Slunovrat oslavovali i pohanští Keltové. Podle Pavla Horáka z Akademie věd ČR ukazují například zlomky kalendáře, které se našly ve francouzském Coligny, že mohli slavit oba slunovraty a svátek Beltain. "Ohledně letního slunovratu existují zprávy, že lidé z kopců shazovali hořící kola. Ohledně zimního žádné přímé zprávy o oslavách nemáme," říká religionista.
O pohanských oslavách nového roku je nejvíce známo ze starověkého Říma. Lidé tehdy o slunovratu a přilehlých dnech slavili saturnálie. Slavil se i svátek kultu neumírajícího boha Slunce Sol Invictus. Ten vymizel až s přechodem římské říše na křesťanství.
"Pro Germány a staré seveřany byl zimní slunovrat určitě důležitý," pokračuje Horák. Oslavám se říkalo Yule, byl to jeden ze tří důležitých svátků. Slavil se začátek zimy, prostředek, tedy slunovrat, a konec zimy. "Z Anglie existují zprávy, že o slunovratu církev zakazovala pálení ohňů. Podle některých zpráv měly oslavy trvat tři dny," popisuje Horák.
U Slovanů se neví jistě, zda zimní slunovrat slavili. "Ve folkloru slovanských zemí se ale mluví o 'kračunu' nebo koledě, u které se spekuluje, že vznikla ze slova kalendy - římského konce roku," vysvětluje. Spolehlivé zprávy o oslavách slunovratu před příchodem křesťanství u Čechů neexistují. Ve středověku se ale tradice koledy o Vánocích udržela.
Narušení řádu je pro společnost užitečné
Oslavy slunovratu přesto mají v Evropě své kořeny velmi hluboko v minulosti. "Když se podíváte na neolitické památky jako Stonehenge či mohylu Newgrange, tak některé z nich jsou orientované na východy slunce o slunovratech," popisuje odborník.
Irský monument Newgrange byl postaven kolem roku 3000 před naším letopočtem. A jak připomíná Horák, jedině ve dnech kolem zimního slunovratu osvětluje slunce vnitřní komoru mohyly. "Je zřejmé, že potřeba vidět, kde jsme během roku, byla důležitá už v době kamenné," říká.
Připomíná také, že ač je to zažitý názor, ne všechny kultury zimní slunovrat vnímaly jako svátek narození nového boha, případně Slunce. Přesto existuje několik příkladů třeba z Blízkého východu, kde tomu tak je. "Symbolizování Slunce do většinou mužského božstva, které se narodí o zimním slunovratu a na letní slunovrat umírá, dávalo smysl a vysvětlovalo, co se v přírodě děje," popisuje. Myšlenku o narození nového boha Slunce o slunovratu pak podle něj přebírají i současní novopohané.
V období pohanského slunovratu se nyní slaví Vánoce, tedy křesťanské svátky. Doba, kdy se Kristus narodil, byla ale stanovena dávno po jeho smrti. "Určení doby na zimní slunovrat se stalo až v průběhu čtvrtého století. Důležité bylo, že se tímto určením doby snažili snížit důležitost římského svátku nepřemožitelného boha Slunce, Sol Invictus," vysvětluje religionista.
Za oběma svátky je podle něj podobná symbolika. "Kristus má být nové světlo a má symbolizovat začátek nové doby. Je tomu tak ale v západní církvi. Když se podíváte do pravoslavných církví, tak se jeho narození slaví až 6. ledna," dodává s odkazem na odlišný kalendář.
Se svátky obecně se často pojí pověry o tom, že se narušuje hranice mezi světy živých a mrtvých. Podle Horáka tento princip existuje ve folklorech mnoha zemí od Skotska po Česko. Pověry se vážou například ke svátku pálení čarodějnic či keltskému Beltainu, který se slavil ve stejnou dobu.
Dalším častých aspektem je narušení stávajícího řádu. "Lidé se převlékají za strašidla či jsou převrácené role. Už ve starém Římě o saturnáliích pánové sloužili otrokům a byly průvody masek, bohatí obdarovávali chudé. A chudí chodili žebrat na koledu," popisuje religionista oslavy svátku, který se slavil okolo zimního slunovratu.
Narušení řádu je podle něj pro společnost užitečné, uvolňuje napětí a sjednocuje společnost. "Zároveň to utužuje stávající řád. Otroci ve starém Římě po saturnáliích zbytek roku otroky zůstávali dál, nebyli svobodní," podotýká.
Zelený muž i žena s roztaženou vagínou
Pohanské víry ale rychle zmizely po rozšíření křesťanství. Mezi lidmi existuje podle religionisty představa, že ve středověku křesťanství existovalo bok po boku zbytků pohanských zvyků. Z výzkumů ale vyplývá, že lidé v té době rychle zavrhli pohanské bohy a přijali křesťanské zvyky. Například svatí tak nebyli náhradou za stará pohanská božstva, ale byli novou skupinou bytostí.
Existuje tak spousta artefaktů, které starší badatelé vnímali jako důkaz pohanství v pozdějších dobách. Jde například o zeleného muže, což je motiv mužské tváře obklopené listy, která se objevuje na středověkých kaplích a kostelech. "Byl dlouho považovaný za pohanského boha. Existuje ale jiné vysvětlení, že to nebyl odkaz na předkřesťanské kulty, ale mnohem spíš výsledek špatného porozumění křesťanství v té době," říká Horák. O jaké špatné porozumění šlo, ale vědci zatím přesně nevědí.
Podobně se na středověkých kostelech objevuje jako motiv i postava ženy zvaná Sheela na gig, která sedí v podřepu a rukama si roztahuje vagínu. "V té době to ale mohlo znamenat i například 'dej si pozor na chtíč', nemusel to být odkaz na pravěkou bohyni plodnosti, jak se tvrdí," vysvětluje.
Upozorňuje také, že pohanské kultury na rozdíl od pozdějších křesťanů vnímaly víru i svátky odlišně. Existovalo totiž rozdílné pojetí mezi vírou a praxí. To, že musíte věřit v to, co děláte, totiž podle odborníka přinesl až judaismus a křesťanství.
"Když podíváte na zprávy ze starého Říma, tak se ukazuje, že lidé měli dost různé víry, co se týče božstev a bytostí. Bylo mnoho přístupů k bohům, někdo se jich bál, někdo je kritizoval, někdo se jim vysmíval, někdo popíral jejich existenci. Ale důležitější byla tradice sama o sobě," přibližuje myšlení pohanů Pavel Horák. Tradice tak tehdy fungovaly samostatně a lidé k nim nutně nepotřebovali víru.
