Na tribuně řeční sovětský velvyslanec či předseda vlády Viliam Široký, nevzdělaný člen komunistického aparátu, jehož jediná zkušenost se školou spočívala v absolvování měšťanky. Do jisté míry směšná, ale nebezpečná figurka.
Zábradlí u pomníku Mistra Jana Husa je obsypané lidmi. Přilehlý trávník a vodní nádrž, která je součástí podstavce plastiky, hlídají příslušníci Veřejné bezpečnosti. Na zídku se vyšvihne vysoký muž v tmavém kabátu, s dlouhou šálou a dvěma fotoaparáty na krku. Přes hlavy lidí fotí vládní tribunu.
V halasu davu zanikne zvláštní cvaknutí. Slyší ho jen několik málo lidí tísnících se u pomníku. Následuje dunivá exploze. Je 16.35 hodin. U zábradlí vyšlehne do výšky světle červený plamen se sršícími jiskrami a prostor zahalí hustý dým. Křik, chaos, nářek zraněných.
V Archivu bezpečnostních složek se dochovalo svědectví několika účastníků manifestace.
"Uslyšel jsem dunivou ránu a viděl oblak červeného kouře. Pootočil jsem se směrem k výbuchu, který byl za mými zády, a vzápětí jsem pocítil v týlu teplo. Plameny dle mého odhadu vyšlehly do výše asi pěti metrů. Na místě výbuchu došlo k panice, lidé se rozestoupili, přičemž jsem na zemi zahlédl ležet muže, na kterém hořel plášť a který volal o pomoc," vypoví na policii bývalý řidič ministerstva obchodu - nyní již v důchodu.
Jedenadvacetiletý medik, který poskytne zraněným první pomoc, doplní: "Na konci hlavního projevu jsem náhle uslyšel dutý výbuch a zahlédl jasný zášleh plamene, jako když hoří magnesium. Plamen šlehal v davu. Spatřil jsem ležící postavu muže, který si držel pokroucenou ruku a naříkal. Zjistil jsem, že má popáleniny 3. stupně na levé ruce a částečně též ve vlasech."
Vedoucí učňovského střediska, která na oslavu výročí bolševické revoluce přivedla i své svěřence, pak policii vylíčí: "Zavřela jsem oči, neboť na mne dopadaly nějaké jiskry a bílá hmota a začalo mi to hořet ve vlasech a na šatech. I ostatní děvčata, která stála vedle mne, jsou také popálená. Na zemi ležel muž, na kterém všechno hořelo."
Postarší úředník bezprostřední okamžiky před explozí přímo zahlédl: "Na místě výbuchu se zprvu udělal malý ohníček s dýmem a v několika okamžicích nastala detonace a tím se oheň rozlétl do šířky. V tom nastala panika a já zahlédl, jak jedné ženě před námi začaly hořet vlasy a dalšímu přítomnému muži začal hořet plášť. Slyšel jsem křičet nějakého muže, že nevidí, pravděpodobně měl nějaké popáleniny."
V nemocnici či na provizorní ošetřovně u Týnského chrámu ten den skončí devětadvacet popálených lidí. Později se příslušníci Státní bezpečnosti snaží prokázat, že jedna z obětí, jež na Staroměstském náměstí utrpěla poměrně závažné popáleniny nohou, zemřela v únoru 1963 na následky zhoubného rakovinového bujení, které nastartoval poúrazový traumatický šok. Jeden z onkologických posudků to částečně potvrdil.
Okamžiky zranění čtyřiapadesátileté účetní Spojených kovohutí v Praze 2, které podle vyšetřovatelů vedlo ke smrti, popsala policii její kolegyně, jež se slavnostní akce rovněž zúčastnila a která také utrpěla popáleniny.
"Místo výbuchu bylo přímo před mojí spolupracovnicí, při něm se rozlétl v blízkém okolí oheň a na mně začal hořet zimní kabát. Mojí kolegyni začaly na hlavě hořet vlasy. Ihned jsem se snažila na ní oheň udusit. Kolem stojící jí začali strhávat svrchní kabát."
A při výslechu do protokolu nadiktuje i svá podezření, kdo by mohl být pachatel: "Mezi raněnými jsem později nespatřila muže, který stál po zahájení manifestace přesně na místě, kde došlo k výbuchu. Když lidé během projevů provolávali různá hesla a tleskali, tento muž se choval naprosto chladně, netleskal a měl jakýsi chladný výraz. Byl ve věku kolem 30 roků, štíhlý, větší postavy. Domnívám se, že měl na sobě světlý svrchník."
Nicméně desítky svědectví lidí k bližšímu určení pachatele nevedou.
