starala se o mě v jejich nepřítomnosti mladá žena z Českých Budějovic, Káťa Novotná. Brala mě po škole domů, jednou, pamatuji si, že jsme jeli tramvají číslo 11, a když jsme zahýbali z Příkopů na Václavské náměstí, byla tam skupina lidí, kteří řvali: Židi pryč. To muselo být v roce 1938.
A.cz: Z Československa jste odjeli doslova na poslední chvíli, 15. března 1939…
Mému otci chvíli trvalo, než obstaral celou sumu. Víza do Palestiny jsme dostali koncem roku 1938 a shodou náhod jsme Prahu opouštěli 14. března v noci. Když jsme přijeli do Moravské Orlové, Němci už tam byli. Přednosta stanice rychle situaci pochopil, protože ve vlaku byl například Max Brod, který byl přítelem mého otce, mnoho dalších lidí s vízy do Palestiny i sociální demokraté, kteří prchali z Československa. Ukázal zelenou plácačku a řidič vlaku projel hranice, které byly vzdálené jen 200 metrů. Měli jsme velké štěstí.
Nelze učit jen o vraždění
A.cz: Jste předním odborníkem na studium holokaustu a jeho výuku. Diskutuje se o holokaustu dnes dostatečně?
Jsem aktivní čestný předseda Mezinárodní pracovní skupiny pro výuku holokaustu, která sdružuje třicet jedna vlád, mezi nimi i tu českou. Naši kolegové v Terezíně dělají vynikající práci a je tu mnoho úsilí v tomto směru. Je to dostačující? Víte, někdy je toho až moc. Nelze ve školách učit jen o vraždění, vždy je potřeba kontext. A podle mého názoru je to možné až s žáky staršími čtrnácti let. Mladší děti lze učit v obecné rovině o rovnosti, o lidech různých barev pleti a o tom, že jsme si rovni. Ale učit malé děti o holokaustu může mít opačný efekt. Řeknou: Už jsem slyšel dost, už se tím nechci zabývat. Je potřeba více vzdělávání v tomto směru, ale správně nastaveného. Je tu mnoho chyb.
A.cz: Jaké chyby máte na mysli?
Některé jsou zjevné, například to, že Hitler plánoval vyhlazení Židů a že bylo vše připravené. Holokaust nebyl plánovaný, ta ideologie tam byla, ale musely být podmínky, aby se mohla přeměnit na vraždu. Němci neplánovali holokaust do roku 1941, i když tím Hitler vyhrožoval. Další je ta, že Židé nacistům nevzdorovali, nebránili se.
A.cz: Vy mapujete právě židovský vzdor za druhé světové války.
Ano, je to jedno z mých témat. Zaprvé, není pravda, že by se Židé nebránili. A za druhé se bránit nemohli, neměli žádné zbraně, ani organizace a nikdo je nepodporoval. Přesto se bránili, když mohli. Což bylo celkem asi třicet tisíc lidí v lesích ve východním Polsku a západním Rusku.
A.cz: Asi nejznámější je v tomto směru historie varšavského ghetta.
To je hlavní místo, kde Židé bojovali bez zbraní, ukrývali se, odmítali vyjít ven. Několik stovek mladých lidí ze šedesáti tisíc obyvatel ghetta bojovalo, protože ti ostatní prostě neměli zbraně. Ale odpor vůči Němcům nebyla jen věc zbraní. Neozbrojený odpor měl podobu vzdělávání, zakládání škol v podzemí, pašování jídla pod hrozbou smrti a v některých ghettech také fungovaly divadelní a taneční skupiny, což nemá obdoby. Aby komunita, které hrozí vyhlazení, odpověděla aktivitami posilujícími morálku, je bezprecedentní.
A.cz: Například v Terezíně?
Češi budou znát Terezín, ale jsou i jiné příklady, například v jihozápadním Polsku, celkem bohaté oblasti, kde vedle sebe dříve žili Poláci, Němci a Židi a mluvilo se oběma jazyky. Židé z této oblasti byli zatčeni a posláni do koncentračních táborů. Byla tam skupina žen v jedné části tábora Gross-Rosen na nucených pracích, a ty se daly dohromady a nastudovaly operetu Netopýr, kterou si jedna z nich pamatovala zpaměti v němčině. Po čtrnácti hodinách práce se spolu učily slova a melodie, aby věděly, že jsou lidské bytosti. Takových příběhů je mnoho. Jiné vězenkyně psaly básně. Takovou reakci neznám od žádné jiné komunity.
Nikdo není úplně čistý
A.cz: Proč se objevuje popírání holokaustu?
