Praha - Chtěli vlastní potomky, ale běžnou cestou to nešlo. Třikrát proto podstoupili umělé oplodnění, vždy neúspěšně. Nakonec podali žádost o adopci zdravého dítěte do dvou let.
V běžném případě by pár musel podstoupit sérii vyšetření, pohovorů a psychotestů, na jejichž základě by byl zařazen do adopčního programu a zhruba za dva roky se mohl těšit na nový přírůstek do rodiny.
Situace manželů Peterkových byla ale poněkud nestandardní. Oba, Miloslava Peterková (37) i její manžel Oleg Peterek (49), jsou nevidomí, což, jak se v jejich případě ukázalo, může adopci značně zkomplikovat.
"Minulý rok jsme obdrželi rozhodnutí od krajského úřadu a následně i od ministerstva práce, že naše žádost o zařazení do adopčního programu se zamítá. V obou odůvodněních se psalo, že důvodem je zejména nevidomost," popisuje zamítavou zprávu Peterek.
Hodnotící lékaři své rozhodnutí zdůvodnili i dalšími argumenty. Panu Peterkovi vyčetli cukrovku, vysoký krevní tlak, obezitu, nedoslýchavost a bércové vředy, paní Peterkové zase Tourettův syndrom.
Peterek a jeho právní zástupce Petr Veselý ale trvají na tom, že argumenty v posudcích lékařů byly v rozporu se skutečností.
"Hodnotící lékaři manžele Peterkovy nikdy osobně nevyšetřili. Vycházeli ze starých lékařských zpráv a panu Peterkovi připsali lékařské potíže, které má již vyléčené. Navíc se lékař ministerstva práce v kolonce jeho věku přepsal, namísto 47 napsal 57 let," komentuje diagnózu Veselý.
"Již v době podání žádosti jsem doložil potvrzení od kožního lékaře, že bércovými vředy netrpím. Nedoslýchavost zřejmě vydedukovali ze zprávy lékařského vyšetření v době mé základní vojenské služby v roce 1985," dodává Peterek.
"Je to diskriminace"
Peterkovi jsou přesvědčeni, že v procesu posuzování žádosti došlo k diskriminaci kvůli jejich handicapu, a rozhodli se proto podat žalobu na stát. Kontakt se vhodným advokátem zprostředkovalo sdružení Pro bono aliance.
"Zařazení do adopčního programu je totiž nezbytný krok pro to, aby se manželé Peterkovi domohli svého práva na rodinný život zakotveného v Listině základních práv a svobod," říká Veselý.
Peterkovi přitom mají s dětmi zkušenosti. Paní Peterková kvůli svému handicapu absolvovala řadu kurzů zaměřených na péči o ostatní a vystudovala Dívčí katolickou školu, obor Charitativní služby. Její manžel sám vychovával se svou bývalou přítelkyní děti a často jezdil jako vedoucí na dětské tábory. Manželé se společně starají o dítě své známé.
Situace Peterkových je podle Veselého o to absurdnější, že sociální pracovnice opavského magistrátu, která byla v přímém kontaktu s Peterkovými, jejich zařazení do adopčního programu doporučila.
"Žádost zamítl Krajský úřad Moravskoslezského kraje a ministerstvo práce a sociálních věcí jeho rozhodnutí potvrdilo, a to na základě posudků lékařů, kteří se s Peterkovými nikdy nesetkali. Peterkovi proto v žalobě žádají, aby byla správní rozhodnutí zrušena," přibližuje případ Veselý.
V případě, že by u soudu uspěli, byli by Peterkovi opět zařazeni do správního řízení a hodnotící lékař by musel vypracovat nový posudek. "Zařazení do programu ještě neznamená, že dítě nakonec adoptují. Může se stát, že budou roky bezúspěšně čekat," dodal Veselý.
I nevidomí se umí o děti postarat
Český právní řád párům, kde oba z partnerů trpí nějakou formou tělesného postižení, adopci výslovně nezakazuje. Vyšší šanci na zařazení do adopčního programu ale mají páry, kde pouze jeden z partnerů má nějakou formu postižení.
Své o tom ví nevidomá medailistka z paralympiád a matka tříleté dcery Pavla Kovaříková.
Společně se svým partnerem si prošli ročním procesem příprav, psychologických testů a sérií prověrek a od loňského jara jsou v evidenci osvojitelů a pěstounů.
"To ale ještě neznamená, že nám dítě nakonec bude do péče svěřeno. Mít právo na osvojení dítěte, nedává státu povinnost ho potenciálním rodičům přidělit," říká Kovaříková.
Kovaříková a její partner se přitom v celém procesu nesetkali s jedinou připomínkou nebo nedůvěřivou reakcí. "Máme pouze pozitivní reakce," přibližuje své zkušenosti s žádostí o adopci.
Podle Kovaříkové ale není na místě, aby stát odmítal žadatele pouze proto, že oba z nich jsou nevidomí. "Takové rozhodnutí by se dotýkalo početné skupiny nevidomých rodičů. Zpochybňovalo by schopnost nevidomého člověka starat se o dítě. Nevidomí rodiče ale existují a mnozí své děti bez problému vychovávají."
Kováříková zdůrazňuje, že je zcela na místě, aby stát žadatele o adopci podrobně zkoumal. Navíc nevidomí by podle ní měli být prověřeni jinak než běžní zdraví žadatelé, především ze strany jejich dovedností se o děti starat.
"Jde ale o to, zda systém má nějaký nástroj, jak takové prověrky provádět. Musí totiž svá rozhodnutí postavit na pádných argumentech a mít k nim nezbytné podklady," dodala Kováříková.