Nástražné zařízení bylo schované v omšelém modrém sportovním pytli, který pohotoví účastníci manifestace po explozi a vyhoření směsi podupali. Ve vodní nádrži u paty pomníku pak skončila podezřelá hnědá diplomatka, která byla opřena o zídku hned vedle a vyčuhovaly z ní dráty spojené s baterií. I v této aktovce byla připravena bomba. Z výsledků pyrotechnické analýzy pak vyplyne, že jako časový spínač byl v obou případech použit běžný plastový budík, palník byl zhotoven z odporového drátku, který dokázaly spolehlivě nažhavit dvě ploché 4,5 V baterie.
"Jedná se o amatérsky zhotovenou výbušnou slož, zhotovenou na bázi černého prachu, u kterého bylo jako okysličovadlo použito dusičnanu sodného a draselného a jako hořlaviny dřevěného uhlí a síry. Z výsledků zkoumání vyplývá, že pachatel pravděpodobně neměl podrobnějších znalostí z oboru výbušnin, ale podle kvality sestrojení roznětu je třeba předpokládat zručnost a určité elektrotechnické znalosti pachatele," upřesňuje pyrotechnický posudek.
Pekelný stroj v aktovce selhal proto, že více než 300 gramů černého prachu, které tvořilo výbušnou směs, zvlhlo. Voda se do zařízení dostala zřejmě v okamžiku, kdy pachatel nálož zaléval do sádry. Bomba samotná byla uložena v plechovce od oleje značky Moboil. V případě sportovního pytle pak v krabici od prachu značky Lovex.
To vedlo k tomu, že policie při následném masivním vyšetřování prověřila 970 myslivců. A k tomu 919 osob, které měly co do činění s auty a motory včetně například zaměstnanců čerpacích stanic. V souvislosti se sportovním vakem pak prověřila přes sto prodejen a téměř 600 lidí, u aktovky to bylo na čtyři desítky prodejen a 225 osob.
"Provádí se prověrka všech podchycených part chuligánů, trampů, evidovaných výtržníků i jednotlivců, kteří se již v minulosti zabývali výbušninami a hořlavými látkami. Dále bylo vytipováno a prověřeno 454 osob, které se v dřívější době zabývaly výbušninami a byly pro tuto činnost stíhány, nebo vlastnily podobný sportovní pytel, aktovku, budíky a podobně," popisuje dokument Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze z prosince 1962.
Vyšetřovatelé se zaměřili zejména na mladé lidi, trampy, vysokoškolské studenty a mezi nimi hlavně na ty, kteří byli vyloučeni ze studia jen kvůli tomu, že se v květnu 1962 zúčastnili protirežimní demonstrace. Policie prověřovala i takzvané "vlajkaře", čili členy předválečného nacionalistického a zčásti i fašistického hnutí Vlajka, které v roce 1939 podobnými metodami útočilo proti Židům. Stejně tak neunikly pozornosti policistů ani popáleninová oddělení v nemocnicích, lékařské ordinace, protialkoholní léčebny či psychiatrické ústavy.
"Z nejzajímavějších poznatků se jedná o sobu Viktora H., který byl 28. listopadu přijat na léčení s popáleninami na obou nohách a nemohl podat vysvětlení, kde a jakým způsobem tyto popáleniny získal. Dále Eduard B. z Prahy, který měl v době léčení utkvělou myšlenku provézt diverzní akci," zachycuje archivní písemnost Krajské správy ministerstva vnitra z února 1963 líčí.
Komunistické orgány samozřejmě monitorovaly i nálady ve společnosti a jakékoliv projevy nesouhlasu se státním režimem, u nichž hledaly souvislosti s výbuchem.
V polovině listopadu například zachytily zprávu, že se ve Zbraslavicích na Kutnohorsku objevily na několika místech letáčky s následujícím textem: "Vidím město rudé, vyžrané a chudé. Nad ním rudá hvězda svítá, pod ním národ dře a chcípá." V Bělehradské ulici na pražských Vinohradech pak zaznamenaly provokativní nápis: "Není máslo, není sádlo, ale bude sjezd."
Nakonec měla Veřejná bezpečnost podezřelých přes 600. Ve vazbě skončil například osmnáctiletý mladík z Řeporyjí, který si podle interpretace vyšetřovatelů doma "zhotovil budík na elektrické odpalování a přiváděl k výbuchu různé třaskaviny a měl radost, že mezi občany působil rozruch".
Ani po několika měsících však strůjce exploze na Staroměstském náměstí lapen nebyl. I tak dosavadní vyšetřování - které dostalo krycí název akce Výbuch - hodnotila policie kladně. Podle spisu pražské správy Veřejné bezpečnosti totiž zabavila 164 kusů střelných zbraní. Polovinu přitom tvořily zbraně Svazarmu - čili branné organizace, jež spolupracovala s armádou -, které měly být znehodnoceny a znehodnoceny nebyly.
