Nyní jednadvacetiletý Dominik skončil v dětském domově poté, co mu v šesti letech zemřela matka. Přestože si ho po roce a půl adoptovala pěstounská rodina, za osm let se do ústavní péče vrátil. Ukázalo se, že ho jeho nová rodina několik let týrala.
Kvůli traumatické zkušenosti se u chlapce rozvinuly psychické problémy, které se nejčastěji projevovaly zvýšenou agresivitou. Negativní emoce navíc stupňoval pocit samoty a nejistota, kterým Dominik po odchodu z dětského domova čelil.
Podle obecně prospěšné společnosti Sirius, která se věnuje ohroženým dětem, opustí ústavní péči v Česku zhruba dvě stovky plnoletých ročně a téměř polovině z nich hrozí existenční problémy, jako jsou dluhy, závislosti nebo bezdomovectví.
Jonáš Motyčka, který prostřednictvím svého projektu Správný start už pět let usiluje o to, aby se mladí po odchodu z dětského domova nedostali na scestí, vysvětluje, že děti po dosažení plnoletosti chtějí dělat "na svobodě" všechno opačně, než jak je to učily vychovatelky.
"Režim, který mají v dětském domově nastavený, je přísný. Není to tak, jako když puberťák přijde domů pozdě a může se vymluvit rodičům. Když dítě v ústavu nepřijde z vycházky v dohodnutý čas, v dalším týdnu už žádnou nedostane," popisuje Motyčka.
Dětem chybí vzdělání a gramotnost, potřebují peníze
Průzkum spolku Mimo domov odhalil, že mezi faktory, které dětem z ústavů ztěžují začlenění do společnosti, patří zejména nedostatečné vzdělání a finanční gramotnost. Většina dětí z ústavní péče totiž nepokračuje po základní škole v dalším studiu nebo končí jen s výučním listem.
Od případného dalšího studia je odrazuje i to, že si potřebují začít rychle vydělávat. "Když jsem děcák opustil, dostal jsem od státu asi dvacet tisíc. Nemohl jsem si tedy dovolit ani kauci na byt," vypráví dvacetiletý Samuel, který byl v ústavní péči od svých deseti let.
Stát dětem po odchodu z domova poskytuje jednorázový příspěvek ve výši 25 tisíc korun. Za splnění určitých podmínek, jako je čistý trestní rejstřík nebo prokazatelná nezaopatřenost, však mohou zažádat i o zaopatřovací příspěvek ve výši 15 tisíc korun.
"Tyto peníze přispívají k tomu, aby se mladý člověk, který opouští náhradní péči, postavil na vlastní nohy a měl při tom stálou finanční podporu. I po překročení hranice zletilosti jsou čerstvě dospělým stále k dispozici sociální pracovníci," říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Jakub Augusta.
Nemají se koho zeptat, jak se vaří brambory
Podle Motyčky však státu chybí síť pracovníků, kteří by děti z domova v prvním roce po osamostatnění doprovázeli. "Mladí potřebují mít v někom oporu a osobu, které se mohou svěřit. Jestliže tyto služby nedokáže zaštítit stát, vláda by měla zvážit vyšší podporu neziskových organizací," domnívá se Motyčka.
Ředitelka Dětského domova Dubá-Deštná Zdeňka Slavíková potvrzuje, že po odchodu dětí z náhradní péče čelí mladiství často samotě. "Většina dětí se nemá po opuštění domova na koho obrátit při řešení každodenních problémů. Nemůžou zavolat rodičům a zeptat se třeba na to, jak se vaří brambory," popisuje Slavíková.
Přestože Dominikovy vyhlídky na život nebyly příznivé, díky projektu Správný start se dokázal postavit na vlastní nohy. "S organizací mě v osmnácti letech seznámila sociální pracovnice. Díky tomu jsem měl vždycky někoho, komu jsem mohl volat, když jsem potřeboval radu. Jonáš mi pomohl s hledáním práce i životního cíle. Přál jsem si být zápasníkem MMA, což si nyní plním," svěřuje se sportovec.
Pomoc s hledáním zaměstnání i dostupného bydlení poskytl projekt i Samuelovi, který se s Motyčkou seznámil v sedmnácti letech. "Poprvé jsem Jonáše potkal na přednášce v našem děcáku. Podobných projektů existuje mnoho. Ale ty často pomáhají pouze těm, kteří splní jasně dané podmínky. Mezi ty patří například dobrý prospěch ve škole nebo třeba sportovní nadání. Správný start lidi takhle nerozlišuje," říká mladík, který se díky iniciativě dokázal uplatnit jako oblastní manažer soukromé firmy v Praze.
Projekt ročně pomůže přibližně dvaceti lidem. Celý chod organizace přitom stojí na jediném člověku - zakladateli organizace Motyčkovi, který dohlíží na to, aby se jeho svěřenci učili pracovním návykům, a nabízí jim bezplatné kurzy a semináře, díky kterým mohou získat dovednosti potřebné k uplatnění v budoucím povolání.
Motyčka si cestu k dětem hledá už v době, kdy ještě žijí v dětském domově. "Dvakrát do měsíce jezdím po ústavech, kde promítám film o projektu, který jsem si sám natočil a zrežíroval. K němu typicky pořádám diskusi a následně se s dětmi věnujeme sportu," vysvětluje.
Příběhy mají i špatné konce
Přestože Motyčku práce s mladými lidmi naplňuje, nejednou se mu jeho iniciativa vymstila. "S jedním ze svých svěřenců jsem si vybudoval silné pouto, skoro otcovské. Každý víkend jsme trávili spolu. Pomáhal jsem mu v kariéře bojových sportů, zaplatil jsem mu řidičský kurz a měl se za mnou stěhovat do Prahy," vypráví Motyčka. Navzdory dobře vyhlížející budoucnosti se však mladík náhle přestal mentorovi ozývat, nedocházel na tréninky a zkoušky v autoškole nesložil.
Po dvou měsících pak Motyčku kontaktoval s tím, že utratil veškeré své finance. "Zaplatil jsem mu dva týdny u pobytové služby Dům na půl cesty a řekl mu, že si musí najít práci. Neudělal to a odjel ze země za příbuzným. Později jsem zjistil, že mě na brigádách, které jsem mu zařídil, pomlouval," popisuje Motyčka nepříjemnou zkušenost.
Právě emoční pouto, které si Motyčka se svými svěřenci buduje, může být největší slabina celého projektu. "Nedokážu to dělat jinak, než si je pustit k srdci. Kdybych byl v ústavní péči, tak bych sám takového mentora chtěl víc než nějakého odměřeného sociálního pracovníka," říká Motyčka a přiznává, že ačkoli svůj přístup považuje za správný, tento aspekt práce je pro něj často vyčerpávající.
Nadšení do práce mu to však nebere. Nyní pracuje na budování nadačního fondu, který by měl pomoci s výstavbou sociálního bydlení. "Mladý člověk nemá v dnešní době šanci vydělat tolik, aby měl vlastní střechu nad hlavou. Proto se snažím spojovat města s investory a vyjednat podmínky výstavby dostupných bytů," popisuje své plány.