To se děje celkem v mnoha evropských zemích, protože nikdo nemá v této věci úplně čistý štít. Ani v Česku, měli jste tu fašistu Emanuela Moravce a kolaboraci. České podzemí bylo prozrazeno českými kolaboranty, mezi Židy zase byli agenti gestapa, dělo se to všude. Na britských Normanských ostrovech mezi Británií a Francií, které byly okupovány Němci, žilo 16 Židů a ti byli Němcům předáni Angličany. Nikdo není úplně čistý. A lidé to odmítají. Ale pokud se chceme poučit z holokaustu, první věc je nepopírat jej.
A.cz: Máte možnost sledovat české antisemitské aktivity v Česku? V poslední době se zdá, že nabírají na síle. Dokonce ani politici jim ne vždy brání.
Čtu česky, takže dění zde sleduji, byť ne detailně. I protože nejde o specificky českou věc, děje se to všude. Ihned po válce, během totality zde vycházely takové publikace, ale to není opravdu jen v České republice. Myslím, že to je znepokojující a přichází to ze všech stran politického spektra. V evropské společnosti je latentní antisemitismus, protože Židé zde byli do 15. století jedinou nekřesťanskou menšinou. Nejen katolíci, ale i protestanti měli antisemitské názory. Neplatí to ale tolik o Češích, protože zde byli husité a ti měli velmi silný vztah ke Starému zákonu. Vaše město Tábor je pojmenované po hoře v Izraeli, je tu rybník Jordán a česká válečná píseň Ktož jsú boží bojovníci se vztahuje ke Starému zákonu, takže tu bylo přátelství. Tedy mám obavy z antisemitismu? Ano, samozřejmě. Ale je potřeba rozlišovat dvě věci, pokud člověk kritizuje izraelskou vládu, nejde o antisemitismus, ale pokud člověk řekne, že Izrael by neměl existovat, to je antisemitismus, protože jediný způsob, jak nemít stát Izrael, je zabít Židy.
A.cz: Jak lze zastavit tyto antisemitské postoje?
Není to náš úkol, bojovat s antisemitismem, je to váš úkol. Český, polský nebo německý antisemitismus útočí na vaši demokracii. Není to náš problém, je to evropský problém. Ale Evropa dnes není centrem antisemitismu, tím je radikální islám.
Bez vašich zbraní bychom nepřežili
A.cz: Mluvíte o vztahu Čechů a Izraele. Za této vlády se vztahy prohloubily. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dokonce řekl, že Česko je nejlepším přítelem Izraele v Evropské unii. Projevuje se to v izraelské společnosti?
Češi a Židé mají něco společného. Oba jsou to malé národy, i vy máte diasporu a většinu vaší historie jste byli pod cizí nadvládou. Ano, byly zde protižidovské pogromy, ve středověku tu bylo mnoho antisemitismu, hlavně ekonomického, ale na druhou stranu jazyk v pražském ghettu v 16. století byla čeština. Řeknu vám příběh, moje babička, jejíž rodina přišla do Česka z Turecka přes Maďarsko, si psala se svou matkou česky, ale v hebrejské abecedě! Protože to byla jediná písmena, která znala. Je tu také historický vztah, který vznikl tím, že zbraně, které nás zachránily během války za nezávislost, jsme dostali z Československa.
A.cz: Je pravda, že je to v Izraeli dodnes znát. Ulice a náměstí jsou pojmenovaná po ministru zahraničí Janu Masarykovi, po TGM byl pojmenován kibuc.
To bylo v březnu 1948, měsíc po komunistickém převratu. V archivu jsem dokonce našel dokumenty z komunistického ústředí, které pojednávaly o tom, zda zbraně poskytnout, nebo ne. Někdo tehdy navrhl, aby se šli zeptat sovětských bratrů. Tak vyrazili na sovětskou ambasádu. Sovětský velvyslanec tehdy řekl Ano, pokud nebudou zbraně dodávat do frankistického Španělska a pokud za to budou dostávat dolary. Na ústředním výboru o tom byla velká hádka, ale i komunisti byli v koncentračních táborech a navíc ministrem zahraničí tehdy byl Jan Masaryk. Bez těch zbraní bychom nepřežili a na to nikdo v Izraeli nezapomene.
A.cz: Nyní je na Blízkém východě silné napětí. Existují vážné obavy, že Irán vyvíjí atomovou zbraň. V Izraeli nyní budou předčasné volby. Jaký čekáte vývoj?
Nejsem politik. Nicméně myslím, že je celkem jasné, že současná pravicová koalice ve volbách zvítězí, protože izraelští Židé mají obavy. Částečně oprávněně, a to se netýká jen Iránu, ale jde o celou situaci. Arabské jaro na jednu stranu šlo proti zkorumpovaným diktátorům, ale na druhé straně se objevují islamistické vlády a je tu hrozba radikálního islámu. Zda by Irán použil atomovou zbraň, když ji bude mít? Osobně o tom pochybuji. Vzedmulo by to velkou reakci ze strany USA, Evropy a dalších států.
