Praha - Eduard Stehlík klepe ve své pracovně šéfa odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany na dřevěný stůl. "Pokud jde o zraněné a padlé, dosud jsme měli enormní štěstí. Dánové a Holanďané utrpěli trojnásobné ztráty, Slovákům spadlo letadlo s vojáky, přes 40 jich zemřelo… Máme velké štěstí, že se můžeme připravit. A učit se na relativně malém počtu."
Řeč je o novodobých válečných veteránech, lidech, kteří se z misí v zahraničí nebo třeba z výcviku v Česku vrátili vážně zranění. To, že stát zajistí lidem, které vyslal do boje, důstojnou pomoc, pokud ji potřebují, zní samozřejmě. Donedávna to ale příliš nefungovalo.
"Když se řeklo veterán, naprostá většina lidí si představila toho důchodce, co bojoval ve druhé světové válce," připomíná Stehlík myšlenkový rámec, ve kterém se dlouho práce s veterány pohybovala.
Česko ale poměrně aktivně vysílá vojáky do zahraničních misí. Zatímco veteránů druhé světové války žije něco kolem 500, evidovaných novodobých veteránů je celá generace, přes 13 tisíc mužů a žen. Loni jich dvě stovky překročily 65 let, desítkám z nich bylo přes 75. Od první velké novodobé mise, operace Pouštní bouře, přece jen uplynulo přes čtvrt století.
Za ty roky navíc přibývalo padlých a raněných, kteří potřebovali trvalou pomoc - vražedným útokem v roce 2014 v Afghánistánu počet padlých vzrostl na 24. Komunita lidí sdílejících osud pozůstalých či pečovatelů rostla. Ukázalo se, že je potřeba o ně pečovat. "Ztrátu jim nejde nahradit, ale je třeba s nimi pracovat, ukázat, že na ně nezapomínáme, že v tom nejsou sami," vysvětluje Stehlík.
S dlouhodobou péčí si nikdo nevěděl rady
Modelovým příkladem, na kterém se armáda hodně naučila, bylo těžké zranění Lukáše Hirky v Afghánistánu v roce 2012. Po raketovém útoku na základnu ho přivezli do Česka s otokem mozku zasaženého střepinami. Během dvou měsíců v kómatu ve střešovické nemocnici prodělal trombózu, prasknutí plíce i sepsi. Lékaři chystali rodinu na nejhorší.
Hirka ale přežil a rodina se rozhodla věnovat veškeré úsilí snaze vrátit do života syna, který v tu chvíli komunikoval jen mrkáním očí. Jeho matka dala výpověď v práci. Po večerech Hirkovi na internetu hledali, jaké jsou možnosti léčby a rehabilitace.
"Před pěti lety armáda s těmito případy neměla zkušenosti. Akutní péče je na výborné úrovni, dobře fungují kaplani, odškodnění… Ale kraniotrauma vyžaduje systematickou odbornou neurorehabilitaci a dlouhodobou péči. Lukáš byl ale teprve druhým novodobým veteránem, který toto poranění utrpěl," vypráví Jiří Hirka, Lukášův otec.
Střepiny zasáhly i hlavu Jiřího Schamse v roce 2008. Také on se hodně snažil o rehabilitaci navzdory pochmurné prognóze. A také na jeho případu se ministerstvo učilo, co lze poskytnout a v čem vyjít vstříc. Schams v roce 2015 zemřel na rakovinu.
Prošlapat cestu
Hirkovi prošlapávali cestu, kterou před nimi nikdo pořádně nešel. Uvědomili si, jak důležité je vtáhnout do systému péče o raněné vojáky rodiny a ukázat jim směr a možnosti, které existují. Včetně hledání způsobů, jak vojáky po ztrátě zdravotní způsobilosti udržet v prostředí, které je jim blízké, například jako instruktory. Ukázat jim, že jsou potřební, a nezasadit ještě další ránu jejich psychice.
"Navíc jejich výcvik stál obrovské prostředky, zkušenosti vykoupili krví. Tak proč to nezúročit," připomíná pan Hirka i praktický rozměr. "Lukáš je stále na půli cesty, ale svým příběhem už dnes motivuje mnoho poraněných lidí a dává jim naději," dodává.
