Praha - Česká republika se pro Evropu stává názorným příkladem, jak nefunguje demokracie.
S osmi vládami, které se tu vyměnily za posledních osm let, držíme evropský primát. Ohrožuje ho jenom Lotyšsko, které je na tom s vládami stejně. V Praze se ale vyměnilo šest premiérů, o jednoho víc než v Rize.
Experti uvádějí tři důvody, proč jsou zdejší vlády tak nestabilní.
Za prvé - premiér má slabou ústavní pozici, za druhé - každou vládní koalici rozvrací zevnitř trvalý konflikt zájmových skupin, za třetí - nezkušení politici k tomu všemu neumějí vládní krize řešit.
Italský rekord v ohrožení
Od roku 2003 absolvovala většina evropských zemí dvoje volby. Osmnáct z nich proto vystačilo nejvýš se čtyřmi vládami a třemi premiéry.
Dalších sedm se potýkalo s vážnými problémy, přesto se i Maďaři, Rumuni či Belgičané omezili na pět vládních kabinetů.
Další hlasování o důvěře pro vládu čeká Čechy ještě do léta. Pokud politici nezpomalí tempo a do roku 2013 nastoupí další tři kabinety, dosáhnou italského průměru z druhé poloviny minulého století.
K překonání je také rekord z 80. let, kdy se v Římě vystřídalo osm premiérů. Do českého osmiletého seznamu Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Fischer, Nečas tak už stačí další dvě jména.
Skandály a nedostatek osobností
Nejčastějším důvodem pádu evropských vlád jsou skandály, které se neomezují pouze na východní část kontinentu.
Maďarský premiér Ferenc Gyurcsány doplatil na chvilkovou upřímnost, při které stranickým kolegům přiznal, že voličům „lže ráno, v poledne i večer", estonský Juhan Parts zase příliš razantně hájil svého ministra spravedlnosti, který posbíral sto pokut za vysokou rychlost.
Finská premiérka Anneli Jäätteenmäkiová skončila po dvou měsících, když vyšlo najevo, že proti svému soupeři použila tajné depeše z ministerstva zahraničí.
Příklady Stanislava Grosse a Mirka Topolánka svědčí o tom, že ani Češi nezůstávají pozadu.
Druhou hlavní příčinou je politický systém, který vytváří nestabilní vlády složené z několika stran.
Proto se často mění vlády v Dánsku, Belgii a Nizozemsku, kde ovšem stabilitu drží konsensuální premiér. Guy Verhofstadt předsedal v letech 1999-2008 třem belgickým vládám, Anders Fogh Rasmussen držel tři dánské vlády v období 2001-2009, Holanďan Jan Pieter Balkenende složil dokonce čtyři kabinety v letech 2002-2010.
Belgie stejným způsobem řeší neschopnost politiků domluvit vládu od voleb v červnu 2010, když zemi už čtvrtým rokem řídí Yves Leterme.
Nestabilní ústavní systém mají i Lotyši a Češi. V polarizovanén politickém prostředí však žádný z premiérů posledních let nepřežil víc než tři roky.
Negativní důvěra a konstruktivní nedůvěra
Při vysvětlování takové nestability se tuzemští znalci politických procesů dosud spokojili s poukazem na to, že v poměrném volebním systému s mizivými parlamentními většinami ani nejde pevnou vládu sestavit.
„Volební systém opravdu způsobil, že v letech 2002 a 2006 nevznikla výrazná parlamentní většina," připomíná Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity. Nečasův kabinet však ukazuje, že pevná vláda nevznikne ani s výraznou většinou.
Proto Kopeček doporučuje ústavní nástroje, jak vládu upevnit. Cestou může být tzv. negativní hlasování o důvěře, které užívají ve Švédsku a Norsku. Když nastoupí nová vláda, tak k jejímu potvrzení stačí, když se nenajde dost hlasů na její svržení.
Konstruktivní vyjádření nedůvěry po německém a polském vzoru umožňuje vládu svrhnout jen ve chvíli, kdy mají vládní odpůrci dost hlasů na vytvoření nového kabinetu.