V okrese Beroun pak policie zajistila skupinu mladíků, která ukrývala lehký kulomet, dvě pušky, dva samopaly, dvě pistole, šavle a bodáky. Se zbraněmi stříleli pro zábavu na odlehlých místech. Příslušníci VB lakonicky konstatují: "Od střelných zbraní přeci není k prachu a výbušninám daleko."
Vedle toho bylo v rámci pátrání po pachateli zabaveno 133 gramů jedů, 1493 gramů chemikálií na výrobu střelného prachu a 250 gramů rtuti.
Přes mohutné vyšetřování se komunistickým úřadům podařil dokonale ututlat fakt, že v centru Prahy vybuchla časovaná nálož. V médiích o tom nebyla jediná zmínka. Mezi veřejností tak převládalo přesvědčení, že šlo o nehodu. Přesněji: že se vznítilo některému fotografovi magnesium, baterie do kamery nebo že došlo ke zkratu na kabelu elektrických lamp přítomných filmařů.
Podle zjištění operativců pak lidé ve výjimečných případech sice mluvili o útoku, ale hodnotili ho zpravidla jako uličnictví a hulvátství.
V květnu 1963 je vyšetřování přerušeno. Pachatel neznámý.
Více než dvanáct let se nic neděje. Pak nastane zvrat.
Ve středu 9. dubna 1975 napochoduje do pražského sídla StB v Bartolomějské ulici Petr P., sdělí, že poskytne podrobné vysvětlení k atentátu z listopadu 1962, a označí se za toho, kdo upravil sériově vyráběné budíky na časové spínače k odpálení nálože. A postupně ukáže na čtyři své možné spolupracovníky. Mozkem atentátu má být podle něj emigrant žijící v Kanadě Miloslav Blecha. Na toho si však vzpomene až za dva měsíce. Petr P. je značně problematická postava tohoto příběhu.
Historik Jan Frolík ve sborníku Archivu ministerstva vnitra v roce 2006 popsal: "Ze spisového materiálu je naprosto jisté, že byl přinejmenším od roku 1973 konfidentem kriminální policie. Ale nejsou vyloučeny ani jeho příležitostné, byť neformální, informační služby různým příslušníkům VB již od roku 1962. Byl sice jako 'známá firma' vyslýchán již v roce 1962, ale od jeho dalšího vyšetřování bylo tehdy upuštěno."
Petrovi bylo v době atentátu šestnáct let. Stejně tak dalšímu domnělému pachateli, kterého při výsleších označil. Ovšem něco je špatně. Nejenže Petr nedokáže přesně popsat, jakým způsobem budíky do pekelného stroje předělal, ale zároveň několikrát změní výpověď, do výslechů se zamotává a nakonec změní i jméno údajného hlavního zosnovatele akce Miloslava Blechy. Vše působí, jako špatně sehrané divadlo estébáků a hlavního svědka - pachatele.
Jak upozornil ve své práci historik Frolík: Přesto, že konstrukce případu stála vlastně pouze na nepřímých důkazech a poté na stále měněné výpovědi Petra P., krajská prokuratura v Praze ji vzala za dostatečně podloženou a podala obžalobu. Senát Městského soudu v Praze však konstrukci prokuratury a policie při hlavním líčení na konci dubna 1976 naprosto rozmetá.
"Shromážděné nepřímé důkazy netvoří ve svém souhrnu logickou, nepřerušovanou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících. Za této situace chybí jistota, že obžalovaní jsou skutečnými pachateli zažalovaného trestného činu."
Soud obžalované zprostil viny.
Sebejisté a vlastně i spravedlivé rozhodnutí soudu je v perspektivě komunisty ovládané justici 50. 60. či 70. let, kdy verdikty nad obžalovanými zpravidla vynášely jen poslušné loutky, dost ojedinělým úkazem. Frolík se domnívá, že za tím může být i jakási válka policajtů, ke které se - jak se zdá, schylovalo od září 1975. Primárně šlo tehdy o souboj špiček StB a Veřejné bezpečnosti. Případně o rivalitu mezi krajskými výbory KSČ.
Krajský prokurátor verdikt nepřijal a odvolal se, Nejvyšší soud pak napadený rozsudek na začátku léta téhož roku zrušil a vrátil věc Městskému soudu k došetření. Ale situace se opakovala v polovině května 1977, kdy soudní senát opět vynesl zprošťující rozsudek. Další odvolání již Nejvyšší soud zamítl.
Strůjce atentátu ze 7. listopadu 1962 se nikdy nepodařilo odhalit. Stejně tak skutečné důvody, které vedly Petra P. k tomu, aby v dubnu 1975 vkročil do úřadovny pražské Správy StB v Bartolomějské ulici…