Hirkovi nyní platí za úspěšný příklad. Většina lidí, které potkali, jim pomohla, podařilo se získat peníze od pojišťovny a kromě toho se stav Lukáše, bývalého skauta s buldočí povahou, značně zlepšil. Komunikuje, píše na počítači, vyráží na výlety, postaví se z vozíku a vaří. V budoucnu by chtěl studovat univerzitu a založit rodinu.
Že pouhá vůle stačit nemusí, ale připomíná osud Jaroslava Mevalda, který se chtěl vrátit do armády i po těžkém zranění, které mu způsobila protitanková střela. Bral prášky, přitom cvičil, opravoval dům v Jizerských horách. Nedávno zemřel, když byl doma sám a nikdo mu nemohl pomoci.
Příručka ukáže směr a možnosti
Eduard Stehlík oceňuje, že se Hirkovi navzdory překážkám nevzdali. Právě jejich zkušenosti, ale i zkušenosti dalších vojáků a rodin nyní s lidmi ze svého odboru zapracovává do příručky, která by měla zmírnit starosti lidem, jejichž blízcí se mohou z vojenských misí či cvičení vrátit zranění a odkázaní na trvalou pomoc.
"Jde o to, aby rodina věděla, co je čeká, když se něco stane. Komu zavolat, když něco potřebuje, kdo nejlépe pomůže. Na co má nárok a jak se k tomu dostane, aniž by to musela sama celé zjišťovat," shrnuje Stehlík.
Dokument, který vychází z koncepce péče o veterány na další čtyři roky, bude hotový v půli roku 2018. "Poprvé jsme v koncepci pojmenovali skutečnost, že nastává čas systematicky pečovat o novodobé veterány," říká Stehlík.
Necelé desítce lidí, která má na ministerstvu přímou péči o veterány na starosti, notně pomáhá síť zhruba čtyř desítek pracovníků Československé obce legionářské, kteří jsou rozmístění po celé republice. Ti jsou v přímém kontaktu se staršími veterány, a pokud třeba odjedou do nemocnice, Stehlík se díky "legionářům" dozví, co se děje.
Do budoucna ale podle něj stejně budou potřeba výrazné změny - například vznik nadresortního úřadu starajícího se o veterány, který funguje například v Nizozemsku. Tamní úřad řeší i zaměstnávání veteránů.
"Lukáš Hirka nám ukázal, kde systém funguje dobře a kde ne. Někde víme, co s tím, někde se to učíme. Zkušenosti rodin veteránů a raněných jsou pro nás neocenitelné. Přitom za poměrně málo peněz se pro ty lidi dá udělat strašně moc. U nás se navíc bavíme o počtech, které z hlediska zajištění péče nepředstavují problém. Máme stále luxus se to na těch poměrně malých počtech naučit, jen ten čas nesmíme promarnit," říká Stehlík.
Větší zapojení armády do péče oceňuje i Jiří Hirka. "O veterány se má postarat společnost - armáda, pojišťovny, ministerstvo obrany. Protože společnost přece vojáky potřebuje při obraně vlasti a v těžkých situacích, jako jsou povodně," připomíná. A ještě jednou zdůrazňuje, že přes vstřícnost armády i zástupců pojišťovny při jednáních zrovna jim chyběla možnost opřít se o systém dlouhodobé péče, který by jim ukázal, jaké možnosti mají, jak důležitá je role rodiny či že je možné vyzkoušet neurorehabilitaci.
I když vám je dobře
Význam rodiny a zázemí je důležitý i pro vojáky, kteří žádné zranění neutrpí. Před misí procházejí psychologickým vyšetřením. "Psycholožka mi tam řekla: Je přítelkyně ráda, že jedete? Ne? Rozejděte se s ní!" vzpomíná na rázný přístup jeden z mladých vojáků se zkušeností z Afghánistánu.
Pokyn si nevzal k srdci, ilustruje ale podle něj důležitost vyřešeného rodinného a vztahového zázemí, protože existující problémy se během mise - ty jsou v české armádě často půlroční - jen prohloubí. A řešit něco na misi, kde se často střídá patrola, spánek a příprava na další výjezd do terénu, moc nejde.
"Po návratu přicházejí stavy, kdy sedím doma, hodinu koukám a nejsem schopný nic udělat. Nebo jdu do obchoďáku a paradoxně si tam připadám hrozně opuštěný, úplně se zaseknu. Stává se to třeba týden, dva, pak se to odplaví. Je potřeba, aby v tuhle chvíli ta rodina a vztahy fungovaly, aby okolí člověka podrželo," vypráví voják.
