Ve velkém a krásném parku, kterému se říká Stromovka, bydlí spousta strašidýlek, víl, skřítků, pidimužíků, bludiček, rarášků a plivníků. Většina z nich je hodná, lidí se bojí, a tak se před nimi schovávají a utíkají. Scházejí se v noci a povídají si o tom, co za celý den viděli. Mají své místečko pod velkou a starou vrbou a tam chroustají oříšky, co nestihly sežrat veverky, nebo popíjejí kapky z kalíšků zvonečků a hluchavek.
"Dneska jsem celý pošlapaný," stěžoval si travní mužíček docela spokojeně. "Bylo krásné počasí a lidí bylo jak na procesí," pokračoval a masíroval si malé zelené nožičky. "Já jsem taky spokojený, vylezlo na mě spousta omladiny a nikdo ani větvičku nezlomil, dávají si, caparti, docela pozor!" pochvaloval si stromový mužík Smrčka.
Jenom žahavá a zlostná víla Kopřiva se pořád kabonila a nadávala jako špaček. Byla celá taková jakoby ostrá a zelená, maličká sice, ale hned tak si na ni nikdo nepřišel. Každého, kdo se k ní nešikovně přiblížil, hned požahala, spálila a poštípala. "Já teda nevím, proč bych se měla já rozhlížet, jestli já někde nepřekážím, když já tady vyrostla a bydlím tu odnepaměti," kroutila pusinkou plnou žahavých jazýčků Kopřiva a vyplazovala je na všechny strany. "Počkej, ty jedna metrnice, však on tě jednou někdo srovná, že se divit nepostačíš," prorokoval pan Jahoda Lesní, který byl zase sladký až moc.
A tak si tak ve Stromovce pidižvíci, víly i skřítci žili, v zimě o maličko hůř, protože jim bylo chladno, ale na jaře, v létě a na podzim moc pěkně, protože se jim líbilo pozorovat, jak se do jejich stromovkovského království chodí bavit a těšit lidi, děti a jejich pejsci a jak je tam všude veselo. Jenom ta Kopřiva, ta se občas vztekla a poradila svým rostlinkám, aby žahaly každého, kdo se k nim přiblíží. A tak třeba jezevčík Josef, který se šel napít k potoku, dostal lístkem po čumáčku a kňoural a kňučel, dokud ho kopřiví žahnutí pálit nepřestalo.
Jednou na jaře, když už svítilo sluníčko o sto šest a rostlinky, o které se starali jejich malí ochránci, už rostly jako z vody, se vydala na procházku Stromovkou babička Vařečková se svými vnoučaty Matoušem a Adélkou. Děti zlobily a honily se, babičku neposlouchaly a každou chvilku udělaly nějakou neplechu. Matouš najednou zahnal Adélku do vysoké trávy u jezírka a holčička upadla ručkama rovnou mezi mladé kopřivy. Celou ji požahaly a děvčátko se tuze rozplakalo.
"Au, babičko, to ale svědí a štípe, já to nevydržím, proč jsou vůbec takové kytičky, které nejsou ani pěkné, ani nevoní? K čemu jsou dobré?" fňukala Adélka a škrábala si popálené ručičky. "Všechno zlé je k něčemu dobré, Adélko," pohladila babička Vařečková po vláskách Adélku a usmála se. "Jo? A k čemu může být dobrá taková pitomá kopřiva?" ptal se Matoušek a neodvážil se k ní přiblížit na míň než metr.
Babička Vařečková už byla stará paní a mnoho toho věděla. Třeba o tom, že víla Kopřiva je povýšená a pyšná a zlostná až běda. A tak najednou dostala nápad. "Víte, kam nejlíp s nadutou rostlinkou, děti? Do nádivky!" Babička si přetáhla rukáv až do dlaně a opatrně pár kopřiv utrhla. "To byste neřekly, jak kopřivy chutnají, když se použijí jako koření. A když se na ně jde opatrně, ani požahat vás nestihnou, potvory pálivé," smála se paní Vařečková a děti také.
Víla Kopřiva se mohla zbláznit, co že je to za drzost, se kterou jí někdo trhá rostlinky, ani se nepožahá a ještě si na nich pochutná! Ale už bylo pozdě - kopřivy šly brzy do trouby a bylo po jejich zlé síle. "Mráz sice kopřivu nespálí, ale na pekáč je krátká," usmál se už jen stařeček Osud a těšil se, jak si pochutná na jarní nádivce své kamarádky babči Vařečkové.