Změnou ústavy reagovali Poláci na vládní krize devadesátých let. Tehdy se během sedmi let vystřídalo osm vlád a sedm premiérů. Zavedením principu konstruktivní nedůvěry a omezením role prezidenta se frekvence snížila na šest premiérů za dalších čtrnáct let.
„Ale o ústavní reformě se u nás mluví už od roku 1996 a neudělalo se nic. Pokud nebudou politici pod tlakem, aby něco skutečně udělali, budeme o nestabilitě hovořit dalších 15 let," předpovídá Kopeček.
Infobox
Počet vlád/premiérů v letech 2003-2011
- Česko 7/6
- Lotyšsko 7/5
- Finsko 5/4
- Maďarsko 5/4
- Polsko 5/4
- Estonsko 5/3
- Belgie 5/3
- Rumunsko 5/3
- Nizozemsko 5/2
- Irsko 4/3
- Litva 4/3
- Portugalsko 4/3
- Rakousko 4/3
- Řecko 4/3
- Spoj. království 4/3
- Dánsko 4/2
- Itálie 4/2
- Bulharsko 3/3
- Francie 3/3
- Kypr 3/3
- Slovensko 3/3
- Slovinsko 3/3
- Malta 3/2
- Německo 3/2
- Španělsko 3/2
- Švédsko 3/2
- Lucembursko 3/1
Změny k horšímu
Podle dalších expertů však nestačí ani ústavní reformy.
„Vláda je nestabilní díky korupčním skandálům, ministři nedokáží komunikovat s veřejností, a proto je položí každý odposlech," stěžuje si Jan Bureš z Metropolitní univerzity.
Kořeny problémů proto vidí v nekompetenci a nezkušenosti politiků. Projevila se například při pádu Topolánkovy vlády svržené nešťastnou náhodou. „Nikdo tehdy neměl strategii, co bude dělat dál," připomíná Bureš.
Situace se nemůže rychle změnit k lepšímu, protože neustálé výměny vlád zabraňují tomu, aby politici vůbec nějaké zkušenosti získali.
Hřiště ekonomických skupin
Opakování vládních krizí považuje za unikát Vladimíra Dvořáková z Vysoké školy ekonomické.
„Nevycházejí ze společnosti, protože nemáme nesystémovou stranu, nemáme krajní pravici, nejsme rozděleni nábožensky, ekonomicky ani etnicky. Jsou důsledkem souboje ekonomických skupin. Ten se přitom odehrává nejen mezi stranami, ale také uvnitř stran," vysvětluje politoložka, proč stabilitu nepřinesla ani jasná vládní většina.
Vláda podle ní funguje na principech klientelismu, v tom se podobá italským vládám před rokem 1991.
Souboj regionálních a profesních skupin o vytvoření a udržení peněžních toků z veřejné do soukromé sféry zatím likviduje i opatrné pokusy na omezení korupce.
„Všechny racionální snahy související s nákupy přístrojů a léků vyvolávají tlak na vládu a na odstoupení příslušného ministra," upozorňuje Dvořáková na kritiku, kterou stíhají vládní poslanci reformní snahu ministra Leoše Hegera.
Premiér v rukou prezidenta
K nestabilitě přispívá i to, že politici nedodržují žádná zavedená pravidla. „Třeba každá krize se řeší jinak," připomíná Dvořáková nepředvídatelné zásahy prezidenta Václava Klause, který naposled donutil premiéra Petra Nečase, aby stáhl návrhy na odvolání dvou ministrů.
Oddělit ekonomické zájmy od politického provozu umožní podle Dvořákové tři nezbytné kroky.
Jednak má být okamžitě schválen zákon o státní službě, který politikům zabrání, aby svévolně zasahovali do chodu ministerstev, a stanoví jasnou odpovědnost za státní peníze. Za druhé z ministerstev zmizí poradci a většina náměstků, kteří mohou o miliardách rozhodovat bez odpovědnosti. A nakonec je nezbytné posílit dohled nad rozdělováním evropských dotací.
