Brno - Náhrada za pozemky, které už nelze restituentům vydat, musí být přiměřená a rozumná. Justice může podle Ústavního soudu v konkrétních sporech zohlednit současné poměry, a nejen ceny z počátku 90. let, jejichž určování tehdy popsal zákon o půdě. Jde o průlomový nález, dosud se ceny podobně aktualizovaly jen u náhrad podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to na základě rozsudků Evropského soudu pro lidská práva. K náhradám podle zákona o půdě se dosud Štrasburk ani český Ústavní soud podobně nevyjádřil.
Podle soudce zpravodaje Pavla Rychetského je nález aktuální i čtvrtstoletí po vydání restitučních předpisů, protože mnoho nároků ještě není vyřešených. Na ukončené spory a vyplacené náhrady se ale středeční nález vztáhnout nedá. "Žádný nález Ústavního soudu nemůže mít zpětnou účinnost, takže je aktuální skutečně jenom pro živé spory o náhradu za nevydané pozemky. Těch je ještě velké množství," řekl novinářům Rychetský.
Ústavní soud konkrétně vyhověl dvěma ženám, které se domáhají náhrady za čtvrtinové podíly na pozemku v Mníšku pod Brdy. Je už zastavěný, jeho vrácení proto není možné.
Soud v nálezu zdůraznil, že restituenti mají získat přiměřenou finanční náhradu. Nemusí být sice ekvivalentem nynější tržní ceny, ale měla by odstranit či alespoň zmírnit křivdu způsobenou komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako kdyby bylo možné nemovitost vydat dědicům.
Zákon o půdě a další předpisy pak nelze vykládat formalisticky. "Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvýšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení," uvedl v nálezu Rychetský.
Spor se odvíjí od pozemku s výměrou přes 2200 metrů čtverečních, původně to byla zahrada, od 70. let minulého století tam stojí rodinné domky. Restituční nárok uplatnil v roce 1992 dědic původních majitelů, po jeho smrti přešel na obě ženy. Okresní úřad Praha-západ v březnu 2000 rozhodl, že parcelu nelze vydat, protože je zastavěná.
Se státem se ženy nedohodly ani na vhodném náhradním pozemku, proto jim náleželo právo na peněžitou náhradu. Požadovaly ovšem vyšší kompenzaci, než jakou by dostaly podle právních předpisů a cenových poměrů z počátku 90. let.
V následné žalobě vyčíslily svůj nárok každá na 1,5 milionu korun, ovšem Obvodní soud pro Prahu 3 jim přiznal jen 11 155 korun. Městský soud v Praze nakonec uložil státu, aby vyplatil každé ještě 27 101 korun plus úroky. Nejvyšší soud dovolání žen odmítl.
V ústavní stížnosti ženy zdůraznily, že přiznaná náhrada je absolutně nepřiměřená, protože vychází z cen platných před 25 lety. Navíc ani tehdy nebylo možné koupit za danou sumu v Mníšku pod Brdy stavební pozemek kvalitativně a kvantitativně odpovídající původnímu. Nikdo z aktérů sporu se vyhlášení nálezu nezúčastnil. Kauzu musí znovu otevřít Městský soud v Praze, bude při tom vázán názorem ústavních soudců.
